Tajemné černé zrcadlo. Matoucí optika smrti
1
Když Jan Brueghel maloval alegorické obrazy zvané Marnost neboli Vanitas (Kunsthistorische Museum, Vídeň), soustředil se na květiny, protože jsou krásné a přesto rychle vadnou. Zahrada je téměř synonymem rozvíjení a života, ale zároveň je zde neustále přítomen prvek smrti. Rostliny uvadají, květy po několik dnech opadají, neustále je nutné zbavovat se plevele, zastřihovat stromy a sázet nové rostliny na místo starých. Vlastně málokde jsme tak konfrontováni se smrtí jako na zahradě. Jenže smrt stromu či květinového záhonu příliš nevadí, pokud tím zahrada zkrásní. Skutečnou tragédií by byl zánik zahrady, ale ne smrt individuální rostliny. Takhle nějak si představuji bitvu o Stalingrad nebo sebevražednou obranu Japonců na Okinawě.
V zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou se vypráví, že tudy procházeli návštěvníci a v ruce drželi černé zrcadlo, kterým se dívali za sebe. Ono to ani jinak nejde, zrcadlo se nikdy nedívá dopředu. Kráčeli v přítomnosti, před sebou viděli jasnou cestu alejí do budoucnosti a v černém zrcadle se objevovala barevně upravená minulost. Černé zrcadlo má velký imaginární náboj, protože v jeho matoucí optice můžeme uvidět vzpomínky i představy a někteří lidé i stíny přicházející smrti.
Snad prvním evropským černým, či jak se říkalo „kouřícím“ zrcadlem, byl indiánský kultovní předmět z mexického černého obsidiánu, ve kterém John Dee (1527-1608) rozeznával anděly i démony. Čínská zrcadla z bronzu s vysokým obsahem cínu (až 25 %) získávala svoji černou patinu po speciální úpravě, kterou se dnes už nepodařilo napodobit. Černá zrcadla jsou nazývána podle francouzského malíře Claude Lorraina „Claudova skla“, protože mu umožňovala odstupňovat tóny a pracovat s hnědou, asfaltově černou a žlutohnědou barvou jiným způsobem. Na okrajích jsou černá zrcadla jemně prohnutá jako obrácené hodinové sklíčko, takže podle toho, jak je držíme a natáčíme, deformují běžnou perspektivu. Teprve, když jsem se seznámil s černým zrcadlem, uvědomil jsem si, že již léta žiji s takto namalovaným obrazem jednoho z mnoha pozapomenutých mistrů mnichovské školy z poslední třetiny 19. století. Výsledek je soumračný a snový, jakoby byl současně zachycen den i noc, krajina i její symbolický význam.
Jak uvádí Arnaud Maillet, autor monografie o černém zrcadle, tak tento předmět se v muzeích téměř nezachoval, i když byl v 18.-19. století poměrně častý. Zdá se, že poměrně záhy získal špatnou pověst zaklínačského předmětu. Černé zrcadlo se do zahrady ani nehodí, protože příliš zesiluje motiv smrti či něčeho strašidelného, ale přesto mívají ty nejpoutavější staré zahrady nějaký tmavý kout podobný chodbě do temně mlžných světů.
Vesele vyskoč, aneb dům je muž a zahrada je žena
Jeden člověk mi řekl: „Jsem zahradník, nemám žádnou myšlenku, poslouchám místa a rostliny“. Le Carré kdesi napsal, že letní dům bylo muzeum zlatých dětství (The summer house was a museum of golden childhoods). Etymologie anglického slova domov – „home“ je založena na starém základu „ham“, který znamená dům i se zahradou a polnostmi. Uvědomil jsem si, že domov je to obojí pohromadě, protože dům je muž a zahrada je žena.
Středoevropská venkovská stavení bývala zdobena názornými výšivkami na bílém lněném plátnu. Výšivka byla lemována ornamentem složeným většinou ze stylizovaných květin. Vlastní obraz tvořily postavy lidí či letící andělíčci, kteří slibovali bezpečný spánek, anebo vedli lidi k nějakým dobrým vlastnostem a postojům. Na mé oblíbené výšivce nad postelí byl nápis: „Vesele vyskoč!“, aby až se člověk probere, hned měl chuť do života. Nápis byl v maďarštině, které nerozumím, a proto působil téměř magicky. Nicméně člověk se ráno rozhlédl kolem sebe a hned měl pocit, že je obklopen veselými věcmi.
Vlastně nevím, z jakého rozmaru jsme do svého života vpustili všechnu tu pochmurnost temných žánrů a začali mít rádi násilné věci a patologické hrdiny. Jsem si však skoro jist, že ke kvalitnímu životu budou stále víc patřit hravé, jemné a barevné věci bez postranních myšlenek a skrytých úmyslů jako třeba kytice polních květin, litografie Alexandra Caldera či plakát Henri Mattise, lidová výšivka, orientální koberec anebo barevný kámen.
21. díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
