Chtěl Havel opravdu rozpustit Varšavskou smlouvu i NATO?

V poslední ukázce z knihy Prezident (Václav Havel 1990-3003) nás Daniel Kaiser uvádí do bezpečnostní politiky Československa na prahu 90. let. Nové politické reprezentaci bylo od začátku jasné, kam už nechce patřit, rozhodnutí, že z Varšavské smlouvy by měla dojít až do Severotlantické aliance (což nakonec Václav Havel označoval za svou největší zásluhu v politice), se však rodilo postupně. Knihu vydává tento týden nakladatelství Paseka.

Bod nula

Abychom docenili Havlův rychlý vývoj v této věci, neobejdeme se tu bez krátkého připomenutí jeho disidentské esejistiky. V zahraniční politice nebyl sice nijak ortodoxně vyhraněný a jeho názory z osmdesátých let na způsob, jak by se dala překonat studená válka, netvořily jednu rovnou přímku. Nicméně dlouho základem, z něhož vyrůstaly, bylo přesvědčení o jakési ekvidistanci mezi oběma bloky, ve stylu: jakkoliv západní blok je z pohledu jedince svobodnější, a tedy příjemnější místo k životu, tím pravým problémem je neblahý samopohyb technické civilizace, který drtí autonomii člověka, a tímto hrozivým trendem jsou zasaženi lidé v obou blocích stejně.

Ještě v roce 1985, v Dálkovém výslechu, si neodpustil črtat paralelu mezi reálným socialismem a gigantickou kapitalistickou firmou. A nebyla to jen literární nadsázka pro literární publikum, téměř stejně formuluje své myšlenky v dopise exilovému filozofovi Václavu Bělohradskému z července 1985: „Je známo, že gigantické kapitalistické koncerny se opravdu začínají připodobňovat socialistickým státům.“

Jindy Havel vážně píše, že Západ by měl při pohledu na svého protivníka na Východě pochopit, že má před sebou vypouklé zrcadlo, že ten pohled je jeho poslední šance uvědomit si sebe sama. Jenže z takového rozumování rozhodně nevyplývalo, že by si snad jeden z obou zápasníků ve studené válce zasloužil toho druhého porazit. Naopak – Západ a speciálně Amerika jsou za napětí ve světě odpovědné zhruba stejně jako Východ – uvažuje Havel v dopise českoamerickému filozofu Erazimu Kohákovi. „Vím, že američtí senátoři jsou demokraticky zvolení, vím ale taky, jak partikulární zájmy amerických firem, farmářů a podnikatelů (...) svazují americké politické reprezentaci ruce; vím, jak nahánějí středoamerické státy do náručí komunistů; vím, jak jsou živy z dodávek do SSSR, které tento báječný obchodní partner proměňuje v raketové systémy, které nutí USA budovat protisystémy, které zase živí spousty dalších snaživých, pracovitých a úspěšných pánů; tuším, jak si v tom všem – bezděky! – podávají všichni ti seriózní pánové na světě navzájem ruce...“

Na tezi o jakési symetrii hříchu stojí i Pražská výzva z roku 1985, v níž skupina chartistů navrhovala cestu ke sjednocení západní a východní Evropy. Po revoluci byla Pražská výzva z reklamních důvodů opatřena novým obalem a prodávána jako prorocká výzva ke sjednocení Německa, její podstatou ale v době vzniku byl požadavek na současné rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO. A přestože někteří významní chartisté se kvůli tomu odmítli připojit (například jeden z tehdejších mluvčích, Martin Palouš), slavný dramatik Pražskou výzvu podepsal.

