Putinův projekt. Ukrajina mezi Evropou a Eurasií

TIMOTHY SNYDER píše: Ukrajina nemá budoucnost bez Evropy, ale Evropa taky nemá budoucnost bez Ukrajiny. V dějinách Ukrajiny se po staletí vyjevovaly klíčové body dějin Evropy. Zdá se, že to pořád platí, píše v rozsáhlém textu věhlasný americký historik Timothy Snyder. Text publikoval německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Timothy Snyder jej laskavě poskytl i pro internetový deník ECHO24.cz, který jej v Česku exkluzivně zveřejňuje:

Historie státnosti na ukrajinském území začíná dvěma archetypálně evropskými setkáními. Součástí středověké státnosti na území dnešní Ukrajiny je stejně jako v případě Francie a Anglie setkání s Vikingy. Muži ze severu chtěli zřídit obchodní cestu mezi Baltským a Černým mořem a využili Kyjev na řece Dněpru jako obchodní stanici. Jejich příchod nastal v období pádu dřívějšího chazarského státu a jejich vůdci se brzy začali ženit s místním slovanským obyvateli. Tak vznikl útvar známý jako Kyjevská Rus. Stejně jako všechny státy středověké východní Evropy byla Rus pohanská a ke křesťanství nekonvertovala, nýbrž vybírala si mezi jeho západní a východní variantou. Stejně jako její sousedé Rus váhala mezi Byzancí a Římem, než si nakonec zvolila Byzanc. Když v první polovině třináctého století mongolský vpád způsobil její zánik, byla již Rus vážně oslabena problémy nástupnictví.

Poté, co se z litevských velkovévodů stali personální unií taky polští králové, se stala většina území Ukrajiny součástí největšího evropského státu.

V tomto bodě se dějiny Rusi štěpí na dvě části. Většina jejího území se ocitla v moci velkovévodství Litevského, velkého válečnického státu s hlavním městem Vilnem. Jeho velkovévodové se považovali za dědice Rusi a přijali mnohé její kulturní výdobytky, například slovanský dvorní jazyk a právní tradice. Velkovévodové byli sice pohanští Litevci, ale většinu jejich poddaných tvořili východní křesťané. Poté, co se z litevských velkovévodů stali personální unií taky polští králové, se stala většina území Ukrajiny součástí největšího evropského státu. Ústavní reformy roku 1569 z něj učinily republiku známou jako Polsko-litevská unie. V této "republice obou národů" bylo území Ukrajiny součástí zemí koruny polské a území Běloruska součástí Litevského velkovévodství. Staré území Rusi tak bylo nově rozděleno.

Nastalo první období oligarchického pluralismu na Ukrajině. Ukrajinští šlechtici byli rovnoprávnými příslušníky reprezentativních institucí republiky, ale většina obyvatelstva žila na velkých panstvích, jež produkovala obilí na vývoz. Na vytváření feudálního řádu se podíleli vedle místních válečníků a polské šlechty i Židé. Právě v této době zakládali městečka zvaná štetly.

Svobodní Kozáci se postavili proti logice systému, spojili se s Moskvou

Plodem tohoto politického systému bylo povstání Kozáků roku 1648. Svobodní muži, kteří unikli systému, se postavili proti jeho logice. Osudným se jim stalo, že uzavřeli spojenectví s druhým státem, jehož kořeny byly ve staré Rusi, Moskevským knížectvím. Město Moskva se nacházelo na východním okraji Rusi a na rozdíl od většiny jejího území zůstalo pod přímou nadvládou Mongolů. Zatímco území dnešního Běloruska a Ukrajiny přišlo prostřednictvím Vilna a Varšavy do styku s reformací a renesancí, Moskvu tyto trendy nezasáhly. Její vymanění se z mongolského područí se obvykle datuje rokem 1480. Moskevská knížata se stejně jako litevští velkovévodové považovala za dědice Kyjevské Rusi. Kyjevu ale po půl tisíciletí od zániku tohoto středověkého státu nevládli, většinou byl pod kontrolou Vilna a Varšavy.

Povstání kozáků způsobilo úpadek Polsko-litevské unie a vytvořilo podmínky pro přesun moci nad Kyjevem z Polska do Moskvy. V roce 1667 bylo území dnešní Ukrajiny rozděleno mezi Unii a Moskevské knížectví a Kyjev se ocitl na moskevské straně. To umožnilo kontakty mezi Moskvou a Evropou. Vzdělané elity z Kyjevské univerzity se přesunuly na sever do služeb rostoucího impéria. To se opakovalo, když si na konci osmnáctého století Unii rozdělilo Moskevské knížectví (tehdy už nazývané Ruská říše), Prusko a Habsburská monarchie. Rusko, jež nemělo tradici vysokého školství, využívalo vzdělanců vyškolených ve Vilně a v Kyjevě.

