Horké novinky horkého dne
Je horko. Bude mistrovství světa ve fotbale. Něco se děje, ale ne zas až tak moc. Je strašné horko. Tenhle myšlenkově bohatý úvod jsem musel psát dvakrát, protože se mi podařilo zavřít si rozepsaný článek bez uložení. Kvůli horku.
Mladá fronta Dnes otevírá zprávou o rozkolu v pražské TOP 09, kde si jdou po krku primátor Tomáš Hudeček a první náměstek Jiří Vávra. ‚„Vávrovci to (Hudečkovu snahu o řešení Opencard – pozn. aut.) torpédovali. Ti dva nejsou skoro s to být spolu v jedné místnosti,‘ líčí jen s mírnou nadsázkou atmosféru v pražské TOP 09 jeden z jejích vlivných členů. Spory podle něj došly už tak daleko, že vznikají hned tři kandidátky pro podzimní volby do pražského magistrátu. Přestože už byl jako lídr určen Hudeček, obě křídla se přetahují o pořadí dalších kandidátů.“ Ta zpráva, myslím, ilustruje v určitém smyslu bezvýchodnou situaci, do níž se dostala média, vlastněná Andrejem Babišem. Věcně v tom článku může všechno sedět, pro jeho prominentní zařazení by asi redakce našla nějaké argumenty. Stejně ale – rozhádaná TOP 09 je v pražských komunálních volbách hlavním protivníkem hnutí majitele listu a jinak než tímhle prizmatem se zájem MFD o poměry v té straně chápat nedá, nejde to.
Právo na titulní straně hlásí, že „ČSSD chystá masový sjezd: může na něm být až 1200 delegátů“. Ten sjezd má proběhnout v březnu 2015, informováni tedy jsme s dostatečným předstihem. „Někteří soc. dem. chtějí zvýšit počet delegátů ze současných pěti až šesti stovek až na 1200 z celkových 23 tisíc členů strany.“ Bezděčně se tu ilustruje jeden dlouhodobý problém zdejší politiky, stranické „masy“ v nich jsou v absolutních číslech spíš hrstka. 23 tisíc členů je na stranu s mnohaletou tradicí a momentálně nejsilnějším vládním zastoupením strašně málo (sociální demokrati na tom ve srovnání s konkurencí jsou plus mínus podobně). České strany přitom nejsou nějaké fanouškovské debatní kluby, docela dost se toho uvnitř nich rozhoduje. Pokud někdo chce ta rozhodnutí zákulisně nebo nějakým vysloveně unfair způsobem ovlivnit, má daleko méně práce, dochází k situací typu: někdo narychlo do stranické buňky přihlásil partu kopáčů a změnil tak kandidátku do sněmovny. Tohle všechno jsem už psal už dřív, ale snad si někdo nemyslí, že v tomhle horku budu originální.
Podle Hospodářských novin se vládní koalice chystá změnit prezidentské pravomoci tak, aby počínání hlavy státu po volbách bylo omezeno výrazně užšími mantinely než dnes, návrh připravuje ministr Jiří Dienstbier. „Roli pojistky proti prezidentské libovůli by mohla plnit ‚prověřená‘ většina poslanců. Modelově na příkladu loňských voleb: ve chvíli, kdy by se KDU-ČSL, ANO a ČSSD dohodly na spolupráci, deklarovaly by hlasováním ve sněmovně, že mají dost poslanců na to, aby zvládly prosazovat zákony. Současně by označily, kdo jejich koalici povede. A prezident by toho člověka musel jmenovat premiérem.“ Pamětnickou poznámku k té ideji přičiňuje Jindřich Šídlo. „Miloši Zemanovi možná návrh jeho oblíbeného ministra Jiřího Dienstbiera připomene události staré patnáct let. Tenkrát v rámci ústavního kutilství opoziční smlouvy navrhoval, aby prezident musel po volbách povinně jmenovat premiérem předsedu vítězné strany. Pokus degradovat prezidenta do role nesvéprávného pošťáka neprošel, ústava se v návod k automatické pračce naštěstí nezměnila. Nápady Jiřího Dienstbiera vycházejí z podobných pohnutek jako někdejší pokusy dua Zeman – Klaus. (...) Z Dienstbierova návrhu až trochu příliš čiší touha srovnat prezidenta do latě. Výsledkem bude zas o něco víc dusna, případně prezidentova protiakce. Příliš vysoká cena.“ Pozoruhodné je, jak plánovači podobných změn vycházejí z nevyřčeného předpokladu, že poměry daného okamžiku přetrvají snad až do konce všech dnů. Před patnácti lety jako kdyby byli Klaus a Zeman přesvědčeni, že tu pořád budou ve svých stranických funkcích a že na Hradě bude pořád sedět Václav Havel. Dnes zas koalice chce upravovat ústavu na míru situace, jež už nastala a – domnívám se – opakovat se hned tak nebude. Nevím, jestli jsem se vyjádřil dostatečně jasně, ale je horko.
V Lidových novinách píše Martin Rychlík o výzkumech, které naznačují, že přechod od psaní rukou k datlování do počítače nebyl zas až taková výhra – pro lidský intelekt. „Nejnověší psychologické a neurologické studie naznačují, že rozvoj ručního psaní je pro učení důležitější, než jsme si připouštěli. Takto píšící děti lépe čtou a hlavně: jsou kreativnější a udrží obsah toho, o čem psali.“ Jenom si představte, jak geniální by tenhle text byl, kdybych ho psal ručně. Na druhou stranu – v tomhle horku bych ho asi nebyl schopný dopsat a lidstvo by zůstalo ochuzeno. Lidstvo pořád někdo o něco ochuzuje, o tom někdy příště.