Čtěte také: Havlovy první kroky na Hradě. 'Vše je odposloucháváno'

Zajímavé je, že zhruba v této době, tedy v polovině osmdesátých let, se Havel začíná posouvat blíž k pozicím „atlantického“ křídla disentu. Posun je dobře čitelný v eseji Anatomie jedné zdrženlivosti (duben 1985). Havel tu hypotetickému čtenáři – mírovému aktivistovi ze Západu – vysvětluje, proč disidenti z východní Evropy na příliš jednostranné a příliš patetické texty západního mírového hnutí reagují obvykle s nedůvěrou. Esej obsahuje i tuto americkou pasáž: „Já osobně – pokud můj názor někoho zajímá – nemám o Americe, americkém establishmentu a americké zahraniční politice celkem žádné velké iluze, nicméně míra vnitřních svobod, a tudíž i důvěryhodnost mezinárodněpolitická se mi zdá být u obou velmocí tak hluboce rozdílná, že považovat dnešní situaci prostě za symetrickou v tom smyslu, že oba kolosy jsou stejně nebezpečné, považuji za její příšerné zjednodušení. Ano, oba jsou nebezpečné, každý jinak, ale stejně nebezpečné rozhodně nejsou.“

Jeho postoje kolem poloviny osmdesátých let tedy skrývají jistý rozpor. Jednou jsou vysocí politici obou bloků uzurpátoři a reakcionáři, proti nimž tam i tady stojí ta lepší část společnosti – „...a vůbec jsem se nedivil, že když byl Franz Josef Strauss soukromě v Polsku, pídil se po Jaruzelském a nenapadlo ho zavolat Wałęsovi. Reakcionáři si spolu vždycky líp rozumějí,“, jindy ale přece jen uznává, že Západ i přes všechen svůj civilizační úpadek (vývoj kapitalismu směrem ke gigantickým koncernům) představuje vyšší kvalitu.

Byť vnitřně rozpolcený, začíná se Havel na sklonku komunistické vlády pomalu vzdalovat názorům druhého tvůrce polistopadové zahraniční politiky Jiřího Dienstbiera. V daných okolnostech to vlastně byla emancipace směrem od Dienstbiera, neboť Dienstbier v horních patrech disentu platil za hlavního experta na zahraniční politiku, za někoho, kdo určuje linii. Ještě v hlášeních agentů vězeňské správy z Heřmanic o reakcích vězňů na zvolení republikána Reagana do Bílého domu oba vězni sdílejí jisté znepokojení nad tím, že Spojeným státům teď povládne jestřáb. Dienstbier byl ale vůči

USA tradičně mnohem kritičtější než Havel. Jeho Snění o Evropě je ze stejného roku 1985 jako Anatomie jedné zdrženlivosti, a čtenář v něm opakovaně naráží na pasáže typu: „Konzervativní ideologický přístup zkrátka nefunguje. Mohl působit určitou dobu smysluplně vlastně jen proto, že v Moskvě byly poměry snad ještě horší, teď po nástupu Gorbačova jsou však konzervativci à la Reagan nepřipraveni na nový sovětský dynamismus.“

Čtěte také: Obsadíme ropovod, zvažoval Hrad před dělením federace

Dienstbierova kniha, která představuje starý kontinent jako nebožáka vydaného na milost a nemilost SSSR a USA, působí trochu jako ozvěna na Západě mnohem známějšího eseje Györgyho Konráda Antipolitika (1984). Maďarský spisovatel v něm rozpracoval tezi, že udržovat rozdělení Evropy je výhodné pro politické třídy na obou stranách železné opony, neboť si tak mohou jistit svou moc proti domácí opozici zveličováním hrozby zvenčí: „Sovětská bomba garantuje policejní disciplínu Západu, americká bomba garantuje policejní disciplínu na Východě.“ V důrazu na morální zvrhlost obou bloků se všichni tři liší (u Havla je nejslabší), všichni tři ale sdílejí základní východisko: Evropa se může osvobodit jedině tak, že se postupně vymaní z nadvlády Američanů i Rusů – což neznamená nic jiného než rozpuštění obou vojenských paktů.