Část vzdělaných kněží i laiků popřela vlastní životopisy a za subjekt dějin začali vydávat ne elity, nýbrž lid.

V devatenáctém století se objevilo ukrajinské národní hnutí a procházelo vývojem typickým pro národní hnutí v Evropě. Část vzdělaných kněží i laiků popřela vlastní životopisy a za subjekt dějin začali vydávat ne elity, nýbrž lid. Trend začal v Charkově, odkud se rozšířil do Kyjeva a přes rakousko-uherskou hranici do Lvova. Ukrajinští historici devatenáctého století stáli v čele evropského tendence romantizování prostého lidu, čemuž se na Ukrajině říkalo populismus. Díky tomuto intelektuálnímu počinu také začalo být možné si představovat jednotný ukrajinský národ na území překračujícím hranice Ruska a Habsburské monarchie (kde leželo malé území nazývané východní Halič, jež bylo domovem mluvčích jazyka, který nazýváme ukrajinštinou).

Naprostá porážka Ukrajinců, od Polska i Ruska

První světová válka přinesla tak jako jinde konec tradičních impérií a pokusy ustavit národní stát podle wilsonovské logiky sebeurčení. Na Ukrajině ale těch pokusů bylo víc – jeden na habsburském území a jeden na ruském. První Poláci porazili a podařilo se jim připojit východní Halič ke svému novému státu. Druhý musel čelit jak Rudé armádě, tak jejím bílým protivníků, kteří se navzdory vzájemnému boji shodovali v tom, že Ukrajina má být součástí většího celku. Přestože ukrajinské národní hnutí bylo srovnatelné s hnutími na jiných východoevropských územích a přestože za Ukrajinu bojovalo a položilo životy víc lidí než za většinu ostatních národních států vznikajících po roce 1918, výsledkem byla naprostá porážka. Na konci složitého sledu událostí, při němž byl Kyjev asi desetkrát okupován, byla vítězná Rudá armáda a v roce 1922 se sovětská Ukrajina stala součástí Sovětského svazu.

Ve dvacátých letech sovětská politika podporovala rozvoj ukrajinské intelektuální a politické třídy, když předpokládala, že se vzdělaní Ukrajinci ztotožní se sovětskou budoucností.

Právě proto, že ukrajinské národní hnutí nebylo snadné potlačit, a právě proto, že sovětská Ukrajina tvořila západní hranici SSSR, hrála otázka její evropské identity od počátku sovětských dějin ústřední roli. Sovětská politika měla k Evropě nejednoznačný vztah – sovětská modernizace měla být opakováním evropské kapitalistické modernity, ale jen proto, aby ji překonala. V tomto schématu mohla Evropa být považována za pokrokovou nebo reakční, což záleželo na okamžiku, úhlu pohledu a náladě vůdce. Ve dvacátých letech sovětská politika podporovala rozvoj ukrajinské intelektuální a politické třídy, když předpokládala, že se vzdělaní Ukrajinci ztotožní se sovětskou budoucností. Ve třicátých letech usilovala sovětská politika o modernizaci venkova prostřednictvím kolektivizace půdy a transformace rolníků v zaměstnance státu. To způsobilo pokles výnosů a zarputilý odpor rolnictva, jež věřilo v soukromé vlastnictví.

Stalinův hladomor, Hitlerův Lebensraum

Stalin proměnil tato selhání v politické vítězství tak, že je svedl na ukrajinské nacionalisty a jejich zahraniční podporovatele. Pokračoval v konfiskování zásob na Ukrajině plně si vědom toho, že nechává milióny lidských bytostí hladovět, a novou ukrajinskou inteligenci rozdrtil. Výsledkem byl nový sovětský řád zastrašování, v němž byla prezentována Evropa jen jako hrozba. Stalin tvrdil sice absurdně, ale účinně, že Ukrajinci záměrně hladovějí na rozkaz Varšavy. Pak sovětská propaganda tvrdila, že kdokoli zmíní hladomor, musí být určitě agent nacistického Německa. Takový byl počátek politiky fašismu a antifašismu, v níž byla Moskva obhájcem všeho dobrého a její kritici byli fašisti. Tato velmi účinná rétorická póza nebránila sovětské alianci se skutečnými nacisty v roce 1939. To je dnes vzhledem k návratu ruské propagandy k antifašismu důležité si připomenout – účelem celého toho velkolepého morálního manicheismu bylo sloužit státu, takže ho k ničemu nezavazoval. Mezi zaujetím antifašismu jako strategie a odporu vůči skutečným fašistům je rozdíl.

