Jako jed
Poznatek, že jazyk a jeho užívání zásadním způsobem utvářejí společenskou realitu, je sice už opravdu hodně starý - vzpomeňme kupříkladu začátek Janova evangelia: "Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh a všechno povstalo skrze něj" - explicitně s ním však začaly pracovat až společenské vědy 20. století. Edward Sapir - jeden ze zakladatelů moderní lingvistiky - v roce 1929 napsal: "Lidé a společnosti jsou vydáni na milost a nemilost jazykům, kterými komunikují, a které jsou médiem jejich sebevyjádření. Bylo by naprostou iluzí domnívat se, že kdokoliv z nás se dokáže vyrovnat s realitou bez užívání jazyka. Právě naopak: Svět kolem nás je budován na neuvědoměle formovaných jazykových zvyklostech určité společnosti."
Na první pohled může Sapirův názor vzbudit pochybnosti jako poněkud příliš nadsazená propagace důležitosti vlastní vědecké disciplíny, ale tak tomu není. Takzvaný princip jazykové relativity neboli Sapir-Whorfova hypotéza byla po celé dvacáté století a v podstatě dodnes je jednou z nejkontroverzněji diskutovaných teorií moderní lingvistiky. A také jednou z nejzajímavějších. Některé nejnovější experimentální výzkumy v této oblasti se například zaměřují na otázku zcela základní: Je řeč určována myšlením, nebo je tomu naopak?
Odpověď zůstává někde na půli cesty: Náš způsob myšlení ovlivňuje způsob, jakým se vyjadřujeme a jakým komunikujeme, nicméně stejný vliv ve stejné intenzitě působí i opačným směrem a je mnohem důležitější, než si mnohdy myslíme. Jeden z posledních experimentů provedený před několika lety harvardskou a negevskou universitou s bilingvními osobami, ovládajícími na stejné nebo podobné úrovni hebrejštinu a arabštinu například ukázal, že i pohled na abstraktní hodnoty a na to, které z nich vnímáme pozitivně a které negativně, souvisí zcela zásadně s jazykem, v němž o nich přemýšlíme a hovoříme.
Jazyk utváří naši společenskou realitu
Účastníci pokusu dostali za úkol co nejrychleji stisknout tlačítko záznamového systému v případě, že se na obrazovce před nimi objevilo židovské vlastní jméno či pozitivní adjektiva jako "dobrý" nebo "silný". V případě, že se na obrazovce objevilo arabské jméno nebo adjektiva popisující negativní vlastnosti, jako například "špatný" nebo "slabý" měli co nejrychleji stisknout druhé tlačítko. Druhá skupina účastníků měla za úkol totéž, jen v obráceném gardu. Pokus měl zjistit, do jaké míry samozřejmá se zdají jednotlivým účastníkům spojení pozitivních nebo negativních vlastností s určitou etnickou příslušností.
Výsledkem bylo následující: pozitivní a negativní etnické konotace byly silně závislé na jazyku, v kterém se pokus odehrával. Jestliže se odehrával arabsky, prokazovali bilingvní účastníci daleko větší míru pozitivních asociací s arabským etnikem, jestliže hebrejsky, pak s židovským. Jazyk tedy zřejmě ovlivňuje základní hodnotové postoje a stanoviska daleko více, než bychom dokázali na základě pouhé vlastní zkušenosti hádat. Pravděpodobně neexistují myšlenkové procesy, u nichž by jazyk nehrál žádnou nebo jen velmi malou roli. Základním rysem lidské inteligence je její schopnost přizpůsobit se - neustále formulovat a měnit světonázorové koncepty podle okolností, přičemž v dynamice těchto změn je jazyk a jeho užívání velmi důležitým, ne-li zásadním faktorem: Jazyk a jeho užívání utváří naši společenskou realitu.
Z tohoto poznatku vyšel mimo jiné jeden z nejvlivnějších filozofů jazyka John Searle, když formuloval svoji teorii řečového aktu, respektive jazyka jako základního prostředku při konstrukci společenské reality. Jazyk je podle něj fundamentální společenskou institucí, která podmiňuje a v podstatě utváří veškeré ostatní instituce, které jsou odvislé od kolektivního, tj. společenského souhlasu (Searle, The Construction of Social reality, 1995). Tento společenský konsensus velmi často nabývá podoby deklarativního řečového aktu - tak se kupříkladu určitá osoba stává prezidentem republiky deklarativním řečovým aktem, tj. složením slibu do rukou předsedy Senátu: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Teprve po vyřčení těchto vět dostává konsensuální instituce prezidenta republiky svého konkrétního reprezentanta.
Slova jako dávky arzenu
Podle Searla je veškerá civilizace utvářena a udržována opakovanými deklarativními řečovými akty, které utvářejí instituce a v jejich rámci formulují a stabilizují mocenské vztahy mezi jednotlivci. Jestliže tedy někdo (jednotlivec nebo skupina) zaútočí na povahu jazyka spojeného v obecném povědomí a konsensu s určitou institucí, útočí tím i na její podstatu neboť legitimitu - Searle uvádí jako příklad ruskou bolševickou revoluci s jejím novým institucionálním slovníkem.
Kromě bolševické revoluce by bylo možné uvést samozřejmě i jiné takové pokusy. Nejlépe zdokumentovaný je tak zvaný Jazyk Třetí říše, Lingua tertii imperii, jak nazval německý židovský filolog Victor Klemperer přelomovou knihu svých výzkumů jazykových změn ve veřejném, tj. institucionálním diskursu v Německu během let 1933-1945. Dnes už dávno slavnou analýzu vydal v roce 1946 na základě svých poznámek, které shromažďoval po dlouhé období nacistické vlády, chráněn před transportem do vyhlazovacího koncentračního tábora pouze svojí nepateticky hrdinskou árijskou manželkou.
Právě Viktor Klemperer napsal: "Slova mohou působit jako nepatrné dávky arzenu: polykáme je bezděky, zdánlivě nepůsobí, ale po určité době člověka otráví." (cituji překlad Zlaty Kufnerové z českého vydání Klempererovy práce z roku 2003). Při vědomí poznatků moderních sociálních věd o centrální roli jazyka při utváření civilizace zní tento jeho výrok až prorocky výhružně. Je nesmírně důležité, jakým jazykem hovoříme v institucích a o institucích ztělesňujících naši představu civilizace. V jazyce nejdůležitějších institucí našeho společenského zřízení se utvářejí a udržují naše představy o právech a povinnostech jednotlivce vůči společnosti a naopak.
Útoky na společensky sdílenou představu o jazyce spojeném s určitou institucí mohou vypadat na první pohled jako nevýznamné, jako individuální excesy, nad nimiž se můžeme pohoršit, nebo se jim smát, nebo i obojí, ale jednou vyřčeny, už nemizí. Působí dál mezi námi a v nás, bezděky je polykáme pokaždé, když na ně narazíme. Naši společnost a její hodnotovou představu o sobě samé otravují jako jed.
