1 NEKROLOG

Jiří Kuběna, básník vysoko na Duze

Básník, esejista, kunsthistorik a asi nejznámější českomoravský kastelán Jiří Kuběna, který včera v 81 letech zemřel, byl skutečně Někdo: člověk mimořádně charismatický, opravdová vznešenost a laskavost, jako básník kult sice pro „happy few“, ale to nevadí. Učitel a zasvětitel, bítovský hostitel, prostě fenomén, Kuběna… vlastním jménem Paukert, rodák z Prostějova.

Z hlediska kulturní historie je nejen zajímavé, ale i důležité jeho mladistvé přátelství s Václavem Havlem, se kterým se stal osou skupiny tzv. šestatřicátníků, mladých intelektuálů, kteří se na začátku 50. let snažili pěstovat literaturu tak, jako by ani nežili v temné diktatuře. Havel byl v této dvojici racionalista, konstruktér, taktik a přes všechny ambice a plány mladík „při zemi“, Kuběna explozivní lyrik, opak taktika, jakoby mimo tento svět existující člověk, ovšem možná jen zdánlivě.

Vzpomínám si na jedno společné vzpomínkové vystoupení s Václavem Havlem v Olomouci, mohlo to být v roce 2003. Na jedné straně nezvalovská vulkanická fyziognomie Kuběny, který když se chopil mikrofonu, nemělo to konce. Vršil jednu vzpomínku na druhou, překvapoval detaily starými desítky let, třeba že pršelo, když šel poprvé za Havlem.

O Havlovi mluvil jako o od původu „vladaři“, člověku, který by se v normálním prostředí stal přirozeným mluvčím generace, ale protože nic nebylo přirozené, dal se na dlouhou cestu skrz struktury a „jako Budulínek se utkal s hydrou totality“. S Havlem si nejdříve dopisoval a představoval si ho jako Puškina, s černými licousy. Když ho poprvé spatřil, byl to zrzavý Marcus Aurelius, který vstal pozdě z postele. Havel ho skromně upozornil, že v té době manuálně pracoval na noční směny.

Vedle kuběnovského „širokého dechu“ působil Havel jako ten, kdo na svou minulost vzpomíná rád, ale nechává to s chutí na druhých. Připomněl kontext, v němž on a jeho mladí přátelé vyrůstali. Zmínil se o významu, jaký pro něj měla setkání s Vladimírem Holanem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, vzpomněl na Jana Zábranu. Bývalý prezident se jevil v dobré náladě. Na závěr přečetl text o Pižďuchách, Kuběna zarecitoval patetickou báseň o smrti.

Nebo by se to mohlo říct také takhle: česká poezie měla ještě před pár lety dva archetypální básníky: Ivana M. Jirouse a Jiřího Kuběnu. Zatímco Ivan M. Jirous představoval jeho dionýské, proklatecké či villonovské vydání a býval při vší zkroušenosti někdy cítit peklem, Kuběna představuje pól apollinský, nebešťanský, harmonický a ozdoben je na skráních bobkovým listem a perutěmi svého Pegasa víří slovní prach. Ve skutečnosti se oba póly setkávají a Kuběna neměl k Jirousovi v něčem zase tak daleko – a naopak. Asi nejvíce v křehkosti a zranitelnosti.

Kuběna je autorem mnoha textů, litanií, hymnů, které bude číst jen velmi spřízněná bytost. Ale napsal také velmi cenné a svým způsobem čtivé memoáry Paměť Básníka. Z mého orloje. Snad nebude vadit, když tu ocituju ze své recenze, která vyšla po vydání knihy v roce 2006.  