Ukrajina byla v centru politiky, jíž Stalin říkal "interní kolonizace", a zároveň byla v centru Hitlerových plánů na vnější kolonizaci. Jeho Lebensraum, to byla především Ukrajina. Její úrodná půda měla být zbavena sovětské moci a využívána pro Německo. Plán předpokládal zachování Stalinových kolektivizovaných statků, jen potraviny měly putovat místo na východ na západ. Němečtí plánovači počítali s tím, že při tom zemře hlady okolo třiceti miliónů obyvatel Sovětského svazu. V tomto způsobu myšlení byli Ukrajinci samozřejmě podlidé neschopní normálního politického života, vhodní jen pro kolonizaci. Žádná jiná evropská země nebyla podrobena tak intenzivní kolonizaci a žádná netrpěla tolik. Od roku 1933 do roku 1945 to bylo nejvražednější místo na světě.

Myšlenka, že Ukrajinci nejsou normální lidské bytosti, je stále živá, nyní ovšem s tou perverzní konsekvencí, že Ukrajinci jsou činěni zodpovědnými za zločiny na Ukrajině...

V současném Německu zůstávají koloniální postoje nereflektované. Němci se zaobírají svými zločiny vůči Židům a vůči Sovětskému svazu (chybně vzpomínanému jako Rusko), ale téměř nikdo v Německu si neuvědomuje, že ústředním předmětem německého koloniálního uvažování a praxe byla specificky Ukrajina. Ještě dnes neváhají tak význačné osobnosti jako bývalý kancléř Helmut Schmidt vylučovat Ukrajinu z platnosti zásad mezinárodního práva. Myšlenka, že Ukrajinci nejsou normální lidské bytosti, je stále živá, nyní ovšem s tou perverzní konsekvencí, že Ukrajinci jsou činěni zodpovědnými za zločiny na Ukrajině, jež byly fakticky německou politikou a nikdy by k nim nedošlo, nebýt německé války a německé kolonizační politiky.

Hitlerovým hlavním válečným cílem sice bylo zničení Sovětského svazu, ale ocitl se v situaci, že k tomu, aby mohl začít válečný konflikt, potřeboval alianci se Sovětským svazem. Když se v roce 1939 ukázalo, že Polsko bude bojovat, získal Hitler Stalina pro dvojitou invazi. Stalin v takové pozvání léta doufal. Sovětská politika se léta snažila o zničení Polska. Stalin se navíc domníval, že aliance s Hitlerem, jinými slovy kooperace s evropskou krajní pravicí, je klíčem ke zničení Evropy. Očekával, že německo-sovětská aliance obrátí Německo proti jeho západním sousedům a povede k oslabení nebo dokonce zhroucení evropského kapitalismu. Jak uvidíme, to se tak docela neliší od jistých současných kalkulací Vladimira Putina.

Zničení Polska, rozvoj ukrajinského nacionalismu

Výsledkem kooperativní německo-sovětské invaze byla porážka Polska a zničení polského státu, ale také významný vývoj ukrajinského nacionalismu. Ve třicátých letech v Sovětském svazu žádné ukrajinské národní hnutí neexistovalo – něco takového nebylo možné. Existovalo ovšem podzemní teroristické hnutí v Polsku jménem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V normálních dobách představovala sotva víc než nepříjemnost, ale s příchodem války její význam vzrostl. OUN byla proti polské i sovětské vládě na území, jež považovala za ukrajinská, a německou invazi na východ tedy považovala za jedinou možnost, jak by mohl začít proces budování ukrajinské státnosti. Takže OUN podporovala Německo při jeho vpádu do Polska v roce 1939 a opět v roce 1941, když Německo zradilo svého spojence a napadlo SSSR.

Sovětská okupace východního Polska v letech 1939-1941 také nahrávala ukrajinskému nacionalismu. Polská vládnoucí vrstva a vůdci tradičních ukrajinských politických stran byli deportováni nebo zabiti. Ukrajinským nacionalistům, zvyklým na život v ilegalitě, se vedlo lépe. Levicoví ukrajinští nacionalisté, jichž před válkou nebylo málo, se po zážitku sovětské okupace často přeorientovali extrémně doprava. Sověti také zabili vůdce OUN, což vedlo k boji o moc mezi dvěma mladšími muži, Stepanem Banderou a Andriiem Melnykem.

Ukrajinští nacionalističtí politici se pokusili vybrat si zpátky dluh tak, že v červnu 1941 vyhlásili nezávislou Ukrajinu. Hitler o něco takového naprosto neměl zájem.

