Co je důležitější než hanebný intelektuální provoz?
Jeden z nejpozoruhodnějších popisů zahrady či v tomto případě malého zámeckého parku nalezneme v Kronice Vrchotových Janovic, kterou v roce 1934 začala psát hraběnka Sidonie Nádherná. Technicky vzato se už jedná o jiné téma, ale nenašel jsem lepší příklad vztahu, který jsem víckrát pozoroval – zahrady, jež se stala součástí duše a tím i osudem. Myslím, že to je tím, že stromy rostou a zahrada stárne, takže se vyvíjí společně i se zahradníkem. Zahrady se dobře hodí ke vzpomínkám, protože tiší bolest tím, že pomíjí a přitom trvá.
Sidonie Nádherná (1885-1950) sice ráda cestovala, ale většinu svého před-exilového života prožila ve Vrchotových Janovicích. Její bratr Johannes se staral nejenom o statek, ale také udržoval styky s řadou umělců, jako byl Max Švabinský a později Reiner Maria Rilke. Sidonie se s Rilkem seznámila již v roce 1906 v ateliéru sochaře Augusta Rodina v Meudonu u Paříže. Rilke jí vyprávěl, že Rodin bývá smutný, protože jeho umění není příliš uznáváno a on musí dělat portrétní busty. Není vyloučeno, že jméno Rodinova sekretáře, pana Rilkeho, si tehdy Sidonie vůbec nezapamatovala. Její bratr však byl uchvácen jeho poezií, takže pozval Rilkeho v listopadu roku 1907.
Rilke popsal cestu své manželce Kláře slovy o krásné, odpolední, naivní krajině… „A byly to Čechy, jaké jsem znal, zvlněné jako lehká hudba a náhle se zjevivší za svými jabloněmi, ploché, téměř bez obzoru a rozdělené poli a stromořadími jako lidová píseň od refrénu k refrénu… A najednou člověk ze všeho vyklouzl (jakoby jel na člunu splavem) a byl to park, starý park a přicházel k člověku docela blízko…“
Teprve v roce 1910 se Sidonie s Rilkem víc spřátelila. Šli spolu do zeleninové zahrady a Rilke jí předčítal Hölderlina. Deníkové záznamy popisují procházky kolem rybníků a četbu – čínské básníky a Adalberta Stiftera. Tehdy se Sidonie do Rilkeho zamilovala, ale on za několik dní odjel. Další roky si psali. Poslední Rilkův dopis je datován 21. ledna 1926 ze sanatoria Val-Mont sur Territet. Zve ji k návštěvě, ale místo toho přišel konec. Rilkova smrt Sidonii na čas zlomila. Měla pocit, že ztratila všechno.
Pustila se do práce, začala zvelebovat dům a zejména park. Píše: „Hovořím-li tak obsáhle o našem vztahu k parku, děje se tak proto, že v našem společném životě sehrál významnou roli a zůstává i nadále mojí jedinou útěchou“. Stanovuje si neodvolatelný program pečovat o park se všemi zázraky stvoření a připadá jí to „ve jménu ducha důležitější než veškerý hanebný intelektuální provoz, z nějž se i Bohu tají dech“ (1934). Dvacet let se vídala s Karlem Krausem, který za ní zajížděl do Janovic a parku věnoval několik básní. V jednom dopise jí napsal: „Kdo vidí můj park, vidí mi do srdce“. Kraus se v té „době německé hanby“ věnuje rukopisu „Třetí Valpuržině noci“.
Sidonie Nádherná zůstala na zámku do roku 1943, kdy jej zkonfiskovalo jako součást nově budovaného výcvikového prostoru vojsko SS. Tehdy ze svého domova v nedalekých Netvořicích musel odejít i můj dědeček a otec a nikdy na to nezapomněli. Zámek byl vyrabován. Sidonie přežila válku v domku ve Voračicích, kde ani nebyla elektřina. V roce 1949 ilegálně přešla přes hranice a odešla téměř bez peněz do Londýna. Zde opisuje Rilkeho dopisy. Originály se jí podaří prodat Yale univerzitě za tehdy báječnou částku 450 dolarů. Krátce nato 30. září 1950 umírá. Pohřbena byla v Denhamu. (V roce 1999 byly její ostatky převezeny z Anglie na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku.) Kdo vidí do janovického parku, vidí do srdce nejenom jí, ale také Karlovi Krausovi a Reineru Maria Rilkemu. Místo exegese třetí elegie z Duina je přínosnější projít se parkem (či možná kterýmkoliv jiným parkem) a zkusit nalézt Rilkeho nejdražší posvátné místo, které Sidonie Nádherná pod tlakem doby nedokázala ochránit.
Desátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
