‚Možná, že ten rozdíl mezi českou a moravskou vesnicí je Josef Lada‘

Režisér, herec a do loňska umělecký vedoucí pražského Dejvického divadla Miroslav Krobot dává rozhovorů poskrovnu. Klid kolem jeho osoby mu prý vyhovuje, zvlášť když se zrovna neděje nic, co by měl promovat. Jenže o to nezvyklé ticho šlo, přineslo příležitost hovořit o podstatnějších a méně běžných věcech. A tak prý svolil k výjimce právě po příslibu, že dojde na jiné otázky, než jaké se s jeho osobou obvykle pojí. To se snad podařilo, protože od stolu v klubu Dejvického divadla odcházel do herecké šatny téhož divadla, kde za chvíli měl mít vystoupení, se spisovatelským přiznáním: „Mám rád fantasy a scifi, a tak zkouším psát knížku. Mám takovou metodu, že z toho všeho, co se mi líbilo a co jsem přečetl v Městské knihovně, ukradnu dobré nápady a sestavím z nich svůj příběh. Tohle bych ještě chtěl zkusit.“

Krásné české drama shakespearovského střihu je Záviš z Falkenštejna od Vítězslava Hálka. Přitom za posledního půlstoletí se nehrálo nijak často.

Skutečně je to jedno z našich nejlepších dramat. Má strukturu, drží pravidla a je, myslím, dodnes živé. Uvažoval jsem, že bych se do něj pustil, akorát že se bojím zadávat si úkoly typu „ono by to šlo“. Když si toto režisér řekne, snižuje si laťku. Z inscenace mu zůstane spíš služba autorovi, snaha předvést všem, že to jde. Ale to je málo. Musíte dělat věci, které dávají víc možností.

Když jste dělal Rok na vsi od Mrštíků, s kterým jste měl velký úspěch, měl jste jakou motivaci? Přece nemohly stačit ambice předvést výborný moravský román v Národním.

Myslím, že úspěch byl dán tím, že jsem to pojal trochu jako seriál. Byly tehdy v 90. letech v módě a já u Mrštíků sledoval několik linek, jako když si představíte seriál o několika propletených rodinách. To docela fungovalo, navíc se to podařilo scuknout do tří a půl hodiny. Navíc tam byl zřetelně ohraničený čas: rok, vymezený ročními dobami. Úspěch inscenace byl v této zkratce. Ale jinak, já to krom nářečí tehdy nevnímal jako obzvlášť moravskou látku. I když, když o tom románu mluvíme a přemýšlím o něm, možná že ano. Možná, že ten rozdíl mezi českou a moravskou vesnicí je Josef Lada. Česká vesnice má bubáky a hastrmany, Mulisáka u rybníka, každý tam chodí v papučích, nosí trouby a k tomu krásně sněží. Kdežto moravská vesnice není tak idylická. Život je v ní taky dohromady, u Mrštíků je to taky mikrosvět, ale větší divočina. Dechovka už je tam líznutá cimbálem. Takový pocit z toho mám.

Čili motivace pro Mrštíky byla jaká?

Vlastně jsem v Národním od začátku hledal, co tam dělat. Protože tamní dramaturgie musí dbát, aby byla pro člověka, který tam jde jednou za život. A pak aby to bylo pro fajnšmekry. Je to trošku problém – a já se v něm mlátil. Tak jsem si říkal, že udělám něco podle sebe, o čem jsem přesvědčen, že tomu rozumím a chce se mi o tom něco vyprávět. Bylo to v 90. letech, ty byly strašně rozbouřené a nikdo nevěděl, která bije. A ten rok, cyklus ročních období dával té bouři klid. I když se v tom příběhu dějí hrozné věci, je v něm řád. A to byl klíč, který mě lákal.

Prošvihl jsem to, ale rád bych to od vás viděl jako film.

Když ale já už udělal Díru u Hanušovic. Mimochodem, dlouho jsem nesvedl říct, o čem je. Teprve před dvěma měsíci jsem náhodou našel blog, kde někdo napsal větu, že se mu ten film líbil a že je o krajině, která ztratila duši. To je naprosto přesné, ale mě nikdy nenapadlo koukat na to z tohoto hlediska.

Nedávno jsem dělal rozhovor se spisovatelem a botanikem Jiřím Sádlem, který se hodně věnuje rostlinné a vlastně i lidské migraci, a ten říká, že tomuhle stesku po ztraceném světě nevěří. Že lidé v Sudetech s krajinou srostli, hospody, které přečkaly, tam stojí po staletí, lidé se v nich sice vyměnili, ale nadávají v nich, jako nadávali kdysi.

To si nemyslím. Točili jsme na Staroměstsku, to býval bohatý kraj, plný obrovských polí a velkých německých gruntů. No a od odsunu se to tam hrozně moc změnilo sociálně – nijak se tam neinvestovalo, takže tam není nic. A přišla tam opravdu náplava, lidi, kteří měli dvacet až čtyřicet roků. Jejich děti, to je moje generace, a i pro nás bylo těžké tam zakořenit. Pravda, my bývali na hraně, Zábřeh na Moravě byl padesát na padesát mezi Němci a Čechy. Moje maminka byla z Bludova u Šumperka, do školy ji děda dal šest kilometrů daleko, aby chodila do české. Dneska tyhle příběhy a stavy nikoho příliš nezajímají, proto se vracím k té větě o ztracené duši krajiny. Je to krásný kraj, miluju ho. Mám tam sestru, příbuzné, chalupu. Ale to zakořenění tam obecně vzato bude trvat dlouho.

Celý rozhovor najdete v novém speciálu Týdeníku Echo 30 ROZHOVORŮ, který si můžete objednat zde.