Ukrajinští nacionalisté v roce 1941 zkusili kolaborovat s Německem. Nedopadlo to dobře. K německým vojskům se připojily stovky ukrajinských nacionalistů jako průzkumníci a tlumočníci, někteří pomáhali Němcům organizovat pogromy. Ukrajinští nacionalističtí politici se pokusili vybrat si zpátky dluh tak, že v červnu 1941 vyhlásili nezávislou Ukrajinu. Hitler o něco takového naprosto neměl zájem. Většina nacionalistických vůdců skončila ve vězení nebo mrtvá. Stepan Bandera strávil většinu zbytku války v Sachsenhausenu. Někteří Ukrajinci dál kolaborovali v naději, že získají vojenské zkušenosti, nebo že nastane nějaký obrat a Němci je budou potřebovat. Ale stejně jako všude jinde v Evropě kolaborace většinou s politikou vůbec nesouvisela.

S pokračující válkou se mnoho ukrajinských nacionalistů připravovalo na povstání, jehož doba nadejde, až sovětská moc vystřídá německou. Sovětský svaz viděli jako hlavního nepřítele, částečně z ideologických důvodů, ale hlavně proto, že vyhrával ve válce. Na Volyni založili Ukrajinskou povstaleckou armádu, jejímž úkolem mělo být nějak porazit Sověty poté, co Sověti porazí Němce. Prozatím v roce 1943 podnikli masivní, krvavé etnické čistění od Poláků, přičemž zabili i značné množství Židů, kteří se skrývali u Poláků. Nešlo o žádnou kolaboraci s Němci, nýbrž o vražednou součást toho, co vůdci považovali za národní revoluci. Pak ukrajinští nacionalisté vedli strašlivou partyzánskou válku se Sověty, v níž obě strany používaly tu nejbrutálnější taktiku. Rozkaz k tomu, aby si Sověti podrobili obyvatelstvo taktikou brutálnější než partyzáni, vydal tehdy Chruščov.

Na území dnešní Ukrajiny zahynulo v důsledku války okolo šesti miliónů lidí včetně asi jednoho a půl miliónu Židů. Němci vyvinuli techniku masového vraždění v Kamenci Podolském a pak v Babím Jaru, kde bylo zastřeleno dvacet a pak třicet tisíc lidí.

Politická kolaborace a povstání ukrajinských nacionalistů byly celkem vzato menší epizodou v historii německé okupace. Na území dnešní Ukrajiny zahynulo v důsledku války okolo šesti miliónů lidí včetně asi jednoho a půl miliónu Židů. Němci vyvinuli techniku masového vraždění v Kamenci Podolském a pak v Babím Jaru, kde bylo zastřeleno dvacet a pak třicet tisíc lidí. Na území okupované sovětské Ukrajiny lidé kolaborovali s Němci stejně jako v celém okupovaném Sovětském svazu a koneckonců v celé okupované Evropě.

Víc Ukrajinců bojovalo proti Němcům, než s nimi kolaborovalo

Ale Ukrajinců bylo Němci zabito nesrovnatelně více, než jich s Němci kolaborovalo, což se nedá říci o žádné západoevropské zemi. A o hodně víc Ukrajinců bojovalo proti Němcům než na straně Němců, což se opět nedá říci o žádné západoevropské zemi. Převážná většina Ukrajinců, kteří v druhé světové válce bojovali, tak činila v uniformách Rudé armády. V boji s Wehrmachtem zahynulo víc Ukrajinců než amerických, britských a francouzských vojáků dohromady. V Německu jsou tato základní fakta neviditelná, protože Rudá armáda je chybně viděna jako ruská armáda, na čemž trvá propaganda současného Ruska. Jestliže je Rudá armáda ruská armáda, pak Ukrajinci museli být nepřátelé. Tento způsob uvažování vymyslel sám Stalin na konci války. Idea velké vlastenecké války měla tři účely: počátek kladla ne do roku 1939, ale do roku 1941, takže nacisticko-sovětská aliance byla zapomenuta, do centra událostí zasadila Rusko, přestože v centru války byla mnohem víc Ukrajina, a zcela ignorovala židovské utrpení.

Přední ruští politici jsou děti sedmdesátých let, tedy brežněvovského kultu války. Z velké vlastenecké války se stala prostě ruská, bez Ukrajinců a Židů.

V současné politice paměti platí mnohem víc poválečná propaganda než válečná zkušenost. Z těch, kdo jsou dnes u moci, nikdo druhou světovou válku nepamatuje; zdá se ovšem, že někteří ruští politici věří té verzi, kterou se učili jako děti. Přední ruští politici jsou děti sedmdesátých let, tedy brežněvovského kultu války. Z velké vlastenecké války se stala prostě ruská, bez Ukrajinců a Židů. Židé trpěli víc než kterýkoli jiný sovětský národ, ale holocaust jako takový neměl v sovětské historii místo. Objevoval se hlavně v propagandě zaměřené na Západ, v níž byla vina za utrpení Židů svalována výhradně na ukrajinské a další nacionalisty – lidi, kteří žili na územích, jež Stalin dobyl jako Hitlerův spojenec v roce 1939, a kteří se stavěli proti sovětské moci, když se v roce 1945 vrátila. To je tradice, k níž se ruští propagandisté vrátili při dnešní ukrajinské krizi – úplná lhostejnost k holokaustu, jenž je využíván výhradně jako politický nástroj užitečný pro manipulování Západu.

