Mentální rozdíly mezi generacemi nikdy nebyly tak velké jako dnes
1
Ženy, vůně a květiny
Ve středověce keltském či spíš velšském příběhu ze sbírky Mabinogion „Math, syn Mathonwyův“ se dočteme, jak Math a Gwydion použili své magické schopnosti, aby z květin vytvořili ženu, kterou nazvou Blodeudedd, kde slovo „blodeu“ znamená květiny. Ovidiovy „Proměny“ i český a obecně indoevropský folklór znají celou řadu vzájemných proměn rostlin a lidí, ale přeci jen nejčastější metamorfóza se týká ženy a rostliny. Dívky bývají často připodobňovány k růžím, břízám a vrbám a muži k dubům. Ženský lidový oděv je plný rostlinných motivů. Na toto téma bylo napsáno mnoho článků a pár knih, ale základní myšlenka je, že tělo květiny a tělo ženy mají společný původ a možná i osud. Pro toto tvrzení nemusíme dohledávat četné další prameny, ale stačí je domyslet.
Ženská péče o květinovou zahrádkou je starostí o základy svého bytí. Vůně rostlinného parfému ženě samotné a mužům kolem ní připomíná květinovou podstatu, krásu a zranitelnost, která vyžaduje ochranu. Dar květiny znamená, že jsme vzali na vědomí krásné spříznění.
A pak jsou zde růže a jemné věci těla, jejichž popis rád přenechám básníkům.
Kafka na zahrádce: hledání zdraví v půdě
Kafka v srpnu 1917 zjistil, že má tuberkulózu. Odjel do zapomenuté vesnice Siřem v západních Čechách, kde žil celých osm měsíců. Nikde jinde tak dlouho nevytrval. Sestra Ottla chtěla zachránit rodinné hospodářství, protože manžel její sestry Elli, Karel Hermann musel na frontu. Kafka sice doufal, že bude pro nemoc penzionován, ale pojišťovna raději prodlužovala jeho zdravotní dovolenou.
Poměrně drsné podmínky snášel Kafka překvapivě dobře. Spal i za zimy u otevřeného okna a myl se studenou vodou. Začal pracovat na poli a štípal dříví. Postupně se sžíval s místními sedláky, ale nemoc se nelepšila. Kafka měl na statku hrůzu hlavně z myší. V Siřemi přemýšlí, zda se nemá rozejít s Felicí, ale ta se nechce smířit s představou, že je úplný konec a tak se vydává za Kafkou. Snoubenka přijela a byla opět odmítnuta.
Kafka se vrací do Prahy. Ottla už v roce 1918 začíná studovat zemědělskou školu ve Frýdlantu. Dělá to nejenom kvůli statku, ale také plánuje, že odejde do Palestiny, kde bude pomáhat vytvářet židovské zemědělství. Záhy nato v září 1918 si Kafka našel práci v Maškových zahradách u Turnova, na jejichž pozemku byla nedávno nalezena dílna na zpracování kamenných sekyrek a dnes zde stojí kruhový obchvat a obchodní centrum. Maškovy zahrady bývalo slavné, převážně okrasné zahradnictví, které dodávalo rostliny a semena až do Egypta, Persie a Austrálie. Jeho součástí byly rozsáhlé skleníky s palmami a orchidejemi. Kafkovi se práce líbila, ale stěžoval si na masitou stravu. Naopak chválil místní odrůdy jablek a hrušek.
Už po několika dnech dostal španělskou chřipku a od té doby trávil zbytek života v různých sanatoriích, kterým se zpočátku instinktivně vyhýbal. Zároveň docházel do Pomologického ústavu na okraji Prahy v Tróji, kde se stýkal se zahradníky, kteří mu vyprávěli o svých zkušenostech. Měl zájem opět pracovat s půdou. Zahradníci mu radili, aby se vyptával v obchodních zahradnictvích, kde je nejvíc práce. Prostý novogotický dům Pomologického ústavu stojí dodnes v nezměněném stavu hned za holešovickým mostem, ale začíná poněkud pustnout.
