O daru. Téma (nejenom) vánoční

Poslední předvánoční týden je trochu zvláštní, ať už to vezmeme z jakéhokoliv konce. Nedodělané práce je sice stále ještě velice mnoho, takže už i největšímu optimistovi začíná být jasné, že do nového roku se přelije i to, co mělo být hotové nejpozději v létě, což je samozřejmě strašlivě stresující zjištění, které ale je zároveň tak nějak metafyzicky jedno. Jsou přece vánoce a to je stále ještě čas tak trochu mimo realitu, kromě jiného i proto, že jde o dobu dárků a darů. Následující text se proto bude věnovat především jim.

O úloze a pojetí daru ve společnosti toho dnes víme poměrně hodně, a to především díky práci francouzského sociologa Marcela Mausse (1872-1950) Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech, kterou vydal v Année sociologique v roce 1925. Dílo tedy bude zanedlouho slavit kulaté výročí devadesáti let od svého zrození. O důvod více si je připomenout. (Český překlad Jiřího Našince s doslovem Miroslav Petruska vydalo Sociologické nakladatelství v roce 1997. Z tohoto vydání v následujícím textu cituji.)

Na to, jak ohromný vliv na současné humanitní a sociální vědy Maussova studie měla, se navenek tváří náramně skromně. Útlou knížku (v českém překladu čítající pouhých dvě stě stran) uvádí velmi tradičně vyhlížející vytyčení badatelského programu a otázky. Jde o dar, respektive o jeho roli ve společnosti, konkrétně o povinnost dary oplácet. Marcel Mauss si totiž na základě poznatků o předmoderních neboli archaických společnostech všiml, že kultury daru a vzájemného obdarovávání se v jednotlivých archaických společnostech velice nápadně podobají, a že proto zřejmě podléhají nějakým pravidlům. Začal tedy hledat pravidlo, které "způsobuje, že přijatý dar se závazně oplácí." Zjednodušeně řečeno dospěl k poznání, že kultura daru a povinnosti dar oplatit, jsou zakódovány hluboko v textuře společnosti, a že společnosti vůbec zásadním způsobem napomáhají utvářet a stabilizovat.

Jde o zjištění, které může na první pohled znít trochu banálně, což je způsobeno jednak tím, že Maussovy výzkumy jsou už dávno součástí kulturně intelektuální výbavy, kterou jeden každý z nás dostává spolu se vzděláním a životem v současné společnosti a kromě toho se zdají odpovídat (a také do značné míry odpovídají) celé řadě privátních zkušeností, které jeden každý z nás s dary a vzájemným obdarováním kdy udělal (což jenom dokazuje, že Marcel Mauss měl ve svém hodnocení klíčové úlohy daru ve společnosti pravdu). Stačí si jenom připomenout, jakým pravidlům podléhala například zabijačka na české vesnici v dobách celkem ještě nedávno minulých, kdy totiž ještě vesnice fungovala jako komunita lidí, kteří se navzájem znali několik generací nazad a kdy porážka vlastnoručně vykrmeného prasete byla součástí zimních radovánek v každé pořádné rodině. Promyšlený a vyvážený systém recipročních "masopustních výslužek" byl nejen schopen zajistit, že celá ves měla takový či onaký přísun vepřového po celou zimu, ale i formulovat a potvrzovat dané stavovsko-vlivové hierarchie - je samozřejmé, že na příliš malý kousek tlustého ovaru, spálené kroupy, přesolené jitrnice, nebo celkovou umolousanost balíčku s výslužkou se vzpomínalo po generace a provinilé rodiny mohly být trestány na kvalitě recipročního daru ještě po několik dalších let, ba i dekád. Dlužno samozřejmě uznat, že tyto krásné doby jsou dnes mrtvy a není na tom vinen ani tak komunismus nebo kapitalismus, ale hlavně technologický pokrok, který se zasloužil o instalaci mrazničky do každé domácnosti , takže nyní hospodyně, chce-li se jí vůbec zabývat se prasečí porážkou a ovládá-li potřebné know-how (na přizvaného řezníka se samozřejmě spoléhat nelze, ten je v době, kdy dochází na nejkritičtější úkony jako kořenění prejtu, již tak zmožen štamprlaty na posilněnou, že je schopen ochutit cennou masu na vále kočičím žrádlem), bez jakýchkoliv ceremonií nahází naporcovaného pašíka do mrazáku a nikdo od ní nemůže čekat nic, až na několik smrsklých jitrniček a hrstku krvavých krup (které se stejně musí rychle sníst a kromě toho je jich vždycky víc, než je člověk sám schopen a ochoten pozřít), a i to jen pro nejbližší příbuzenstvo,které právě není v nemilosti, řezníka, nejoblíbenějšího souseda (který za to chodí celé léto krmit králíky, kdykoliv je to třeba) a jednoho či dva řemeslníky, bez nichž se údržba domu neobejde. Původní, dnes již v podstatě neexistující česká vesnická zabijačka je v podstatě celozimní slavnostní vzájemného, závazného obdarovávání se a jako taková se do jisté míry podobá slavnosti severoamerických indiánů, známé pod názvem potlač ("místo, kde se nasytíš" v kvaiutlském jazyce), na níž Marcel Mauss postavil svoji analýzu - i když u vesnických masopustů se kultura všeobecné rozmařilosti a plýtvání, kterou se pořádný potlač vyznačoval, pěstovala spíše symbolicky a náznakově.