Rusifikace Sovětského svazu, vytlačování ukrajinštiny

V sedmdesátých letech byl Sovětský svaz svérázným způsobem rusifikován. Byl přijat ideologický závěr, že třídy existují jen v celém Sovětském svazu, nikoli v jednotlivých národech. Takže Sovětský svaz potřeboval jen jednu myslící třídu, a ne jednotlivé národní. V důsledku toho byla ukrajinština vytlačena ze škol, hlavně z vyšších. Zůstala jazykem nízké kultury a paradoxně jazykem nejvyšší kultury, protože ani tehdy nikdo v SSSR nepopíral existenci svébytné ukrajinské tradice v umění a humanitních vědách. V této atmosféře ukrajinští vlastenci a dokonce nacionalisté přijali občanské chápání národní identity. Pomohli jim v tom polští exiloví intelektuálové, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech definovali budoucí zahraniční politiku pro období po komunismu.

Tito myslitelé, sdružení kolem Jerzyho Giedroyce a pařížského časopisu Kultura, tvrdili, že Ukrajinci jsou národ ve stejném smyslu jako Poláci, a že budoucí nezávislé Polsko by mělo uznat budoucí nezávislou Ukrajinu, aniž by zpochybňovalo její hranice. To bylo ve své době kontroverzní, neboť Polsko v důsledku války ztratilo území, jež je dnes západní Ukrajina. Ve zpětném pohledu to byl pro Polsko i pro Ukrajinu první krok k právním i jiným normám poválečné Evropy. Vstřícné uznání Ukrajiny v jejích stávajících hranicích se stalo základem polské zahraniční politiky "evropských standardů" v roce 1989. V klíčovém období let 1989-1991 – a poprvé v dějinách – měli ukrajinští národní aktivisté jen jediného protivníka: Sovětský svaz. V prosinci 1991 hlasovalo přes devadesát procent obyvatel sovětské Ukrajiny pro nezávislost (většina byla pro ve všech jejích regionech).

V Rusku si oligarchy podřídil centralizovaný stát, zatímco na Ukrajině vytvořili svou vlastní verzi pluralismu.

Rusko a Ukrajina se pak vydaly každý svou cestou. Privatizace a bezzákonnost vedla v obou zemích k oligarchizaci. V Rusku si oligarchy podřídil centralizovaný stát, zatímco na Ukrajině vytvořili svou vlastní verzi pluralismu. Až donedávna všichni ukrajinští prezidenti oscilovali mezi Západem a Východem v zahraniční politice a mezi jednotlivými oligarchickými klany v domácí. Viktor Janukovyč se odlišoval tím, že se pokusil skoncovat s veškerým pluralismem – společenským i oligarchickým. V domácí politice vytvořil falešnou demokracii, v níž byla jeho preferovaným soupeřem krajně pravicová strana Svoboda. Vytvořil tak situaci, v níž mohl vyhrávat volby a říkat zahraničním pozorovatelům, že je aspoň pořád lepší než krajně pravicová alternativa. V zahraniční politice byl tlačen k Putinovu Rusku – ani ne tak proto, že by si to přál, ale protože jeho způsob vládnutí činil jakoukoli hlubší spolupráci s Evropskou unií obtížnou. Janukovyč si zřejmě nakradl tolik, že koncem roku se stát ocitl na pokraji bankrotu, což rovněž přispělo ke zranitelnosti vůči Rusku.

2013: Rusko touží po Eurasii

Oscilovat mezi Ruskem a Západem už nebylo nadále možné. Jenže v roce 2013 už Moskva nepředstavovala prostě ruský stát se svými více či méně vypočitatelnými zájmy, ale mnohem dalekosáhlejší projekt eurasijské integrace. Eurasijský projekt měl dvě části: vytvoření bloku volného obchodu Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu, a zničení Evropské unie prostřednictvím podpory evropské krajní pravice. Imperiální sociální konzervatismus poskytl zástěrku cíli, který byl zcela prostý. Putinův režim je závislý na prodeji ropy a plynu, které jsou dopravovány potrubími do Evropy. Jednotná Evropa by mohla vytvořit energetickou politiku pod tlakem ruské nevypočitatelnosti, globálního oteplování nebo obojího. Nejednotná Evropa by ale zůstala závislá na ruských ropných produktech. Jednotlivé národní státy budou povolnější než EU. V průběhu roku se média blízká Kremlu obsedantně vracela k tématu evropské dekadence, obvykle pojednané sexuálně. Ale úpadek Evropy není ani tak skutečností, jako cílem politiky Putinova režimu.