Dienstbier pro Snění o Evropě v osmdesátých letech nenašel nakladatele ani v Americe, ani v západním Německu, k čemuž v doslovu oficiálního českého vydání z jara 1990 ironicky poznamenává, že tamním nakladatelům tehdy přišly jeho úvahy naivní. Že dějiny usvědčují západní establishment z nedostatku představivosti, v předmluvě naznačuje i Václav Havel. Nejprve vylíčí, jak vzácné jim oběma byly společné chvíle ve vězení: „Když jsme chvíli byli spolu, snili jsme o Evropě.“ Pak střih – oba se stávají vysokými státními činiteli a Dienstbierovy pradávné úvahy slouží jako základ pro novou zahraniční politiku Československa: „Byly po léta považovány za jednu z míráckých utopií, a hle, teď se uskutečňují.“ Zdvořilost, s níž se člověk zhostí úkolu napsat předmluvu k přítelově knize? Ne, takhle vypadala výchozí pozice československé diplomacie na prahu roku 1990. S premisou, že Evropa bude jednotná, mírová a svobodná, teprve až z ní obě velmoci odejdou, Havel v roce 1989 vstoupil do mezinárodní politiky.

Brzděte

Požadavek zrušit spolu s Varšavskou smlouvou i NATO byl však naprosto nerealistický, na čemž nic nezměnil ani fakt, že se jistý Václav Havel ve své vlasti kdesi uvnitř Evropy senzačně stal prezidentem. Aliance se právě nalézala na vrcholu sil, po dlouhých čtyřiceti dvou letech vyhrála studenou válku, ale přestat si dávat pozor na rozsáhlý prostor na Východě, to nešlo. Svým rozpuštěním by naopak naplnila program svého protivníka; Varšavská smlouva přece ve svém ustavujícím prohlášení slíbila, že se rozpustí v momentě, kdy totéž učiní NATO. Havel při svém snění nebral na vědomí ani reálnou situaci na hřišti, ani to, že západní státy mají své konstantní národní zájmy a zažité bezpečnostní reflexy.

Pravda, vzhledem k tomu, jak dlouho se v něm názor, že zrušení obou bloků odblokuje Evropu, předtím vytvářel, se ho ve vysoké politice zbavil až překvapivě rychle. Sám svůj kopernikovský obrat s odstupem dvaceti let popsal jako výsledek normální střízlivé úvahy: „Velmi záhy jsme dospěli k názoru, že nemá cenu budovat znovu něco na zelené louce – například celoevropskou bezpečnostní organizaci –, když tu funguje NATO a stačí změnit jeho doktrínu, transformovat ho a otevřít dalším členům.“

První osoba množného čísla vytváří dojem, že prezident k novému pohledu došel v debatách se svými poradci a jinými československými politiky, tedy takříkajíc po vlastní ose. Ve skutečnosti mu ze začátku ke změně pohledu musela intenzivně pomáhat americká diplomacie.

Sedmého února 1990 se v Praze cestou do Moskvy zastavil americký ministr zahraničí James Baker, hlavně proto, aby doladil Havlovu oficiální návštěvu ve Spojených státech, která se měla konat za dva týdny. Přes všechnu srdečnost to při schůzce dvakrát zaskřípalo. Jednak Baker Čechoslovákům doporučoval, ať příliš netlačí na odchod sovětských vojsk. Washington se obával, že potom by Sověti mohli recipročně žádat stažení americké armády ze západního Německa, což by komplikovalo probíhající rozhovory o odzbrojení. Naopak téma současného rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO nadnesl sám Havel, a na americké straně tím vyvolal hluboké rozpaky. Zástupce velvyslance T. E. Russell po schůzce poslal na Hrad memorandum s důrazným varováním: „Z Havlova rozhovoru s ministrem Bakerem měl člověk pocit, že chce navrhnout rozpuštění NATO, spolu s Varšavskou smlouvou, až bude ve Washingtonu. Vyskytl se i návrh, že ministr zahraničí Dienstbier by mohl mluvit o této otázce na konferenci Open Skies v Ottavě. Takový přístup by nebyl pochopen americkým lidem a mohl by pokazit celý účel návštěvy prezidenta Havla. Nemůžeme samozřejmě říkat prezidentu Havlovi, jaká témata má zařadit do svých veřejných prohlášení a projevů, ale cítíme povinnost ho varovat, že analýza posuzující NATO a Varšavskou smlouvu jako v zásadě dvě strany stejné mince nebo volající po rozpuštění NATO nebude dobře přijata.“

Čtěte také: S Klausem spolupracovat budu, bude-li šikovný, mínil Havel

Veřejnými výzvami k rozpuštění NATO, pokračoval Russell v memorandu, by československý prezident pokazil to, co Bakerovou návštěvou začalo „jako velmi slibný bilaterální vztah“. Podobné varování bylo obsaženo i ve zprávě, kterou sepsali Martin Palouš a bratr Ivan po návratu ze Spojených států, kam jeli jako předskokani před prezidentskou výpravou. Varování evidentně zabrala – v americkém Kongresu Havel úvahy, které před pouhými dvěma týdny servíroval americkému ministru zahraničí, výslovně popřel. Zprávy o tom, že chce zrušit NATO, označil za smyšlenky „snaživých novinářů“. Ve svém slavném projevu prohlásil, že on přece nechce nic víc, než aby se Evropa vzpamatovala do své vlastní existence, sama se dokázala postarat o svou bezpečnost a neodlučovala americké vojáky od jejich maminek.

S původním plánem na odblokování Evropy si Havel nakonec netroufl vystoupit ani před kongresmany, ani při důvěrných rozhovorech s prezidentem Bushem. V Bílém domě pouze nadhodil, že Alianci by prospěla reforma a nové jméno. Československá vláda sice ještě v dubnu 1990 ústy Jiřího Dienstbiera navrhovala vytvořit celoevropský bezpečnostní systém a NATO i s Varšavskou smlouvou zaměstnat svým odzbrojením. Havlovi však mezitím už docházelo, že Západ NATO nezruší, ba ani nepřejmenuje. Ve svém květnovém vystoupení před Radou Evropy sice opět na Alianci veřejně apeloval, že se musí důkladně změnit a že by neměla váhat ani s přejmenováním, už ale do něj zabudoval první náznaky, že by se tato osvědčená organizace přece jen mohla stát zárodkem nějakého budoucího bezpečnostního uspořádání Evropy. Končila první fáze vývoje Evropy po pádu Berlínské zdi a s ní sen z Heřmanic o nastolení trvalého míru na starém kontinentu odchodem obou neevropských velmoci. Havel si s touto představou zahrával a především Američanům mohl posléze děkovat, že mu nedovolili, aby se v ní vymáchal světové veřejnosti na očích.

Pryč od Moskvy

Kam chce dojít, si republika v čele s prezidentem uvědomovala postupně. Naopak od první chvíle společně s Havlem věděla, odkud chce odejít; že chce skoncovat se závislostí republiky na Moskvě. Varšavská smlouva byla od počátku koncipovaná jako převodová páka sovětského vlivu do východní Evropy (dokonce i pořadí zemí pro konání pravidelných schůzí ministrů zahraničí nebylo sestaveno podle latinské abecedy, ale podle ruské azbuky). Aby pakt v nějaké formě pokračoval i po ustavení demokratických režimů ve východní Evropě, aktivně prosazoval pouze Sovětský svaz, a lehce mu sekundovalo Bulharsko.

Vymanit se ze sovětského zajetí znamenalo především vyjednat odchod sovětské armády. V republice na jaře 1990 zůstávalo osmdesát tisíc sovětských vojáků a nová československá vláda okamžitě vyvinula tlak, aby je SSSR stáhl. Prezident při tom vládu zaštiťoval a vedl podpůrnou korespondenci se svým sovětským protějškem Michailem Gorbačovem.

Samotné jednání mělo na starosti ministerstvo zahraničí. Hlavní vyjednavač, rusista, novinář a chartista Luboš Dobrovský, vnutil Sovětům rozhovory pod pohrůžkou, že jinak by se Československo coby okupovaná země taky mohlo obrátit o pomoc na mezinárodní instituce. Když potom Sověti přistoupili na princip úplného stažení, dala jim Praha půl roku, lhůtu od boku určil Havel, který tehdy s oblibou říkal: „Dokázali se sem nastěhovat za jednu noc, tak snad se stihnou za půl roku zase sbalit.“

Kromě historie popoháněl prezidenta i strach z toho, co všechno by se mohlo přihodit při delším pobytu sovětského kontingentu uprostřed společnosti, která zažívá první a opojné návaly svobody. Například v květnu 1990 Havel Gorbačovovi urgentně psal, že má zprávy o chystaných provokacích KGB proti sovětským posádkám v Československu před volbami.

Ještě předtím, 17. dubna, přišel přímo do prezidentské kanceláře žádat o azyl vojín Alexandr Vitalijevič Masljajev. Pracovnice prezidentské kanceláře ho předala na služebnu Veřejné bezpečnosti, odkud byl druhý den vrácen Sovětům. Případ se dostal do novin a vzbudil jisté rozhořčení. Potrestání viníků, kteří vojáka vydali, a stanovení dalšího postupu v podobných případech se po volbách věnovala speciální schůze za přítomnosti ministra vnitra Langoše, kancléře Schwarzenberga a poradce Křižana. Pánové došli k dvěma závěrům: další sovětské dezertéry (podle režiséra Vladimíra Kvasničky, který se problematice dezertérů věnoval, jich bylo kolem dvaceti) Sovětům nevydávat, ale současně jim nepřiznávat politický azyl. Zrcadlí se v tom rozpolcenost vládní garnitury, která chce dostát étosu lidských práv, je si však palčivě vědoma toho, že má na své půdě obtížné hosty.

Těch šest prezidentem stanovených měsíců bylo objektivně vzato šibeničním termínem, což nemohly zamaskovat ani studie o proveditelnosti odsunu, které narychlo vyráběli českoslovenští generálové tak, aby pasovaly na Havlův výstřel od boku. Gorbačov Havlovi už 10. února, tedy ještě před prvním setkáním, vyčítavě napsal, že Praha klade „tvrdé požadavky“. Není prý v moci sovětské vlády přichystat se na vracející se vojáky a jejich rodiny dřív než za rok a půl, nebo spíše dva. Nakonec to taky rok a půl trvalo – Moskva si odsun provedla po svém a poslední sovětský voják republiku opustil 30. června 1991. K vyššímu tempu ji nepřiměl ani parlamentní dohled Michaela Kocába, ani příležitostný nátlak z Pražského hradu.

Po sovětských kasárnách byla na řadě samotná Varšavská smlouva. Pakt, od začátku založený na vymáhání poslušnosti vůči Sovětskému svazu, neměl budoucnost, což se ukázalo hned v létě 1990, když se před dalším kolem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě NATO s Varšavskou smlouvou dohadovaly, kolik si ten který blok ponechá tanků, děl, bitevníků, helikoptér a další těžké vojenské techniky. Oba bloky měly mít od každé zbraně stejně a přidělenou kvótu si pak rozpočítat mezi sebou. Varšavská smlouva se o to 10. září pokusila v Bratislavě a okamžitě zabředla do sporů, zda má Sovětský svaz právo na 80 nebo jenom 60 procent zbraní určených pro pakt, což mimochodem dokazovalo, že zbývající členové mají obavy právě z Moskvy. Ale držet je násilím uvnitř už nešlo.

Nejvíc se tehdy Sovětů obávalo Maďarsko, jehož národně konzervativní vláda na podzim 1990 vážně přemýšlela, že by z Varšavské smlouvy vystoupila sólo. Vzhledem k tomu, jak nedočkavě se bude chovat v příštích letech, naopak překvapivě nejmíň na pilu tlačilo Polsko, vědomo si toho, že se přes něj budou vracet domů sovětská vojska z NDR, a také v obavě ze sjednoceného Německa, které nepospíchalo s uznáním hranice na Odře a Nise. Československý názor na tempo rozpadu Varšavské smlouvy byl někde uprostřed. Nakonec se pakt rozpustil v Praze 1. července 1991, sovětští generálové se v Praze opili, poplakali si, a hostitel Václav Havel měl radost.

Byl to důležitý cíl na cestě k úplné suverenitě. Nicméně úplná suverenita spočívá také ve svobodě volit si spojence. Do chystané československo-sovětské smlouvy žádal Kreml vepsat závazek, že ani jedna smluvní strana nevstoupí do žádného uskupení, které by druhá strana považovala za nepřátelské. Vláda v Praze i prezident takové omezování razantně odmítli.

Více ukázek z knihy najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.