Lodě NATO v akci. Nůž na krku Řeků. Proč to najednou jde?

Dá se dlouho rozebírat, co bylo hlavním spouštěčem velké migrační krize. Defétistické prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, že vnější hranice Evropské unie se nedá chránit a následná rezignace na pravidla pro udělování azylu, byly bezpochyby významnými milníky současného stavu, kdy Evropou pochodují stovky tisíc lidí, o nichž nikdo nemá přehled a netuší, co jsou zač.

Tato defétistická doktrína a odkazování těch, kdo volali po ochraně hranice mezi naivy, představující si „pevnost Evropa“, mimo hlavní proud veřejné debaty, o mnoho měsíců zdržela jakékoliv racionální řešení těžké krize. Vždyť o co říká země nebo společenství, otevřeně přiznávající, že není ani schopno ochránit svou hranici? Dává tím najevo, jak strašně je slabé. Tak slabé, že není schopné nikomu bránit, aby se bez jakékoliv kontroly a pravidel pohyboval po Evropě. Bavorský premiér Horst Seehofer trefně prohlásil, že v Německu zavládl stav bezpráví. A pod jeho vlivem se rozšířil do značné části Evropy, přinejmenším do těch na hlavní balkánské cestě.

Defétistická doktrína o půl roku odložila hledání skutečného řešení migrační vlny. Mezitím vznikl chaos a problémy, zhoršily se vztahy uvnitř Evropy, což by se při rychlé akci s velkou pravděpodobností nestalo. Najednou se věci začaly hýbat. Evropa dala Řecku jasné ultimátu: buď začne do tří měsíců skutečně chránit vnější hranici Evropské unie, nebo půjde ven ze Schengenu. Vylučování má v několik stupních jasná pravidla. Už začátek by ale byl bezprecedentním krokem. Řekové k tomu samozřejmě dostanou podporu ostatních. Musí ale sami projevit ochotu a aktivitu, čemuž se po celou tu dobu od kulminace vlny před půl rokem, dost čile a asertivně bránili.

Do Egejského moře vyrazily lodě Severoatlantické aliance. Oficiálně se tvrdí, že nemají zastavovat a vracet plavidla s migranty, ale rozbíjet cesty převaděčů. Co to ale fakticky znamená? V ideálním případě zastavit ty čluny dřív, než vyplují, v horším je bezpečně doprovodit zpět do Turecka. Už samotná zpráva, že se někdo pokusí pobřeží bránit, by ale mohla mít pro migranty odpuzující efekt. Když víte, že je někde volná cesta, jdete. Když vidíte, že jsou na ní překážky, víc o tom přemýšlíte. Obě ty věci představují ochranné minimum. Proč se nedaly spustit už v září? No protože by rozbíjely defétistickou doktrínu, že ochraně hranice je nemožná.

Kromě zdravých náznaků realismu a akčnosti bohužel pokračuje i naivní a silové hledání „evropského řešení“. Německá kancléřka Angela Merkelová přichází s novým plánem na přerozdělování migrantů. Tentokrát by chtěla po kontingentech dělit 200 až 300 tisíc lidí přímo z táborů v Turecku povinně mezi země Evropské unie.

Vypadá to jako dost fantasmagorický plán, když vidíme, jak to dopadlo s prvními povinnými kvótami, přes něž se mělo přerozdělit od začátku října 160 tisíc lidí z Řecka a Itálie. Přerozdělilo se kolem pěti set. Navíc se ukazuje, jak je sociální inženýrství krátkozraké. Žadatelům o azyl se v některých zemích, především na severu Evropy, prostě nelíbí. Ve Finsku stahuje žádost o azyl skoro pět tisíc Iráčanů. Je tam zima a je to jiné, než čekali. Takže si ze svého raději v cestovkách shánějí letenky zpět do Bagdádu. Finská vláda už začala připravovat charterové lety.

Angela Merkelová také dobře vidí, že odpor k přijímání migrantů rozhodně není jen ve střední Evropě, jejíž politici na podzim proti kvótám hlasovali. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově se proti dalšímu přílivu migrantů ostře postavil francouzský premiér Manuel Valls. Drtivá většina Francouzů byla proti od začátku. Politici ale na evropském parketu nechtěli střet s Merkelovou, a tak mechanicky kývali na její nápady s přesvědčením, že se stejně nikdy nenaplní a do Francie nikdy nikoho nepřerozdělí. Což se nakonec potvrdilo. Od listopadových útoků v Paříži už se s tím Francouzi moc nepářou a dávají odpor k další migraci otevřeně najevo. Podobné je to ve většině dalších zemí, jejichž obyvatelé jsou proti masovému přistěhovalectví a začaly tam sílit nacionalistické a extrémistické strany. Nedá se čekat, že by Švédové nebo Nizozemci mechanicky kývali na migrační nápady Berlína. To kývání už má totiž doma následky.

Líčit debatu o migraci jako střet Německa se střední Evropou je mimo realitu. Na jedné straně dnes stojí izolovaní Němci (skeptici už jsou i z Rakušanů) a na druhé zbytek Evropské unie. V té atmosféře bohužel německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová na konferenci v Mnichově mluví o tom, že bohatá Evropa by neměla mít problém přijmout dva miliony přistěhovalců ročně. Jen se o ně musí spravedlivě podělit. Od podzimu se doba změnila. Německé řešení už se nebude tak snadno rovnat evropskému řešení.