Česká politika – povolání pro sebevrahy
GLOSA
1
Kousek od vršovického bytu mých rodičů má malou počítačovou firmu Eva Vorlíčková. Znám ji nejen odsud, ale i z Občanského institutu. Kdysi byla členkou ODA a po vzniku TOP09 se s několika přáteli do politiky pustila znovu. Byla to pravděpodobně největší chyba jejího života…
Život sprostého podezřelého
Eva se stala radní pro informační technologie. Z té doby si pamatuju, že neměla nikdy čas, válčila s byrokracií, rušila nevýhodné smlouvy a bála se, že jí vyletí auto do vzduchu. Jedním z problémů, které rada zdědila, byla i legendární karta Opencard. Rada stála před dilematem: buď projekt za 1,2 miliardy poslat na smetiště, nebo za cca 20 milionů prodloužit údržbu na další roky. Rozhodli se pro menší zlo, tedy udržet systém naživu a (špatnou) investici úplně nepromarnit.
Skončilo to obviněním. Následovalo několik let na soudech, stovky tisíc za právníky a dosud neukončený případ. I kdyby byli radní nakonec osvobozeni, nikdo jim už nikdy neodpáře cejch obviněného, nevrátí jim čas, peníze a nervy.
Má to někdo zapotřebí?
A není to jediný případ, kdy zastupitelé čelí soudu za politická rozhodnutí. Soud uzná, že nešlo o korupci, nikdo se neobohatil, jen prostě rozhodli jinak, než údajně měli. Takže pojišťovny registrují stále větší zájem o pojištění odpovědnosti a strany stále menší počet lidí ochotných do politiky jít. Hlavně v malých obcích, kde nemáte právní oddělení, ale rozhodovat musíte.
Žádný aktivista „bojující s úřady“ si asi nedovede představit, že v jakékoliv funkci dnes zápasíte s obrovským množstvím předpisů a s byrokracií. Musíte rozhodovat o věcech, které si nikdy nemáte dost času prostudovat, takže buď nerozhodujete, nebo holt občas rozhodnete nedokonale. I v malé obci to jsou často desítky bodů na každém jednání. Zastupitel dostane odměnu pár korun, ale má také vidinu výdajů za právníky, až na něj vtrhne ÚOOZ.
Kde je příležitost…
Nevzpomínám si, že by nějaká aktivisty sdružující strana někdy přišla se zjednodušením státní správy a samosprávy. Nevzpomínám si ani, že by někdo z protikorupčních bojovníků přišel s omezením byrokracie nebo s kritikou nemravného systému dotací. Že nikoho nenapadla tak zjevná pravda, jako že lidé jsou jen lidé a příležitost dělá zloděje. A tudíž čím méně se přerozděluje, tím méně se rozkrádá.
Mezi základní konzervativní ctnosti patří uměřenost. Jakmile se uměřenost vytrácí, nastupuje fanatické jakobínství – zuřivá snaha po absolutní očistě společnosti, nejlépe s pomocí gilotiny. Původním jakobínům nicméně nelze upřít, že to alespoň mysleli opravdu upřímně. U těch dnešních si tím tak jistý nejsem.
