Neználek sleduje mistrovství, část 5.: A vy si myslíte, že přežijete bez Uruguaye?
Radostná píseň se vytratila ze rtů uruguayských gauchos. Teskně zní bučení dvanácti milionů kusů hovězího dobytka, jež tvoří naše stáda. Nad horou Cerro de Montevideo visí mrak, ztěžklý slzami, slaná potopa brzy očistí ulice uruguayského hlavního města. Od smutku a vědomí křivdy. Svět se spikl proti Uruguayi, ale Uruguay přežije, o světě bych si ovšem troufl pochybovat. Klidně si to vaše mistrovství dohrajte bez nás! FIFA!!!! Ta parta nenažraných bafuňářů se zalekla naší síly!
Pochopila, že uruguayský tým by mohl naplnit misi, jíž jsem ho pověřil – zastavit zpupné Brazilce na cestě za titulem. Zvolila zákeřnost, jako ten anonymní grázl v prvním příběhu Rychlých šípů: „Ten Uruguay ale krásně běží! Co tam dělá FIFA s tou kládou!“ Hodili administrativní pražec, bezectní pazdráti. Vytrhli našemu týmu srdce, totálně rozštelovali slezinu, játra napustili tvrdnoucí substancí. Dali distanc Luisovi Suárezovi. A proč jako? Protože se opřel chrupem o velkoryse nabídnuté rámě italského obránce Chielliniho? Trapnější výmluvu už jste si vymyslet nemohli? FIFA!!!
Poprava již popraveného
Sobotní zápas už byl jenom formalita. Poprava již mrtvého odsouzence. Úlohou kata byla pověřena Kolumbie. Příhodné. Na stadión Maracaná dovezli tisíce kolumbijských modelek a roztomilých dětiček, jejichž úkolem bylo nás dál demoralizovat. Sebevědomě předvádět kamerám své vnady, sličné tváře zmalované v národních barvách (A co má být? My máme na vlajce sluníčko!). Prostě povrchní osoby. Nepochybně. A to jim nestačilo, Kolumbijcům.
Vytahovali se na nás svou hymnou, která má asi čtyři dějství (A co má být? Ta naše má zase nejdelší předehru!). Dělali ramena v těch jejich žlutobílých dresech. Papežské barvy! Taková provokace! Každý přece ví, že papež je z Uruguaye. Papírově tedy tak úplně ne, ale kdo se o reálný stav věcí trochu zajímá, dobře ví, že Buenos Aires, odkud František pochází, je trochu zanedbané předměstí našeho Montevidea, od nějž je odděleno jen vodní plochou.
Naší nastoupili statečně, v tradiční bleděmodré. Ze zeleného, teď je ta správná chvíle použít to slovo, pažitu ale řvala jedna blankytná absence. Kdes byl, Luisi? V jakém smutném pokoji jsi sledoval tuhle tragikomedii? Moudrý kouč Tabarez místo něj neměl koho postavit než Diega Forlána, sympaťáka za zenitem, jenž by – nejenom kvůli svému maďarskému původu – při jeho současné výkonnosti jistě byl ozdobou základní sestavy týmu Raba Eta Györ. My jsme ale Uruguay, zatraceně!
Přichází nové božstvo
Forlán neforlán. I kdyby postavil třeba Nadforlána, bylo by to marné. Marnost v srdcích. Marnost na kopačkách. Proti nám totiž nebyla jenom FIFA a tisíci modelek podporovaný tým Kolumbie, ale i nepřejícný osud, který se proháněl po trávníku převlečený za Jamese Rodrigueze. Zatímco my jsme každým platonickým pokusem o útok se stupňující se pádností kladli otázku, jakpak by to asi vypadalo, kdyby tu byl Luis?, James Rodriguez jako kdyby se nemusel ani trochu snažit.
Ovládal míč ďábelskou silou svého pohledu. Spustil ho shůry na svá magnetická prsa, a pak dolů na nárt, jímž vypálil nechytatelnou ránu pod břevno. Co se jako dá dělat, když proti vám stojí něco takového? Vůbec nic. Luis by to možná dokázal. Jenomže ten zrovna cedil krvavé slzy někde mezi čtyřmi nejsmutnějšími stěnami na světě. A oni ještě přidali, osud je použil jako loutky k přízračně rychlému ťukesu v pokutovém území, v jehož závěru to hlavou do prázdné brány napálil... Kdo asi? James Rodriguez. Ten zplozenec... nebudu říkat čeho. Pravda a láska to ale asi nebudou.
Dohráli jsme to do konce, občas někoho kopli. Občas míč. Snažili se ignorovat, že toho večera nám není dáno trefit a znovu a znovu napřahovali nohy v nekonečném cyklu pokusů a omylů. Přišel vysvobozují hvizd. Naši hráči chodili mezi projevy žlutobílé radosti jako splihlé hromádky bleděmodrého neštěstí. Bratr podpíral bratra, Luis na dálku podepíral všechny. Nepřítel nijak nekrotil svoje nadšení, všechno to objímání, klečení, rukou k nebesům vzpínání, emocionální tváří kroucení.
Jedna postava, jedna tvář se ale vymykaly. James Rodriguez se nesl po trávníku jako oživlá mramorová socha mladého bojovníka. Neusmíval se, z očí mu svítila nově získaná dominance, připravená rozdrtit všechen hmyz, jenž se mu dostane do cesty. Bez milosti a chladně. Pohleďte na tvář nového božstva! Bude si žádat oběti. A přinášet krev na oltář Jamese Rodrigueze budete vy. A budete vzpomínat na laskavost Lusie Suáreze – nechtěl tak moc, nechtěl skoro nic, jenom si občas o něco potřeboval opřít zuby. A vy jste ho odmítli, poslali jste ho domů a teď to máte nebo mít budete. Uruguayský tým odjíždí za svým vůdcem, vybrečí se a příště zas něco předvede. Ne on, ale svět má problémy. Svět, který si myslí, že může dát vale Uruguayi. Uruguay ale dobře ví: „Opustím-li tě, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“