(…) Je to kniha rozsáhlá, sestávající z mnoha kapitol a mnoha podkapitol. Počíná se narozením (31. 5. 1936) v rodině prvorepublikového důstojníka, pokračuje se bohatým líčením zážitků dětských, chlapeckých, široké rodiny, prostředí... Čtenář má před sebou plastický, téměř románově zachycený příklad nezaviněného pádu středostavovské rodiny, jeden z těch českých osudů. Zároveň se hned dostáváme k jádru Kuběnova „uchopení světa“, k jeho rétorice. U něho neexistuje jiný způsob podání než slavnostně řečnický. Vše je podřízeno touze znělým slovem (on by napsal Slovem) odít každou stopu v čase, každé mihnutí vzpomínek. Hned od začátku se tedy rozbíhá do široka zabíraný a do detailů evokovaný svět smyslového otesánka, který do sebe vstřebá všechny signály, všechno okolní vlnění a chvění. Kamkoli pohlédne jeho vnitřní paměť, mění se mu to v senzitivní zážitek, ve smyslový zázrak a úžas, který je popisován neobvykle širokodechým řečnictvím, hudebně utvářenou krasomluvou. Nad vším jako by musel zadržovat slzy dojetí, opojení, úžasu a užuž se rozvzlykat.

Kuběna se vyznačuje obrovskou schopností žasnout, nechat se opájet, dát všemu šat zázračna. V menších dávkách je to působivé, při delším čtení poněkud... obtěžující.

Ale u Kuběny neexistují „malé dávky“. Všechen cit, všechno zaujetí ať poezií, uměním, nebo krásou, která vrcholí v krásných, samozřejmě osudových mužích, či spíše jinoších, to vše okamžitě dostává podobu legendy, mýtu. Jejich příchod je popsán jako zjevení Bohů, čekání na ně má ráz adventu, jejich odchod je soumrakem nebes. Poezie a krásní muži (nevybavuju si, kde jinde jsou s takovým nadšením popsány jejich lýtka, kotníky, brvy, u žen tedy určitě nikoli) jsou i nejsou symboličtí: láska k oběma „jevům“ je okázale tělesná a má rysy vzývání a kultu, který přitom vůbec není v rozporu s Kuběnovým radikálně katolickým křesťanstvím. Tedy, alespoň pro něho v tom rozpor není. Protože Kuběna je Básník, který vše překlenuje, sceluje, harmonizuje. Nevíme občas jen, je-li řeč o svaté Trojici, nebo o třech jinoších za letní noci. Všechno spojuje vypjatá vize: estetická a erotická vize věčné krásy, kuběnovsky posvátné „Poesie“ a „Érotu“. Zase: v malých či středních dávkách je to dojemné, ve velkých to vyžaduje výdrž, v celku a z odstupu je to opět – imponující.

Ale tím nejcennějším, tím, čím tato kniha skutečně přesáhne dobu a bude zajímavá pro kulturního čtenáře ještě za desítky let, je série esejistických podobizen osobností, které měly vliv na Kuběnovo utváření. A vzhledem k tomu, že to nejsou osobnosti ledajaké, lze Kuběnovu knihu číst a vnímat především jako soubor vynikajících esejů, či spíše přednášek, neboť jasně slyšíme, jak se vyjímají v řečovém podání. Výborné jsou obzvláště portréty lidí, které Kuběna osobně poznal a se kterými se přátelil: Jiří Kolář, Václav Havel, Josef Topol, Mikuláš Medek, Josef Šafařík, Ivan Diviš; nebo se s nimi stačil seznámit jen letmo: Vladimír Holan, Vítězslav Nezval, Jakub Deml – toho navštívil v Tasově krátce před jeho smrtí v roce 1961: jeho postřeh, v němž Demla přirovnává k ptáčeti, nebo detail, jak odplivoval do ešusu nebo si cpal černým prstem tabák do fajfky, čtenáři nevymizí jen tak z paměti.

Obzvláště s těmito třemi básníky (a přidat nutno Otokara Březinu) je Kuběna ve věčném spojení, cítí se jejich pokračovatelem. A opět nemá smysl nad tím příliš kriticky rozumovat: Kuběnu, megalomanského i pokorného, je dobré vzít jako fakt a úkaz, který se definuje pouze sám. Vytváří si vlastní normy a on je jejich jediným posuzovatelem. V jistém smyslu by se dalo říct, že si vystačí sám se sebou. Sám je svým Vesmírem, kuběnovsky rozpínavým, plným slov s velkými písmeny.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.