Dvě nejkrásnější věci na světě
1
Vím, že budu obviněn z neúplnosti tohoto výčtu, ale evropský lidový ornament nás učí, že dvě nejkrásnější věci na světě jsou květiny a ptáci. Nechce se mi už nic psát, nemá se říkat vše a chvíli před koncem vyprávění se má odložit pero. Nedořčené věci jsou mocnější, protože ponechávají prostor.
Už jsem nechtěl moc cestovat a spíš se stáhnout do své pískovcové poustevny plné knih, stromů a ptáků. Jenže každou správně zvolenou cestou se člověk něco nového naučí. Není to tak dlouho, co jsem stál v centrálních Apeninách pod skalou La Verna. Její obrys je vidět na Michelangelově sixtínské fresce Adama, který se prstem dotýká Boha. Před osmi staletími tudy kráčel svatý František. Ptáci se slétli na velký dub a zdravili jej.
František pak na vysoké skále a v puklinové jeskyni La Verny založil poustevnu a prožil zde četné zázraky včetně své stigmatizace. Je to jeho nejvíc osobní místo. Ještě za svého života vydal nařízení, že mniši nesmějí kácet stromy, ale mohou odsekávat větve. Od té doby se mniši z La Verna starají o les. Stromy se za tu dobu rozhovořily a dnes s lidmi komunikují mnohem lépe než běžný český dub, ale ne tak líbezně jako stará jabloň v Beskydech.
Každý se pustil do toho, nač stačil, a malá zemička začala hodně vynášet. Pravda, Kunhuta byla velmi ošklivá, ale naučila se znamenitě dělat cukrovinky. Paquetta vyšívala, stařena se staralo o prádlo. Všichni kromě bratra Bonifáce uměli nějakou užitečnou práci. Leč i bratr Bonifác se za čas stal truhlářem a dokonce pořádným člověkem.
A Panglos říkal Candidovi: „Tento nejlepší ze všech možných světů tvoří události, jež spolu navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku a nenakopali vás do zadku, protože jste miloval Kunhutu, kdyby vás nebyla dostala do drápů inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste byl nenapíchl barona mečem, kdybyste nepřišel o všechny ovce z Eldoráda, nepochutnával byste si zde na citrónech a pistáciích naložených v cukru.“
„To jste řekl velmi dobře,“ odpovídal Candide, „nicméně musíme obdělávat svou zahradu.“
….a tím končí kniha Candide sepsaná panem Voltairem v roce 1759. Hned nato byla zakázána v Paříži, spálena v Ženevě a dána na index v Římě. Nicméně Candide svoji zahradu obdělávat nepřestal.
Toto je poslední, 23. díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