Na přelomu let 2013 a 2014 způsobil pokus přivést Ukrajinu na eurasijskou oběžnou dráhu přesně opačný výsledek.

A právě když byly tyto velkolepé ambice zformulovány, narazily na skutečnost ukrajinské politiky. Na přelomu let 2013 a 2014 způsobil pokus přivést Ukrajinu na eurasijskou oběžnou dráhu přesně opačný výsledek. Nejdříve Rusko veřejně odradilo Janukovyče od podpisu obchodní dohody s Evropskou unií. To na Ukrajině vyvolalo protesty. Zákony ruského typu schválené v lednu 2014 proměnily protesty v masové hnutí. Z miliónů lidí, kteří se účastnili nenásilných protestů, se najednou stali zločinci a někteří se začali stavět na odpor policii. Nakonec Rusko oznámilo veřejně i zákulisně, že chce-li Janukovyč dostat peníze, musí vyčistit Kyjev od protestujících. Pak ostřelovači rozpoutali krveprolití, které poskytlo revolucionářům politické a morální vítězství a Janukovyče přinutilo uprchnout do Ruska. Eurasijská unie může být jedině klub diktatur, ale pokus vytvořit na Ukrajině diktaturu vedl přesně k opačnému než zamýšlenému výsledku: k návratu parlamentní vlády, oznámení prezidentských voleb a zahraniční politice orientované na Evropu. Nic z toho by se nestalo bez spontánní sebeorganizace miliónů Ukrajinců na kyjevském Majdanu a po celé zemi.

Revoluce na Ukrajině se tak stala nejen fiaskem ruské zahraniční politiky, ale i ohrožením ruského režimu doma. Slabostí Putinovy politiky je, že se neumí vypořádat s chováním svobodných lidských bytostí, které se rozhodnou se zorganizovat v reakci na nepředvídatelné historické události. Její silou je taktická obratnost a ideologická nestoudnost. Eurasie tak byla velmi rychle poupravena: už to nebyl klub diktatur a pokus rozvrátit EU, ale pokus o destabilizaci ukrajinského státu a EU zároveň. Ruská propaganda prezentovala ukrajinskou revoluci jako nacistický puč a Evropu vinila z toho, že tyto údajné nacisty podporuje. Taková verze byla sice směšná, ale mnohem více vyhovovala putinovskému mentálnímu světu, protože odstranila z dohledu debakl ruské zahraniční politiky na Ukrajině a spontánní jednání Ukrajinců nahradila zahraničním spiknutím.

Extremističtí Putinovi spojenci z celé Evropy

Ruská invaze a okupace Krymu byla čelní výzvou jak ukrajinskému státu, tak evropskému bezpečnostnímu pořádku. Pro Němce a další vytvořila pokušení vrátit se k tradičnímu světu koloniálního uvažování, ignorovat desetiletí trvající zákony a Ukrajince považovat za nehodné vlastní státnosti. Je výmluvné, že ruská anexe byla provedena za pomoci Putinových extremistických spojenců z celé Evropy. Na frašku, při níž 97 procent obyvatel Krymu údajně hlasovalo pro připojení, nebyla ochotna vyslat pozorovatele žádná důvěryhodná organizace. Výsledky ale přijela ochotně schválit parta složená z pravicových populistů, neonacistů a členů německé strany Die Linke. Německá delegace sestávala ze čtyř členů Die Linke a jednoho člena nové pravice. To je výmluvná kombinace.

Extrémní pravice má na Ukrajině podporu, i když menší než v Evropské unii.

Die Linke operuje v určité virtuální realitě vytvořené ruskou propagandou, v níž má nyní evropská levice z moskevské perspektivy za úkol kritizovat ukrajinskou pravici – ale ne evropskou pravici a rozhodně ne ruskou pravici. K takové kritice samozřejmě existují důvody. Krajní pravice na Ukrajině existuje a její příslušníci mají jistý vliv. Strana Svoboda se v průběhu revoluce vymanila ze své role Janukovyčovy dvorní opozice. V současné ukrajinské vládě zastává čtyři z dvaceti postů. To přesahuje její podporu v průzkumech, jež se pohybuje okolo tří procent, a její zastoupení v parlamentu. Mezi lidmi, kteří v průběhu revoluce bojovali s policií, byli členové nové organizace Pravý sektor, třebaže v žádném případě netvořili většinu. Mezi jejími členy jsou radikální nacionalisté. Skupina má asi tři sta členů a její prezidentský kandidát má v průzkumech asi dvě procenta. Extrémní pravice má na Ukrajině podporu, i když menší než v Evropské unii.

