Jsou zavření ve stoce Belgie. Rok propuštění: 9999

Duševně choří pacienti, kteří spáchali trestné činy, přebývají ve vězení v belgickém Merksplas. Pro úřady jsou to pachatelé nejrůznější trestné činnosti, z nichž jsou některé závažné a některé méně. Přesto mají všichni něco společné – svoje činy nemohli ovlivnit, jsou uzavřeni ve vězení bez léčby a v jejich dokumentech je propuštění stanoveno na rok 9999.

Věznice pro mentálně narušené pachatele trestných činů v Merksplas v Belgii je smutným ukazatelem stavu zdravotnictví a nápravného systému v zemi. Přes 1000 lidí ze zákona neodpovědných za své činy a vyžadujících léčbu skončili ve vězení bez speciální péče.

Jelikož v Belgii chybí potřebné místo v institucích pro mentálně postižené „kriminálníky“, nemají tito muži jinou možnost. V osobních dokumentech těchto nešťastníků se jako potvrzení doživotního ortelu objevuje vždy to stejné datum propuštění: 31. 12. 9999.

Za mřížemi této bohem zapomenuté instituce ve Flandrech přitom nenaleznete jen pachatele závažných kriminálních deliktů. Kromě násilníků jsou zde i ti, kteří v rámci svého postižení spáchali jen drobný přečin proti belgické legislativě. Vláda vůči svým pochybením v této oblasti zavírá oči a pouze splácí pokuty uložené za neřešení situace.

Dokument 9999 se zaměřuje na ty z uvězněných, kteří si jsou bezútěšné situace vědomi. Povětšinou zde skončili za krádeže či bizarní projevy jejich nemocí, jako jsou např. donquijotské souboje s neviditelným nepřítelem, poškozování cizí věci nebo případy žhářství. Tito muži si jsou vědomi toho, že spáchali něco, co neměli, ale zároveň z podstaty jejich diagnóz neměli možnost své jednání zastavit.

Sami ve tmě psychické nemoci

Tito mentálně postižení chovanci ve vězení nedaleko nizozemských hranic vědí, že vláda jejich životní úděl odmítá řešit. „Označují to tu jako studnici zapomnění,“ říká jeden z nich, který zde strávil již 17 let. „Každý den je stejný, den po dni, rok po roce, kašlou na nás.“

Režisérka Ellen Vermeulenová v ponurém dokumentu zachycuje návaly jejich nemocí, které jsou vězni nuceni zvládat sami.

„Přál bych si, aby moje záchvaty přestaly. Každý den s nimi bojuji, ale nejsem jako ti ostatní psychotici,“ řekl na kameru jeden z psychicky narušených, který až na občasné záchvaty paniky a strachu působí normálně. „Říkají nám, že jsme všichni bez rozdílu blázni, že jsem jako ti ostatní, ale to není pravda.“

Stav těchto pacientů nemá bohužel v blízké budoucnosti možnost se jakkoliv změnit. Ústav jim poskytuje jen základní zdravotnickou péči, chybí ale úplně terapeuté a psychiatři. Některým případům by pak zásadně pomohly alespoň léky tlumící některé projevy nemocí, i ty jsou zde ale nedostatkovým zbožím. Léky na uklidnění se dávají v malých a nestálých přídělech.

Stoka Belgie

„Merksplas je stoka Belgie. Brodíme se tu v hovnech a oni nás tu nechávají hnít,“ nebral si servítky jeden ze zoufalých mužů. „Můžou tady do nás střílet, bít nás, co se jim zlíbí, jsme postaveni mimo zákon. Když se někdo pokusí protestovat, jde na samotku.“

S okolním světem mají vybraní jedinci možnost komunikovat skrze telefon. Možnost zavolat si ale nemají všichni – byl jim udělen trest nebo jednoduše nemají komu zavolat, jejich rodina a přátelé je často zavrhli. Přesto je ale telefon pro některé spásou a způsobem, jak si udržet povědomí o světě za mřížemi.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku belgickou vládu za ignoranství ohledně ústavu v Merksplas několikrát potrestal. Oficiální důvod k udílení peněžních pokut bylo „věznění psychicky nemocných bez odpovídající léčby“. Naposledy tak rozhodl na podzim roku 2014, belgická vláda ale kromě placení pokut další kroky nepodniká.

9999 Ellen Vermeulen / Belgium / 2014 / 56 min. Uvádí festival Jeden svět 2015.

Zajímá vás, co se děje kolem vás? Zajímají vás dokumenty? Čtěte speciál JEDEN SVĚT 2015.