Utopenci na evropské hranici

17 nalezených těl a 206 zachráněných lidí – taková byla v úterý odpoledne oficiální bilance potopené lodi s migranty u italského ostrova Lampedusa. Je to zpráva smutná, ale bohužel zároveň rutinní. Od předchozího neštěstí ve vodách na jih od Lampedusy, při němž skončily životy 40 uprchlíků, uplynuly jen dva dny. Jižní pobřeží Itálie je jedním z míst, kudy se do Evropy dostávají ilegálně uprchlíci. Loni v říjnu se jich při lodním neštěstí utopilo 400. Itálie poté rozjela permanentní záchrannou operaci Mare Nostrum, v jejímž rámci bylo doteď zachráněno 30 000 lidí. A to plavba z Libye na Sicílii ani není největší přistěhovaleckou dopravní tepnou – z východního středomoří přes Balkán jich přichází dvakrát tolik, další tisíce přicházejí přes Španělsko. Podle agentury Frontex překročilo loni hranice EU ilegálně přes 107 tisíc lidí, skutečné číslo bude asi vyšší.

Někteří z těch lidí mají podle mezinárodních pravidel právo na azyl, jiní nejspíš ne, ale ta hranice je fluidní, všichni jdou za lepším. Důležité je, že vypořádat se s nimi – buď poskytnout azyl, nebo je nějak jinak „řešit“ – musí země, do níž přišli. Jakmile se však jednou mohou volně pohybovat, mohou cestovat po celém schengenském prostoru. Takže ilegální migrace dopadá na různé evropské země velmi nestejnou měrou.

Itálie a další „frontové země“ při každé příležitosti vyzývají k většímu celoevropskému sdílení břemene. Evropa zřídila agenturu Frontex na ochranu hranic, zřídila koordinační a monitorovací centrum, snaží se pomocí i nátlakem přimět tranzitní země, aby migranty zadržely doma, je ochotna přispívat penězi a kdečím. Není ale ochotna přispět jednou věcí, o kterou by „frontové země“ stály: tím, že by „vnitrozemské“ země od nich přebíraly část uprchlíků. Je to téma, které politici hraničních zemí a úředníci Evropské komise vytrvale vznášejí – a politici vnitrozemských zemí včetně ČR jim vytrvale odpovídají: na to rovnou zapomeňte.

Jejich voliči totiž přistěhovalce nechtějí. Ne všichni a ne všechny. Ale souhrnná čísla jsou jasná. Čerstvý průzkum ze šesti evropských zemí od organizace Pew Research ukazuje, že Italové a Řekové jsou v odmítání přistěhovalectví drtivě jednotní. A v různých zemích se postoje liší podle toho, jestli je někdo mladý, starý, vzdělaný či nevzdělaný, nalevo nebo napravo, ale víc přistěhovalců nechtějí nikde. V některých zemích většině lidí vadí, že přistěhovalci podle nich zabírají pracovní místa a pobírají dávky, někde si myslí, že se zvýšenou měrou podílejí na kriminalitě. Zdá se, že ty postoje nevyplývají ze silného přesvědčení – spíš se odvíjejí od toho, jak na tom země momentálně ekonomicky je a zda do ní přichází hodně imigrantů. Ale to, že by si imigranti chtěli osvojit zvyky a kulturu hostitelské země, si nemyslí nikdo.

Takže imigrační politika se zmítá mezi názory idealistů a kodifikovanými obecnými hodnotami na straně jedné a mlčenlivým, ale tvrdošíjným přesvědčením většiny na straně druhé. Pohraničníci a Frontex se často dostávají do palby kritiky za to, že si počínají nehumánně, že je vracejí do země původu, že po jejich lodích střílejí. Následuje vyšetřování a nějaká nápravná opatření. Ale ne moc radikální, protože Frontex v zásadě dělá to, co se po něm lidé žádají. Jen nechtějí moc zblízka a názorně vidět, jak to vypadá. A jen díky tomu, že příliv přistěhovalců je takový, jaký je, a ne vyšší, se daří udržovat jakous takous toleranci vůči nim. Kdyby se dostali do Evropy všichni, kdo chtějí, tak by ty postoje za chvíli vypadaly všude tak, jak dnes v Řecku a v Itálii.

Prezident italského Červeného kříže vyzval včera k okamžitého vytvoření „humanitárního koridoru“, který by umožnil uprchlíkům před válkami a hladomorem „bezpečný přístup“ přes Středozemní moře do Evropy. Kdyby něco takového vyslovil kterýkoli kandidát do Evropského parlamentu, je okamžitě vyřízený.

Realita evropské imigrační politiky je jiná. Pokud jste přiměřeně pravidelný konzument médií, pak po kliknutí na tento odkaz nejspíš usoudíte, že máte před sebou galerii fotografií nechvalně proslulé izraelské „zdi“ kolem palestinských území. Ale to byste se mýlili. Jde o plot kolem španělské enklávy Melilla na severu Afriky. Tak vypadá hranice Evropské unie, jakou si většina Evropanů přeje, ať už si to připouštějí, nebo ne.