Džihád může znít i hezky, říká arabista

Džihád, šaría, Islámský stát. Pojmů, z nichž na většinu Evropanů padá hrůza, je mnohem víc. Arabista Bronislav Ostřanský je shromáždil v „Atlase islámských strašáků,“ který právě vychází.  Expert z Orientálního ústavu Akademie věd se ve své knize pokouší ukázat, že je rozdíl mezi „mediálním islámem“ a tím skutečným.  „Nelakuji nic narůžovo, jen vysvětluji. Myslím, že to schytám jak od islamobijců, tak od mnohých muslimů,“ tvrdí.

Nevyvolává například slovo „džihád“ vzhledem k tomu, co se děje ve světě, mrazení v zádech oprávněně?

Ano, tento pojem mrazení často způsobuje, ale v arabštině je to i vlastní jméno. Sám znám několik Arabů, co se jmenují Džihád a je to vnímáno jako něco hezkého. Existuje řada pojmů, které už při vyslovení vyvolávají hrůzu, paniku. Samozřejmě právem, protože to, co si s nimi člověk spojuje a to co vidí v médiích,  je děsivé.

To určitě platí třeba pro slovo „šaría“.

Jenže málokdo si uvědomí, že vedle těch drakonických trestů, které jsou jen jedním výsekem práva, jsou tam i nadcivilizační věci týkající se věrouky. Když se řekne džihád, každý si představí svatou válku. Když se řekne šaría, tak sekání rukou, když se řekne Islámský stát, každý vidí zvěrstva, která se v současnosti odehrávají. Já se v té knížce nesnažím něco ospravedlňovat, pouze ty pojmy podat systematicky. Ukázat, že šaría je ustanovení božího řádu na zemi, jehož součástí jsou mimo jiné i drakonické tresty, ale je toho mnoho více. Proto se snažím rozebrat termíny, které jsou součástí zpravodajství a jsou vnímány jako temné důkazy údajné nepřátelské povahy islámu.

Ale neměli bychom islám podobně jako třeba komunismus posuzovat ne podle pro někoho libě znějících idejí, ale vždy podle toho horšího, co přinesly a přinášejí?

Aby se zpráva dostala do médií, musí být atraktivní a v případě islámu to jsou právě věci kruté, barbarské, což samozřejmě neznamená, že tyhle věci neexistují. S tím příměrem s komunismem bych nesouhlasil. V případě islámu totiž pře jdou napříč muslimy. To znamená, že řada věcí,  kterou jsou pranýřovány v západních médiích a naprosto právem, viz současné dění v Sýrii, subsaharské Africe, chování salafistů v Německu, jsou kritizovány také samotnými muslimy. V případě komunismu by k tomu nedošlo. Muslimové se mohou vyjadřovat, protestují proti zvěrstvům Islámského státu, ale jejich hlas není slyšet.

V komunistickém hnutí ale přece byli také kritici.

Ne, ta paralela pokulhává. Přestože komunismus měl řadu oponentů a v různých zemích odlišné formy, podstata byla stejná. Oproti tomu v islámském světě najdete ohromné rozdíly. Zemi,  která porušuje všechna možná lidská práva jako Saúdská Arábie. Velká část muslimských zemí se v žebříčcích lidských práv propadá dost hluboko, ale je tu i Tunisko, které od „arabského jara“ prošlo dvěma svobodnými volbami, což je podle Huntingtona známkou toho, že demokratický systém funguje. Pak je tu příklad Turecka, bez ohledu na to, kam teď směřuje jeho vláda.

V knize citujete jednoho autora, který říká, že v Evropě to bude jednou vypadat jako na pařížském předměstí Le Courneuve, v britském městě Bradford či berlínské čtvrti Neuköln, které ovládli muslimové. Myslíte si to taky?

Nemyslím. To je Walter Laqueur a jeho Poslední dny Evropy,  kde píše o tom, že ta tři místa jsou předobrazem budoucnosti. Já si to nemyslím proto, že v těch místech jsou z velké části problémy sociální, a ne náboženské. Když byly bouře na francouzských předměstích, většina komentátorů se shodla, že šlo o problém vyloučené lokality. I když u Bradfordu je to trošku jiné. Problém tkví v tom, že tam vznikají šaríatské zóny. Muslim v nemuslimské zemi má dvě možnosti: buď bude respektovat legislativní rámec, který je nemuslimský, ale zároveň zůstane dobrým muslimem. To je „euroislám.“ A druhá možnost je ta,  že v neislámské zemi, bude vytvářet paralelní možnosti - a to je salafistická teologická doktrína. Takže na některých místech – jako v Bradfordu – se zkoncentrovali nejen muslimové, ale mezi nimi i salafisti. Třeba v Německu, kde je 4 až 5 milionů muslimů, přitom jde jen o několik tisíc  lidí.

Není ale pravděpodobné, že migrace muslimů bude narůstat a že převálcují evropskou kulturu, která je třeba co se týče víry spíše vlažná?

Ano, počet muslimů bude narůstat, ale ne radikálně, protože se v dalších generacích přírůstek snižuje. Ale paradoxně mladší jsou zase zbožnější než starší generace. Demografické vyhlídky jsou rozličné, včetně katastrofických scénářů, že nás muslimové zaplaví, protože na jižní straně Středozemí mají vyšší porodnost. Což je mimochodem mýtus. Írán, kde donedávna bylo 7-8 dětí na ženu, má ukazatele srovnatelné s EU. Narážím při diskusích na pohled, že orientalista, který ukazuje na tu různost, se snaží zastřít ty temné kontury islámu a odvést pozornost od zásadních problémů. Zatímco aktivisté a novináři odhalují tu strašlivou pravdu o islámu. Ale ta rozrůzněnost tam je. V Česku taky najdete fanatiky, kteří se shlédli v salafijském vidění světa, a najdete tu muslimy, pro něž jsou salafisté rovněž fanatiky. Minulý týden jsem byl pracovně v Káhiře a když jsem se s kolegy bavil někde v kavárně, stejně jsme skončili u Islámského státu. Kdybyste si vzal výlevy z českých sociálních sítí na téma zvěrstev Islámského státu, podobné uslyšíte i od muslimů.

Je islám slučitelný se západními hodnotami?

Otázkou není, zda je slučitelný s demokracií, ale zda převáží takový výklad islámu, který s demokracií chce být slučitelný. Pokud převáží, tak nebude žádný problém. Ale i uvnitř islámu jsou proudy, u nichž je demokracie z principu nepřátelský koncept, protože je to suverenita lidu, a tam se zdůrazňuje suverenita boží. Jiné proudy zase vnímají nemuslimský legislativní prostor ne jako nepřátelský a takový, který má být islamizován, ale jako prostor, kde mohou svobodně naplňovat své náboženství. To je to dilema,  které před muslimy stojí.