Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí
1
Intuitivně jsem přesvědčen, že práce s půdou má hluboký vztah k tomu, jak vnímáme svět a hlavně, jak s ním zacházíme, ale neznám žádný článek na toto téma. Určitě však není náhoda, že Hésiodovy Práce a dny stojí na samém začátku evropské kultury. Existuje však celá řada studií, které se zabývají vlivem ruční činnosti, zejména psaní na kreativitu a inteligenci. Myslím si však, že zahrádkaření má ještě větší dopad na lidskou psychikou, protože pracuje s živými rostlinami a protože výsledek zahradničení, tedy potravu, přijímáme fyzicky skrze metabolismus vlastní krve. Začleňuje nás do řádu světa.
Ve Švédsku a v několika dalších evropských a asijských státech se vede diskuze, zda se v budoucnosti vůbec na základních školách bude vyučovat rukopisné psaní, protože používání různých typů klávesnic je rychlejší a efektivnější. Poněkud zlenivělí studenti by to uvítali a ani moderně uvažující rodiče nejsou proti tomu. Jenže se zdá, že situace vůbec není tak jednoznačná a že rukopis má řadu původně neočekávaných významů, i když zejména u mladší generace jeho obliba výrazně ustupuje.
Jako konkrétní příklad mohu uvést pozorování kanadských a amerických studentů, kteří při letní škole v České republice dostávají standardní úkol, aby si vedli deník a z exkurzí po české krajině si pořizovali poznámky a dělali terénní náčrty. Poprvé se mi loni přihodilo, že polovina vysokoškolských studentů z dobrých univerzit nezvládla rukopisný deník a i z těch, kteří si jej vedli, ne všichni uměli psací písmo. Často se přitom jednalo o v Kanadě naturalizované Asiaty z digitálně rozvinutých zemí, jako je Korea, zatímco Číňané uměli nejenom psát, ale i kreslit. Necelá polovina studentů si terénní zápisky pořizovala na obrazovkách chytrých telefonů a zbytek se snažil cizí zápisky stáhnout a modifikovat do zdánlivě vlastního textu.
V posledních několika letech se objevily studie, které dokazují užitečnost ručního psaní a jeho význam pro rozvoj obecné vzdělanosti. Základní linie experimentů probíhá sledováním mozkové činnosti – dítě píše nejprve psací, pak tiskací písmo a nakonec stejnou zprávu vyťuká na klávesnici. Experimentátor zatím sleduje, jaké části mozku se aktivují. Jiné experimenty pracují se srovnáváním skupin, které používají rukopisné poznámky anebo píší na počítači a dokonce se objevují experimenty, které sledují mozkovou činnost při čtení z obrazovky a z papíru.
Důležité je totiž nejenom to, co píšeme, ale jak to píšeme. Stanislas Dehaene z pařížské Collége de France, říká, že když píšeme, tak se automaticky aktivuje část mozku, která analyzuje víc než prostý obsah zprávy. S ručně psaným textem mysl zachází podobně jako s obrázkem, který nese nějaké gesto a emoci. Dobře si to uvědomíte, když srovnáte čáru nakreslenou počítačem a lidskou rukou. Počítačová čára je nudná, vznikla v jedné chvíli, zatímco rukou vytvořená čára sleduje emoci – někdy rukou táhneme pomalu a opatrně, jindy rozmáchle a gesticky. Některé čáry jsou sebejisté, jiné trochu roztřesené. Ředitelé podniků a politici si někdy trénují podpis, aby působil „šéfovsky“. Do rukopisu vkládáme kus své povahy, a proto s ním mysl pracuje podobně jako s další rovinou sdělení.
Psycholožka Karin James z Univerzity v Indianě tento názor podporuje. Její studie ukázala, že ruční psaní usnadňuje studium. Malé děti, které byly požádány, aby opsaly několik písmen, měly mnohem větší aktivitu v těch částech mozku, kde dospělí lidé mají centra pro čtení a psaní. Děti, které místo toho použily klávesnici počítače, tuto reakci neukázaly.