Revoluční situace vždy nahrává extremistům a ostražitost je na místě. Je nicméně nápadné, jak rychle nastal bezprostředně po revoluci v Kyjevě pořádek a jak neuvěřitelně klidný postoj zachovala nová vláda tváří v tvář ruské invazi. Jediný scénář, v němž se ukrajinští extremisté opravdu mohou dostat do popředí, je ten, v němž se Rusko pokusí obsadit další ukrajinské území. Pokud se uskuteční podle plánu květnové prezidentské volby, ukáže se slabost a neoblíbenost ukrajinské krajní pravice. Proto je Moskva proti těmto volbám.

Ukrajina je kosmopolitní, nová vláda multietnická

Lidem, kteří kritizují jen ukrajinskou pravici, unikají dvě podstatné věci. Zaprvé, ukrajinská revoluce začala na levici. Jejím nepřítelem byl autoritářský kleptokrat a jejím hlavním programem byla sociální spravedlnost a právní stát. Začal ji novinář s afghánskými kořeny, její první dvě oběti na životech byli Armén a Bělorus a podporovali ji jak muslimští krymští Tataři, tak mnozí ukrajinští Židé. Mezi obětmi masakru ostřelovačů byl židovský veterán Rudé armády. Do bojů za svobodu se zapojilo mnoho veteránů izraelské armády, kteří se kvůli tomu vrátili z Izraele na Ukrajinu.

Majdan fungoval ve dvou jazycích zároveň, v ukrajinštině a ruštině, protože Kyjev je bilingvní město, Ukrajina je bilingvní země a Ukrajinci bilingvní národ. Motorem revoluce byla rusky mluvící kyjevská střední třída. Současná vláda je neokázale multietnická a multilingvní. Ukrajina je kosmopolitní země, v níž jazyk a etnicita hrají menší roli, než si myslíme. Ukrajina je dokonce v současnosti sídlem nejdůležitějších svobodných médií v ruštině, jelikož všechna důležitá média na Ukrajině publikují v ruštině a panuje zde svoboda projevu. Putinova myšlenka ochrany rusky mluvících lidí na Ukrajině je absurdní z mnoha hledisek, ale jedním z nich je toto: na Ukrajině mohou lidé v ruštině říkat, co chtějí, ale v Rusku ne.

Autoritářská pravice v Rusku je nekonečně nebezpečnější než autoritářská pravice na Ukrajině.

To je další věc unikající pozornosti: autoritářská pravice v Rusku je nekonečně nebezpečnější než autoritářská pravice na Ukrajině. Zaprvé je u moci. Zadruhé nemá reálné soupeře. Zatřetí se nemusí přizpůsobovat mezinárodním nárokům. A nyní prosazuje zahraniční politiku, která je nepokrytě založena na etnizaci světa. Nezáleží na tom, kým je jednotlivec podle zákona nebo podle vlastní volby – jestliže mluví rusky, je z něj Volksgenosse vyžadujíc ruskou ochranu, což znamená invazi. Ruský parlament dal Putinovi mandát obsadit celou Ukrajinu a proměnit její sociální a politickou strukturu, což je mimořádně radikální cíl. Zaslal taky polskému ministerstvu zahraničí návrh na rozdělení Ukrajiny. V populárních televizních pořadech jsou Židé vydáváni za viníky holocaustu, v deníku Izvěstija je Hitler rehabilitován jako rozumný státník, který reagoval na nerozumný západní tlak. Na podporu válek demonstrují lidé v uniformách stejné barvy pochodující v útvaru. Ruská intervence na východní Ukrajině nepotlačuje etnické násilí, ale generuje ho. Člověk, který v Doněcku vztyčil ruskou vlajku, byl členem neonacistické strany.

To vše je v souladu se základní ideologickou premisou Eurasie. Zatímco evropská integrace vychází z premisy, že nacionální socialismus a stalinismus byly negativní příklady, eurasijská integrace vychází z otrlejší, postmoderní premisy, že dějiny jsou jakýmsi kapsářem užitečných nápadů. Zatímco evropská integrace předpokládá liberální demokracii, eurasijská ji výslovně odmítá. Hlavní ideolog eurasianismu Alexandr Dugin, který volal po fašismu "rudém jako naše krev", se dnes těší většímu zájmu než kdy předtím. Všechny tři jeho základní politické ideje – potřeba kolonizace Ukrajiny, dekadentnost Evropské unie a potřeba nového alternativního eurasijského projektu od Lisabonu po Vladivostok – jsou nyní, byť v méně divoké podobě, formulovány jako součást oficiální ruské zahraniční politiky. Prezident Putin dnes prezentuje Rusko jako obklíčený domov ne revoluce, jak tvrdívali komunisté, ale kontrarevoluce. Líčí Rusko jako zvláštní civilizaci, již je třeba bránit za každou cenu, ačkoli její moc v Evropě a ve světě se opírá o nepříliš svébytnou sbírku reakčních sloganů a o nahodilou skutečnost, že vlastní uhlíkatá paliva.