Zájem o zahradničení začal u Kafky již před první světovou válkou. V roce 1913 píše příteli Maxovi, že jde do Nuslí a pokusí se přimět nějakého zelináře, aby jej přijal na odpolední práci. Nechci vymýšlet nějaké nové pohledy na Kafku (jakoby jich nebylo až příliš), ale jeho velikost chápu přes instinktivní moudrost půdy. Židovští spisovatelé a intelektuálové obvykle žili po kavárnách a měli k přírodě trochu odtažitý vztah. O Karlu Poláčkovi se dokonce vyprávělo, že jej přátelé jednou vzali na výlet a pak na lesním palouku obřadně říkali: „Seznamte se, prosím. Tohle je Příroda a tohle pan Poláček!“ Kafka však dojížděl za příbuznými do Třeště a znal místní židovské maloměstské či spíš vesnické poměry i život východních chasidů, takže půda a práce na poli pro něj nebyly neznámé.
Myslím si, že si byl někde hluboko uvnitř vědom své nemoci a že jeho jasnozřivá povaha mu nabídla možnost uzdravit se skrze půdu. Mnoho mých příbuzných a přátel si všimlo, že práce na zahrádce rozpouští stres a zklidňuje člověka. Stačí brát půdu mezi prsty, mnout ji, přivonět a dotýkat se rostlin a semen. Pocit zklidnění je v tomto případě tak zjevný a běžný, že není o čem pochybovat. Před nějakými deseti lety bychom na tomto místě skončili, ale novější výzkumy otevřely další, obrovské, neznámé pole. Především se ukázalo, že práce s půdou ovlivňuje inteligenci a podporuje celkovou imunitu. Již dříve bylo známo, že lidé s narušeným imunitním systémem častěji propadají depresím a myšlenkám na sebevraždu.
A tady se opět dotkneme něčeho naprosto základního, a tím je vztah půdy a dobrého života. Vypadá to totiž tak, že práce s půdou nám přináší správné pocity a myšlenky. Začněme v dalekém, horkém Súdánu. Antropolog Emory University v americké Atlantě George Armelagos vedl řadu výzkumů křesťanských království v Núbii. Součástí výzkumu byl chemismus kostí vykopaných na pohřebišti z let 350-550 našeho letopočtu. Biochemici nalezli v kostech zvýšené obsahy přírodního antibiotika tetracyklinu, který vzniká činností baktérie Streptomyces. Jak se do těla starých Núbijců dávno před objevem penicilinu dostalo antibiotikum?
Tehdejší pivo spíš připomínalo řídkou kaši a stejně jako v Egyptě bylo považováno za potravu. Vyrábělo se ze zrní, které bylo mírně znečištěné okolní půdou, v níž bakterie přirozeně žijí. Při kvašení zrní vzniká na povrchu piva zlatavý bakteriální povlak, který mohl mít rituální význam, protože zlatá barva je v egyptské kultuře posvátná. Tetracyklin se v těle váže na železo a vápník, takže jeho část se ukládá v kostech. Dá se jednoduše zjistit, protože v ultrafialovém světle zeleně září. Chemický důkaz je složitější, protože je nutné kosti vrstvičku po vrstvičce rozpouštět a analyzovat. Tím se však podařilo prokázat, že přítomnost tetracyklinu není výsledkem jedné bujné pijatiky, ale pravidelného celoživotního pití.
Tetracyklin byl dokonce nalezen i v kostech malých dětí. Při pokusech byl rekonstruován původní výrobní postup a byly zkoumány léčivé vlastnosti kalného afrického piva. Ukázalo se například, že u dětí výrazně snižovalo počet průjmových onemocnění, která často vedou ke smrti. Africká pivní kultura byla většinou zkoumána ze sociálního hlediska, protože uvolňuje napětí ve společnosti. Muži i ženy se často porvou, vyříkají si křivdy a druhý den jsou všichni klidnější a spokojenější. V Tanzánii jsem to zažil víckrát – bubny, zpěv, křik, jednou dokonce pěstní souboj mezi manželi, rytmický tanec až do rána a druhý den unavený úsměv na rtech. Jenže se ukazuje, že by se mohlo jednat i o něco víc – o způsob, jak si pomocí piva, půdy a antibiotických baktérií udržet zdraví. Je otázka, zda se nějaký podobný zdravotně-sociální mechanismus kolektivního pití piva neodehrával i v evropském pravěku, jehož nepříliš filtrované pivo obsahovalo víc příměsí.