Ruční psaní není nějaké obyčejné zapsání informace. Tuto akci si na papíře musíme rozvrhnout a volit vlastní „formátování“, abychom se v zápiscích dobře vyznali. Výsledek je pak hodně variabilní, ale právě v této rozmanitosti se skrývá aktivace mozku, který nereaguje na jednu uniformní počítačovou stránku, ale na širokou škálu tvarů písma. V jiné studii byla sledována mozková aktivita dětí, které píší a které tuto činnost jenom sledují. Jak se dalo čekat, výsledek byl velice rozdílný. Činnost, kterou provádíme tělem, se nedá ničím jiným nahradit. Může být sice namáhavější než práce s klávesnicí, ale zároveň si tím trénujeme centra učení. Myslím si dokonce, že muži, kteří pracují tělem, si přirozeněji a snáz hledají partnery než lidé žijící jenom za klávesnicí.
Virginia Berninengerová z Washingtonské univerzity prokázala rozdíl mezi psaním psacím, tiskacím písmem a klávesnicí. Každá z těchto aktivit má svůj určitý mozkový vzorec. Při ručním psaní psacím písmem děti vytvářejí víc myšlenek. Nejspíš to je způsobeno lepší aktivací pracovní paměti. Kreslíte nebo píšete rukou, a tím si zároveň „masírujete“ tu část mozku, kde se rodí nápady. Dá se jít ještě dál a ukázat, že dobré dopady ručního psaní přetrvávají do dospělosti. Počítač umožňuje lépe a efektivněji zpracovávat proud běžných dat, ale rukopisné psaní je výhodnější při tvořivém zpracování nových informací. Kdybych to chtěl až neúměrně zjednodušit, tak bych řekl, že počítače jsou víc orientované na výkon, který v tomto světě tolik znamená, ale ruční činnosti na kvalitu a kontext kulturního a sociálního prostředí.
Pamela Mueller z Princetonské univerzity sledovala skupinu studentů, kteří si dělali poznámky z přednášek ručně na papír a kteří si je zapisovali do notebooku. Už dříve se ukázalo, že notebooková skupina je významně horší, ale bylo to přičítáno tomu, že studentům to nedá a sledují navíc maily a další sítě. Při tomto typu pokusů však byly multitaskové aktivity zakázány. Počítače svádí k mechanickému zapisování vět a kousků sdělení přednášejícího, ale ruční psaní je víc o tom, že věc řeknete vlastními slovy, anebo si z řečeného vytvoříte nějaký vlastní závěr. Tedy při počítačových poznámkách se víc jedná o reprodukci informace, zatímco u ručních poznámek o zpracování této informace.
Spisovatel Andrew Brown v britském Guardianu tuto situaci komentoval slovy, že používání pera nám pomáhá myšlenku nikoliv jenom zaznamenat, ale hlavně nalézt. Ruční psaní pomáhá myšlení, je to jeden z nejlepších nástrojů poznávání světa, jaký kdo kdy vymyslel. Žijeme ve fyzickém prostoru a nikoliv kyberprostoru – na to, abychom dobře přemýšleli, nepotřebujeme jen nějaké elektrické impulzy mezi neurony, ale také svaly. Myslím si, že skutečné papírové knihy filosofie, poezie a náboženství tady vždycky zůstanou, protože v sobě budou obsahovat jiné myšlenky a asociace než stejný text na obrazovce. Věřím v ten typ inteligence, který se rodí z kontaktu s reálným fyzickým světem půdy, kamenů a rostlin a bojím se, možná zbytečně, že přicházející generace budou v řadě aspektů patřit mezi nejhloupější a nejméně připravené generace posledních staletí, protože práce s počítači je obrala o dlouhodobé strategické plánování a zkušenost přirozeného světa.
Šestnáctý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.
