Nebouchne to, jen to zakňourá, Pavle
„Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná, nebesa jsou beze světla. Viděl jsem hory, a hle, třesou se, všechny pahorky se otřásají. Viděl jsem, a hle, nikde žádný člověk, i všechno nebeské ptactvo odletělo.“ Tahle se strhující jednoduchostí popsaná vize konce je ze starozákonní knihy Jeremiáš. Do úlohy tohoto proroka v současném Česku se obsadil bývalý šéfredaktor Reflexu (a také Lidových novin, MFD a Blesku) Pavel Šafr. Alespoň se v tom smyslu vyjádřil v rozhovoru pro poslední Respekt, konkrétnější podobu přicházející zkázy, před níž je jeho úkolem varovat, pak popsal koncem minulého týdne v textu na reflex.cz.
Je to „neobolševismus“, který je „rafinovanější než starý bolševismus. Jsou to metastáze rakoviny postihující zdánlivě zdravé části společnosti. Je nebezpečný tím, jak je beztvarý a zdánlivě neideologický. A přitom veskrze ve své hloubce je zcela stejně zločinecký, protože podráží svobodné instituce a rozleptává svobodnou část světa.“ Podle Šafra je nutné mu čelit a vzpírat se mu, snažit se „zachránit českou Sodomu“, najít v ní alespoň deset spravedlivých.
Konstatovat v těch vyjádřeních značnou přepjatost se originalitou zrovna nerovná objevení Ameriky. Biblický prorok a úspěšný mediální manažer k sobě mají dost daleko – asi jako Jeremiášův majestátní obraz setmělé pustiny bez lidí a momentka dopravní zácpy na pražské Jižní spojce. Šafrova slova ale stojí za víc než za úšklebek nad jejich tónem. Právě ten je jistým způsobem vypovídající – ne jenom o mluvčím, domnívám se.
Hodně lidí, kteří by jinak bývalému šéfredaktorovi nemohli přijít na jméno, s ním totiž sdílí pocit, že se tahle země posunula k nějakému zlomu, zásadní změně, hranici neznámého a hrozivého. Dojem narůstající hrozby může kontrastovat se zkušeností všedního života, která je právě... všední. Věci se tak nějak melou, jako vždycky. Ale to vlastně nemusí být důležité – očekávání, dojmy a emoce vytvářejí nějakou vlastní realitu. A v ní si už terén obhlížejí monstra.
Pro někoho to je novobolševismus, pro jiného třeba nacionalismus nebo nesnášenlivost vůči menšinám, pro dalšího korupce, síly starého režimu (myšleno toho po roce 1989), je toho dost. Obrazy těch nebezpečí se vykreslují v živých barvách, nejenom proto, že to tak vyžaduje naléhavost situace. Vzniká tak rovněž šance tu přetrvávající všednost nějak dramatizovat, obsadit se do atraktivní role – Jeremiáše, Napoleona, Pipi Punčochaté. Všichni upřímně přesvědčeni, že reprezentují hrstku statečných, která se bude muset postavit přicházející vlně, plavat proti hlavnímu proudu. Potkali jste v posledních letech někoho, kdo by se označoval za součást mainstreamu? Já asi ne. Skoro bych řekl, že přesvědčení o vlastní neslučitelnosti s hlavním proudem je důležitý znak příslušnosti k němu. Tahle společnost rozhodně netrpí nedostatkem Jeremiášů. Osamělých zvěstovatelů přicházejících pohrom, přesvědčených, nejenom o významu svých slov, ale i o tom, že skoro nikdo z lidí, kterým jsou určena, je nebude vnímat.
Bylo by laciné zaujímat povznesenou pózu ve smyslu: zklidněte nervy, vždyť se nic neděje. Ono se asi děje. A kdybych měl popsat co, možná bych skončil u věcí podobných těm, o nichž píše Pavel Šafr, nebo alespoň u některých z nich. Ta nutkavá potřeba nějak dramatizovat sebe samé mi ale přijde spíš jako důležitý symptom toho, čím je dnešek chorý, než jako odpověď na jeho neduhy. Zlé konce nemusejí mít jen tu chmurně krásnou podobu, již před tisíciletími vyjádřil Šafrův oblíbený prorok. Nebouchne to, jen to zakňourá, napsal velký básník moderního věku. Aby to zakňourání přes všechny dramatické monology, jejichž hromovým hlukem se v téhle zemi otřásají pahorky, vůbec někdo slyšel.