Další výzkumy půdních mikroorganismů jsou ještě překvapivější. V půdách se běžně vyskytuje mikroorganismus Mycobacterium vaccae, který přirozeně dýcháme, anebo s lesním či zahradním ovocem jíme. Pokud jsme v kontaktu s přírodou, nemůžeme se mu vyhnout. Dřívější výzkumy ukazovaly, že pokud půdní baktérie zabijeme teplem a pak přeneseme do těla pokusné myši, tak pozorujeme rychlejší dorůstání neuronů a zvýšené obsahy serotoninu. Myši se cítí lépe, jsou aktivnější a méně podléhají depresím. A protože serotonin má příznivý vliv na učení, tak byly navrženy pokusy s bludištěm. Prokázalo se, že myši krmené jídlem s přirozenou, živou kulturou Mycobacterium vaccae byly schopné probíhat bludištěm až dvakrát rychleji než myši, které k mikroorganismu neměly přístup. Následoval další pokus, kdy z potravin bylo pro obě skupiny odstraněno Mycobacterium vaccae. První skupina se sice zpomalila, ale stále ještě byla rychlejší. Pak byly pokusy na tři týdny přerušeny. Mezi oběma skupinami pak již nebyly pozorovány větší rozdíly.
Výzkumy Chrise Lowryho z University of Colorado v Boulderu ukázaly, že účinkem půdní baktérie M. vaccae se aktivovaly shluky neuronů, které mají vliv na propojení mozkových struktur, imunitní systém a náladu. Pochopitelně je obtížné vztahovat pokusy na myších na člověka. Nicméně média v této souvislosti spekulovala nad velice přirozeným a pravděpodobným procesem, zda dětství strávené v kontaktu s hlínou a prací na poli či zahrádce nemá dlouhodobý pozitivní vliv nejenom na imunitní systém, ale také na inteligenci a celkové ladění člověka – na jeho náladu. Možná je třeba znovu se zamyslit nad opětovným zavedením školních zahrad. Naše počítačové děti a vnoučata budou mít jiný druh inteligence než my. Skoro bych řekl, že mentální rozdíly mezi generacemi nebyly nikdy v celé historii lidstva tak velké jako dnes.
Jenže doba se mění a všechno brzy může být jinak. Jedním z velkých, možná největších rizik budoucnosti mohou být odolné kmeny baktérií, které jsme si sami vypěstovali, protože jsme příliš často používali antibiotika. Nalezneme mezi nimi smrtelně nebezpečné kmeny, na které neexistuje lék. Již dneska ročně umírá v amerických a evropských nemocnicích desetitisíce pacientů na nemoci, kterými se nakazili přímo v lékařském zařízení. Odolné kmeny baktérií byly v roce 2015 zjištěny na anglických mořských pláží, kde se koupe velké množství lidí. Podle mého názoru jej jen otázkou času, kdy budou nalezeny na letištích, nádražích a mnohem menších českých přírodních koupalištích. Z vyspělých evropských států je známo, že zvýšené množství těchto baktérií nalézáme podél rušných silnic.
Vyplývá z toho, že čisté přírodní prostředí bude stále cennější. Nepůjde jenom o pocit, ale občas také o život. Mladé rodiny by po dobu prvních let dítěte měly pobývat na venkově, tak dlouho, jak to jde. Věděli jsme to sice již koncem 18. století, ale teď to začínáme mít potvrzené i vědecky. Kdyby Franz Kafka prožil dětství v Siřemi na statku, tak by se třeba dožil i holokaustu, ale možná by nic kloudného nenapsal, protože by byl zdravý a vyrovnaný.
Devátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
