Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba?
1
„Vy máte jistě asi velikánské, úrodné polnosti,“ řekl Candide Turkovi.
„Mám jen dvacet jiter,“ odpověděl mu skromně stařík.
„Obdělávám je s dětmi a práce od nás odvrací tři velká zla. Nudu, neřesti a nouzi.“
(Voltaire, Candide, str. 226)
Předpokládám, že budoucnost bude směsicí velice starých a velice nových postupů, tedy kombinací „low-tech a high-tech“ přístupů. Těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí osvědčily, a těch nových, protože šetří čas a energii a umožňují nikdy předtím nevídané věci, jako je třeba filtrování vody na nanovláknových filtrech. Očekávám, že vyspělý svět celkově zchudne a bude nucen spotřebovávat méně surovin a energií. Tomuto nejspíš nevyhnutelnému procesu se říká „dematerializace“. Nebude možný bez změny spotřební kultury a nového postoje k jednoduchosti, kterému podle Seneky (Listy Luciliovi) říkám „důstojná či dokonce veselá chudoba“.
Jeden z významných myslitelů současné doby je bývalý anglikánský biskup z Canterbury Williams Rowan, který přemýšlí o něčem, co bych nazval teologickou ekonomií, tedy o způsobu, jak vrátit do života staré hodnoty a ctnosti. Nedomnívá se totiž, že by současná chronická ekonomická krize byla řešitelná jenom nějakými novými, chytřejšími ekonomickými nástroji, protože její nemoci leží hlouběji – ve sféře kultury. Kultura je založená na způsobu, jak vnímáme svět. Pokud se domníváme, že se jedná o boj o přežití a získání moci včetně ekonomické převahy nad ostatními, tak nejspíš do středu své kultury zaklejeme destrukční mechanismy válek a konfliktů, které nejprve použijeme proti nepříteli a poté, co v našem světě zdomácní, i proti sobě. Dlouhodobě příznivější situace nastane, když si jsme víc vědomi podhoubí světa, tedy jeho vzájemné propojenosti. Ekonomická krize pravděpodobně není o penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět.
Petrarca říkal, že vidíme jen to, na co se díváme. Tento výrok je pro mne základní metodický návod, jak zacházet se světem. Pokud svoji pozornost upřeme jen jedním směrem – třeba na zisk, tak nám uteče všechno ostatní. Vytěsněné věci jako je třeba atmosféra, medúzy či půdní baktérie si pak nějakou dobu skoro neviditelně žijí svým životem, ale pak najednou vtrhnou do našeho života způsobem, kterého si nemůžeme nevšimnout.
George Orwell navrhoval, že náprava myšlení začíná nápravou jazyka, ale asi to bude složitější. Myslím si, že se v poslední době jako kra grónského ledovce odtrháváme od přirozeného základu světa, se kterým jsme byli až do této chvíle srostlí, a hnáni neviditelnými větry od pólů směřujeme do míst, kde roztajeme. Rovněž jsme znásilnili čas a Chronos si to věru nedá líbit. Jednou se stromy vysmějí nám i rychlému internetu, protože už někdy od ordoviku, kdy rostliny jako je nádherná Cooksonia, začaly obhlížet pevnou Zemi, pochopily měřítko, ve kterém se dá žít, a rychlost, s jakou se toho dá dosáhnout. Příliš vysoký strom se může vyvrátit, ale i žít chráněn jinými pralesními tvory.
Krásné solitérní duby mívají jen střední velikost, které dosáhly pomalým růstem. Ve středoevropské krajině dorůstají určité mohutnosti snad jenom medodárné lípy a některé stromy rostoucí na zvlášť chráněných místech. Užitkové stromy s výjimkou polodivoké teplomilné oskeruše (Sorbus domestica) jsou skoro vždy malé, anebo střední velikosti. Angličané milují mohutné libanonské cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době topolů než v době cedrů.
To, že rostlinná říše za posledních 300 milionů let nevymyslela žádný „smart tree“, víc ukazuje na limity naší civilizace, než na omezenou invenci přírody.
Desátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