Nebýt Evropy Rusové jsou bez peněz

Ruské vedení pojí s evropskou krajní pravicí především určitá základní nepoctivost – fundamentální sebeklam, který má potenciál rozvrátit celý evropský mírový pořádek. Ruští vůdci sice s opovržením líčí Evropu jako homosexuální pelech, ale ruská elita je na Evropě všemi možnými způsoby závislá. Nebýt evropské předvídatelnosti, zákonnosti a kultury, Rusové by neměli kde prát peníze, zakládat své krycí firmy, kam posílat děti do škol nebo jezdit na dovolenou. Evropa je základem ruského systému i jeho bezpečnostním ventilem. I typický volič Stracheho (současný předseda rakouských Svobodných, pozn. red.) nebo Le Penové považuje za samozřejmé všemožné výhody míru a prosperity dosažené v důsledku evropské integrace. Archetypálním příkladem je možnost 25. května ve svobodných demokratických volbách do Evropského parlamentu volit lidi, kteří tvrdí, že jsou proti existenci Evropského parlamentu.

Putin, Strache i Le Penová nabízejí zřejmý protiklad: všechny výhody evropského míru a prosperity zůstanou nějakým způsobem zachovány, a Evropané se přitom vrátí k nějaké formě národního státu. Což je samozřejmě bezbarvá a zároveň hloupá utopie. K národnímu státu se nikdo vrátit nemůže. V globalizovaném světě jsou jedinou alternativou nějaké formy interakce. Pro Francii i Rakousko, stejně jako pro Řecko, Bulharsko nebo Maďarsko odmítnutí Evropské unie znamená přijetí Eurasie. To je prostá objektivní realita – jednotná Evropa může adekvátně reagovat a pravděpodobně také bude reagovat na agresivní ruská petrostát., kdežto skupina rozhádaných národních států ne. Lídři evropských pravicových stran už ani neskrývají, že únik z Bruselu je vede do Putinovy náruče. Členové jejich stran jedou na Krym a tamní volební frašku pochválí jako vzor pro Evropu. Téměř ve všech případech jsou na straně Putina, a ne na straně ukrajinské, údajně krajně pravicové vlády. Dokonce lídr britského UKIP opakuje miliónům diváků v televizní debatě ruskou propagandu.

Pro příštích několik týdnů bude Eurasie znamenat spolupráci Kremlu a evropské krajní pravice – Rusko se bude snažit zabránit, aby se ukrajinské volby vůbec konaly, a evropští nacionalisté se budou snažit vyhrát evropské volby.

Prezidentské volby na Ukrajině se mají konat 25. května a není náhoda, že je to zároveň datum voleb do Evropského parlamentu. Smyslem trvajícího ruského zasahování do dění na východní Ukrajině je konání těchto voleb zabránit. Pro příštích několik týdnů bude Eurasie znamenat spolupráci Kremlu a evropské krajní pravice – Rusko se bude snažit zabránit, aby se ukrajinské volby vůbec konaly, a evropští nacionalisté se budou snažit vyhrát evropské volby. Hlas pro Stracheho nebo Le Penovou nebo i pro Farage je nyní hlasem pro Putina a porážka Evropy je vítězstvím Eurasie. Návrat k národnímu státu je nemožný, takže integrace bude pokračovat v té či oné formě – vše, o čem je možné rozhodnout, je forma. Politici a intelektuálové říkávali, že k evropskému projektu neexistuje alternativa, ale nyní existuje – Eurasie.

Ukrajina nemá budoucnost bez Evropy, ale Evropa taky nemá budoucnost bez Ukrajiny. V dějinách Ukrajiny se po staletí vyjevovaly klíčové body dějin Evropy. Zdá se, že to pořád platí. To, jak se věci vyvinou, záleží aspoň příštích šest týdnů na Evropanech.

 

Překlad: Martin Weiss, mezititulky: redakce

Timothy Snyder (narozen 1969) je americký historik, studoval na Brownově a Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu, nyní je profesorem historie na Yaleově univerzitě. Zaměřuje se na dějiny střední a východní Evropy. Česky vyšla jeho kniha Rudý kníže. Utajený život habsburského arcivévody (The Red Prince. The Secret Lives of a Habsburg Archduke, 2008) Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (Bloodlands. Europe Between Hitler and Stalin, 2010) a Intelektuál ve dvacátém století (Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem).