Kajícný expremiér, pobledlý Jonák
Stanislav Gross u komentátorů propadá z předmětu konfese, někdo chce možná koupit Novu – s veškerou autoritou prohlašuji, že já to nejsem.
Deníky se vracejí k televiznímu doznání Stanislava Grosse, který se v ukázkách z dokumentu Jana Látala, jež odvysílal pořad 168 hodin, omluvil lidem, které coby premiér zklamal a – značně vágně – promluvil o některých kauzách s ním spojovaných. Lidové noviny tomu věnují obsáhlý materiál na straně 2 „Gross nám stále leccos dluží“. „Bývalý premiér tak během dokumentu jen klouže po povrchu a nepustí diváka ke klíčovým detailům svého politického života. ‚Určitě nemůžu říct, že jsem byl člověk, který by dělal jenom dobré věci, o kterých bych byl schopný s čistým svědomím říct, že to byly čisté věci. To prostě pravda není,‘ svěřil se Gross. Jenže už neřekl jaké věci, nepojmenovává konkrétní kauzy a činy.“ Text doprovází tradiční anketa s osobnostmi. Nezklame Jiří Paroubek: „...Já se například omluvil několikrát, je to v pořádku. Pan Gross také říká, co už já jsem napsal v pamětech...“ Karel Steigerwald v komentáři pro Mladou frontu Dnes dává dost jednoznačnými slovy najevo, že na něj Grossova konfese zrovna velký dojem neudělala. „Nyní vyhledal Krista. Neměl to dělat, jako politik má divné předchůdce. V Krista prý na smrtelné posteli uvěřil dr. Husák a v Norimberku před soudem nacistický zločinec dr. Frank. Také lotr mexickej Babinskej. K pravoslaví postupně přesedlal exagent KGB Putin. Důležitý je také Raskolnikovův obrat k Bohu. (...) Lepší než omluvy, kajícné řeči či šermování Hospodinem, Kristem, případně i Buddhou by bylo realistické zhodnocení činů těchto zlomených postav. Kdo, kolik, komu, proč a jak. To by byl kvalitnější vklad do budoucnosti české politiky než lítostivé tajtrlictví zbohatlíka.“
Stanislav Gross si svým vystoupením samozřejmě trochu koledoval, navíc – všem údajným změnám jeho pohledu na svět navzdory – v něčem se lidé zas až tak nemění. I expremiérova konfese tedy byla poznamenaná jeho známý stylem – trochu moc snadným, na první pohled otevřeným, zároveň ale bezobsažným. Stejně bych se ho ale zastal. Jasně, jeho zpověď nebyla moc odhalující, nepřinesla zprávu v požadovaném duchu „kdo, kolik, komu, proč a jak“. Mělo ale význam něco takového očekávat? Existuje nějaký příklad jednání nějakého zdejšího bývalého, který by disciplínu policejně nevynucená (pokud vím) kajícnost zvládal na výrazně vyšší úrovni? Má význam očekávat od člověka, který na tom zjevně není zdravotně dobře, že si ve svých veřejných vystoupeních bude zadělávat na problémy s „orgány činnými v trestním řízení“, do nichž by nutně byla zatažená jeho rodina, že bude inkriminovat další lidi? Každý má nějaké svoje osobnostní limity, ty Grossovy jsou velice zjevné, bylo to tak v době jeho politické kariéry, je to tak i dneska. Tohle omezení bylo velice zjevné i v expremiérově diskutovaném vystoupení. Netroufl bych si ale tvrdit, že tahle limitovanost Grossova slova úplně znehodnocuje.
Jinak. Lidové noviny v otvíráku předpovídají comeback uhlí – kvůli konfliktu na Ukrajině a jeho dopadu na obchod s plynem. Pravděpodobné prý v téhle souvislosti je o prolomení limitů těžby. Soud s Romanem Janouškem jde do finiše, Jindřich Šídlo ve sloupku pro Hospodářské noviny krotí nepřiměřená očekávání. „Janoušek je souzen za autonehodu, nikoliv za svou neformálně poradcovskou roli v zlatých Bémových časech. Tohle prostě není šance pro exemplární trest, který možná ledaskdo očekává.“
Podle MfD chtějí Petr Kellner a Pavel Tykač koupit Novu. Z informací v článku obsažených to ale zdaleka nevypadá jako hotová věc. „Kellnerovi a Tykačovi lidé se podle dvou na sobě nezávislých zdrojů redakce opakovaně sešli se zástupci CME a jejího hlavního akcionáře Time Warner v Londýně. K dohodě zatím nedošlo.“
Deníky také vítají na svobodě Ivana Jonáka, známého bosse pražského polosvěta devadesátých let, odsouzeného na 18 let za vraždu manželky. Právo konstatuje, že vězení opustil „s plnovousem a viditelně pobledlý“. „Podle jeho slov se mu nabízí možnost trávit nějaký čas v domě jeho dcery nebo využije pozvání své přítelkyně, která bydlí na Srí Lance. O svých skutečných majetkových poměrech však nechtěl po propuštění na dotazy Práva hovořit: ‚Jsem milionář v červených číslech‘“.
Denní dávku insitní poezie nacházím v titulku Blesku. „Kvůli kovu sedřel hlavu“. Já si zas kvůli tisku namohl pysku. Každý máme něco.