Marce Mauss dospěl výzkumem zvyků především jednotlivých kmenových společností Melanésie, Polynésie a Severní Ameriky k diferencovanému výkladu úlohy daru ve společnosti, které v závěrečných kapitolách rozšířil i na moderní společnost: "Nejstarším ekonomickým a právním systémem, jaký jsme mohli vysledovat a popsat, je systém, který navrhujeme nazývat systémem totálních závazků - systém, ve kterém jednotlivec i skupiny mezi sebou směňují vše. Ten tvoří základ, od něhož se vyvinula morálka daru-směny. Je tedy, při zachování proporcí, přesně toho typu, k jakému bychom rádi viděli směřovat naše společnosti. ... K tomu, aby lidé spolu mohli obchodovat, museli se napřed naučit odkládat kopí. Teprve pak si dokázali vytvářet zájmy a vzájemně je uspokojovat a nakonec je i bránit bez použití zbraní. Tímto způsobem se naučili, jak se vzepřít, aniž se budou vraždit, a jak se oddat, aniž jedni obětují druhé. Jiná morálka, jiná ekonomika ani jiná společenská praxe neexistují. Národy, třídy, rodiny, jednotlivci se mohou obohatit, mohou být šťastni jen tehdy, dokážou-li se sesednout kolem společného bohatství. Je zbytečné hledat dobro a štěstí jinde. Je zde, v nahromaděném a posléze přerozděleném bohatství, přerozděleném ve vzájemné úctě a štědrosti. ... Je třeba se vrátit k mravům vznešeného utrácení. Je třeba, aby se bohatí opět považovali, ze svobodného rozhodnutí nebo z donucení, za svého druhu správce pokladny svých spoluobčanů. Je nutno více pečovat o jednotlivce, o jeho život, zdraví, výchovu, o jeho rodinu a její budoucnost. Je třeba větší vstřícnosti, citlivosti, velkodušnosti v pracovních smlouvách, ve smlouvách o pronájmu nemovitosti, o prodeji potravin. A bude třeba rovněž najít prostředek, jak omezit plody spekulace a lichvy."

A k tomu už snad ani není třeba cokoliv dodávat. Snad jenom:

Ko Maru kai atu

Ko Maru kai mai

ka ngohe ngohe

("Dávej tolik, kolik bereš, a vše bude v pořádku." Maorské přísloví, zdroj: Marcel Mauss: Esej o daru)