1

Chudý impresionista maluje zeleninu, bohatší květiny

Témata:

Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.

Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.

Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.

Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.

Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.

Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.

Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.

České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.

Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.

Osmý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Čtěte druhý díl: Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Čtěte třetí díl: Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu. Ale pěkně od začátku

Čtěte čtvrtý díl: Svět včerejška. Vzpomínky na zahrádky našich babiček

Čtěte pátý díl: Přežije ten, kdo má brambory, zelí a cibuli

Čtěte šestý díl: Jak přežít zhroucení civilizace

Čtěte sedmý díl: A proč umělci už nemalují květiny?


/
Autor je geolog a esejista

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.