Vydíraný král, trpící František Janeček
Návrat po týdenní nepřítomnosti. Vůči mé osobě celkem ohleduplný, řekl bych. Kolegové šetrní, deníky to s bombardováním zprávám o důležitých událostech a zásadními analýzami týchž rovněž nepřehánějí. Snad jenom ty zavirované horní cesty dýchací kdyby se trochu uklidnily. Ale člověk zas nemůže chtít všechno.
Na titulních stranách generál Petr Pavel a kauzy středního doletu. Lidové noviny na otvíráku píší o brzy (ve středu) začínajícím soudu v kauze údajného vydírání obchodníka s diamanty Luboše Říhy (dle deníku „diamantový král“) Ladislavem Kirschnerem, expolicistou a majitelem bezpečnostní agentury M. I. B. International special detective force. Říha se kvůli obavám o bezpečnost prý musel s rodinou uklidit do Dubaje. Samozřejmě mě zaujal anglický název té Kirschnerovy firmy – pojmenovat bezpečnostní agenturu kombinací z filmů známé zkratky (Men In Black) a výrazu „mezinárodní speciální detektivní síla“ je trochu zvláštní nápad. Kdyby se mě „diamantový král“ zeptal, doporučil bych mu volbu ještě zvážit, jenomže tak neučinil. Typický místní king – nezeptá se mě a pak se diví.
Soudničku má na podvalu titulky i Právo. Píše o o nepravomocně odsouzeném doktorovi proktologovi Brejlovi, dostal sedm a půl roku plus desetiletý zákaz činnosti, na základě čehož deníky usuzuje, že pověst toho lékaře je špatná. Dobrý odhad, řekl bych. Z pacientů měl ždímat peníze všelijakými způsoby, včetně těch trýznivých. Jeden z nich svou zkušenost popisuje. „Lékař použil tzv. Baronovu metodu, při níž je do konečníku zaveden aparát umožňující podvázání hemoroidu, který poté odumře. ‚Je to poměrně bolestivá metoda,‘ konstatoval Šulc na základě vlastní zkušenosti.“ I tady bych celkem věřil. Stačilo si to představit a bolest se dostavila. Slastné pondělní čtení.
V Hospodářských novinách píše Daniel Anýž píše o expanzi amerických názorových webů (Huffington Post a Politico) do Evropy. Text uvozuje domácím příkladem. „V jednom z prvních dílů dokumentového seriálu České televize Underground uvažuje František ‚Čuňas‘ Stárek o tom, oč by to měla jejich disidentská generace 70. a 80. letech minulého století jednodušší, kdyby tehdy existoval internet a sociální sítě. Žádné složité obcházení a objíždění známých, žádné rozmnožování materiálů, zprávy o akcích a dokumenty by rychlostí blesku běhaly po sítích v elektronické pavučině, od Aše třeba až k Humennému. Ponechme pro tuto chvíli stranou, že v bývalém režimu by šlo o dvousečnou zbraň, StB a soudruzi na ÚV by se jistě rychle naučili, jak internet a sociální sítě využít i ke svému prospěchu.“ Právě. Internet může pro lidi, kteří jsou v opozici vůči nějakému totalitářskému režimu, znamenat ledacos pozitivního. Ale ne asi v té míře, jak by si člověk zvenku myslel. docela rád bych si přečetl nějakou delší studii, jak internet ovlivnil fungování opozice třeba v Číně. V mnoha ohledech asi v dobrém, zároveň si ale pamatuju na text jednoho v Číně tehdy žijícího amerického publicisty, popisoval v něm lásku čínských tajných k internetu – dá se monitorovat a přes něj komunikující disidenti mají tendenci se na ničem nedohodnout, rychle se zhádat a všechno prokecnout.
Lidové noviny referují o letošních Ig Nobelových cenách, vědecké obdobě hollywoodských Zlatých malin pro nejhorší filmy, udělují se za výzkumy tak či onak „ujeté“. Letos je mezi laureáty výrazné české zastoupení. „Mezinárodní tým Vlastimila Hartla pečlivě zdokumentoval, jak psi při močení přihlížejí ke geomagnetické ose. Vědci okolo profesora Jaroslava Flegra se zase podělili o cenu za bádání nad tím, zda je pro člověka hazardem vlastnit kočku.“ V poznámce to komentuje Petr Kamberský. „Na obranu prvního z oceněných Jaroslava Flegra: výzkum vlivu toxoplazmózy na člověka je korektní, ale hledání přímého spojení mezi parazitem a schizofrenií zarazí, stejně jako práce jeho indických kolegů, kteří sledovali vztah kousnutí kočkou a deprese.“ Jako, jistě. Fakt ale je, že v přírodních vědách nevzdělanému člověku mého typu stačí krátká konfrontace s realitou těch už dříve zmíněných sociálních sítí, aby pochopil, že s majiteli koček je cosi zásadního v nepořádku.
V Blesku rozhovor s jubilujícím Františkem Janečkem (70 let), kapelníkem Kroků. No... čekal jsem něco šťavnatějšího, mluví ale dosti kulatně. Dvě informace se tam ale najít daly. Původně se měl stát lesním inženýrem, což dává smysl – v jeho hudbě byla vždycky značná porce zvířátkovitosti, dá se předpokládat, že kdyby se věci odvíjely podle tohoto plánu, veverky by si užily. A především – pan Janeček za bolševika strašně trpěl. Pas mu na čas vzali, o procenta z honoráře ho obírali, na přehrávku chodit nutili. Martyrium. Představuju si ho, jak sedí u stolu s třeba tvůrcem 30 případů majora Zemana Jiřím Squensem, hlavním dramaturgem sokolovského Festivalu politické písně, Aloisem Indrou a dalšími, vzpomínají na ty tvrdé zkoušky, jimž je režim kdysi vystavil a jak v nich skvěle obstáli. Je mi při tom krásně.
