Sankce ve Slunečním městě. Ale proti Putinovi nejdou

Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše, napsal americký historik Robert Kagan v knize Labyrint síly a ráj slabosti v roce 2003. Nyní tato slova zopakoval polský ministr zahraniční Sikorski, když zjevně bez nadšení komentoval rozdíl mezi americkými a evropskými sankcemi proti Rusku.

Vezmeme-li v úvahu, že v roce 2008 v reakci na ruskou invazi do Gruzie neschválil Západ vůbec žádné sankce, je třeba považovat dnešní rozhodnutí za vrchol akceschopnosti. Nicméně jako nástroj, který by měl ovlivnit ruské chování vůči Ukrajině, působí tyto sankce velmi nedostatečně.

Na americkém seznamu se ocitl mimo jiné místopředseda vlády, několik kremelských ideologů a agilních poslanců Dumy. Postihuje spíš kremelskou fasádu než Putinův nejužší kruh nebo jeho ekonomické nástroje, třeba státní energetické společnosti. Seznam EU pak jde ještě o poznání níž – působí dojmem, jako by si ministři zahraničí EU mysleli, že na jihu Ruska došlo ke vzpouře generálů, kteří se na vlastní pěst a s pomocí pár bezvýznamných funkcionářů rozhodli obsadit Krym.

Evropská váhavost je výslednicí názorů různých zemí – dnes už je víceméně známo, kdo jsou jestřábi a kdo holubice. Ale "venušanství" není všechno. Je tu ještě jedna okolnost, na kterou se zapomíná – možná kvůli tomu, jak je absurdní. Jde o to, že sankce nejsou jen nástroj zahraniční politiky, ale taky musí obstát před soudem. Americká exekutiva má tradičně v tomto velkou volnost, ale jak je to v Evropě? Loni v březnu vyšel v Lidových novinách rozhovor s českou soudkyní Evropského soudního dvora Irenou Pelikánovou. Svou náplň práce popsala takto:

“Můj senát se stal teď specialistou na Íránce, jejichž vklady v bankách na území Evropské unie jsou zmrazeny rozhodnutím Rady EU – jako součást sankcí proti íránskému jadernému programu. Mohou se ovšem bránit žalobou k Tribunálu... V drtivé většině případů jsme vyhověli. Rada EU totiž rozhoduje na základě informace – kterou už neověřuje – z členských států, že dotyčný podporuje íránský jaderný program. A on tvrdí opak... Já jsem soudce a nemohu rozhodovat na základě toho, že budu slepě věřit. Musíte mi tvrzení prokázat. A pokud ho neprokážete, pak zmrazení fondů zruším. Tato naše rozhodnutí už potvrdila i odvolací instance, velký senát Soudního dvora EU... Zatím Rada EU opakovaně vydává rozhodnutí a my je opakovaně rušíme.”

Je to k nevíře, ale je to tak. Proti rozhodnutí o zmrazení aktiv se postižený Rus může odvolat k evropskému soudnímu dvoru a tvrdit, že s žádnými protiprávními kroky nemá nic společného, protože to nespadá do jeho pravomocí. Nehledě na to, že k žádnému narušení ukrajinské suverenity nedošlo, neboť, jak opakovaně prohlásil ministr zahraničí Lavrov, na Krymu žádní ruští vojáci nejsou, jedná se o místní dobrovolníky. A to váží víc než nějaké zprávy z médií. A může se stát, že soudce přikývne, zmrazení majetku zruší a bude na sebe velmi pyšný, jak naplňuje vládu práva.

Takhle se dá dělat zahraniční politika ve Slunečním městě, ale nikoli v sousedství Ruska.