Taková bude budoucnost. Jak se na ni dobře připravit?

Co se týče budoucnosti, musíme počítat s tím, že:

- bude víc lidí a méně zaměstnání

- klimatické změny a oscilace se budou objevovat čím dál častěji

- že vzniká nová kultura spotřeby, kdy lidi psychologicky potřebují méně věcí i služeb, anebo na ně nemají, protože mediánové mzdy u většiny západní populace setrvale klesají

- že všechno je ve stále větším pohybu a to se týká cen, utečenců, vody i nálad a pocitů existenčního ohrožení

- že kvalitní, a nejspíš i všechny potraviny, budou stále dražší; ale ty kvalitní zdražují už teď neúměrně vysoko

- že, jak říkal Martin Heidegger, jenom nějaký Bůh nás může zachránit

Možná jsem příliš velkou pozornost věnoval Hérodotovým Dějinám, Thúkydidově historii „Peloponéské války“, vizím cyklického vývoje společnosti od Giambattista Vicy a podobným knihám. Niccolo Machiavelli říká v úvodu do páté knihy Florentských letopisů, že ve svém koloběhu přecházejí státy nejčastěji od pořádku k nepořádku, aby se pak zase povznesly. Už samotná příroda způsobuje, že věci neustrnou ve svém klidu. Z boje se rodí mír, z míru zahálčivost, ze zahálčivosti nepořádek a z nepořádku rozklad. Tímto způsobem se země dostávají do zkázy. Když se tak stane a lidé neštěstím opět zmoudří, vracejí se opět k pořádku, pokud je ovšem nějaká mimořádná síla nevyhubí, dodává Machiavelli.

Myslím si, že proměny počasí povedou k drahotě a nedostatek potravin povede ke zmatkům bez konce. Dějiny Florencie po jedno století nejbohatšího a nejmocnějšího ze všech evropských měst ukazují, že v chaotických a válečných obdobích je bohatství na překážku, protože je z něj možné financovat další konflikty. V záblesku jakéhosi vědomí a sumy veškeré historické četby jsem měl pocit, že než se v Evropě ustanoví nová rovnováha mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem, tak uplyne několik desetiletí. To je totiž nejkratší lhůta na změnu povahy společnosti. A teprve potom mám tušení nového, klidnějšího a spokojeného světa.

Potravinová soběstačnost a městské zahrádky jsou dnes probírány v desítkách publikací, ale každý, kdo to bez dřívější průpravy zkusil, zjistil, že pěstování plodin je pracná a nejistá záležitost. Trvá to nejméně tři roky, než si člověk osvojí základní dovednosti. Na začátek je dobré definovat, co rozumíme potravinovou soběstačností. Poměrně snadno se dá dosáhnout u rajčat, cibule a okurek, ale velmi obtížně u všech plodin. Pokud se vydáte touto cestou, stanovte si realistické cíle, protože být soběstačný z 20 % je po několikaletém tréninku poměrně snadné, ale každých 10 % navíc je boj s leností a přírodou. I maximalisté uvažují o dejme tomu 60-70 % soběstačnosti s tím, že v případě krize budou potravinami víc šetřit. Existuje mnoho druhů a mnoho stupňů soběstačnosti.

Základem soběstačnosti jsou sytící potraviny a zde není mnoho voleb. Obilí i většina luštěnin se vyplatí pěstovat ve velkém a kupovat u místního zemědělce. Pokud člověk potřebuje nejméně 2000 kcal na den, tak například sklizeň brambor dává kolem 2 kg na m², což odpovídá asi 1400 kcal, takže pro denní spotřebu potřebujeme, pokud se ovšem urodí, kolem 2 m² a pro roční spotřebu minimálně 700 m², ale spíš mnohem víc. Na metru čtverečním se dá rovněž vypěstovat 0,7 kg kukuřice (2100 kcal), necelého půl kilogramu pšenice (1500 kcal), 0,25 kg žita (1200 kcal), ale až 1,5 kg hrachu či fazolí, což odpovídá 4000 kcal. Už z tohoto přehledu je zjevné, proč středověká i pravěká kuchyně upřednostňovala pšenici a hrách či čočku. Ta se však u nás téměř přestala pěstovat. Čočkové pole jsem neviděl čtvrt století a i pěstování lnu u nás skončilo po jednom tisíciletí před pár lety. Tuto veganskou stravu je pro většinu lidí nutné doplňovat vajíčky, anebo masem či dřív nejčastěji slaninou.

Nových způsobů zahradničení je nepřeberné množství. Lákavé na nich je, že téměř nikdy nepotkáte nihilistického, depresivního či sebevražedného zahradníka, který ujíždí na drogách a alkoholu. Pokud podrobíte knihy např. o permakultuře či lesních zahradách ve smyslu jedlého lesa Roberta Harta textové kritice, tak naleznete konsistentní, kreativní svět.

Objevíme přitom něco, co nelze podceňovat, protože už od Hésioda víme, že zemědělství a zahrádkaření vytváří základ kultury. Co když to je tak, že kultura budoucnosti jako již tehdy za Řeků nevzniká mezi umělci, ale zahradníky? Jaké kulturní rysy má nová současná zahrádka? Jedná se o eklektickou syntézu různých slohů. Zdánlivě působí staromilsky a obnovuje staré zvyklosti. Dělá to však z pragmatických důvodů, protože se osvědčily. Ve skutečnosti ráda přijímá inspirace ze vzdálených zemí a propaguje třeba pěstování chutného kořene jakonu (Polymnia sonchifolia), topinambur či vysoce ceněného světelného kořenu (Lichtwurzel čili podle speciálních pravidel navržených Rudolfem Steinerem pěstovaná Dioscorea batata). Současná zahrádka je ve skutečnosti globalizovaná, ale přitom silně výběrová. Právě pravidla tohoto výběru vytvářejí novou kulturu, která – jak se hésiodovsky domnívám – začíná formovat i mimozahrádkářskou komunitu.

Pokusme se na zahrádce nového typu nalézt zásady, které mohou ovlivnit budoucí svět stejně intenzivně, i když méně viditelně, jako nové technologie:

- Úsporné využívání energie, nic se nevyhazuje. Energie se skladuje v podobě kompostu. Využívá se principu slunečních pastí.

- Mnohost postupů a plodin, které se navzájem pozitivně ovlivňují. Patří sem třeba pěstování „tří sester“ – kukuřice, po které se pnou fazole a dole rostou dýně. V Čechách se dříve používala kombinace „dvou sester“ – obilí a čočky.

- Synergie plodiny a prostředí, klimatické zónování zahrady podle pásem, úprava vodního hospodářství (vyvýšené záhony, zasakovací rýhy, sběr vody).

- Otevřenost vůči domorodým kulturám různých světadílů, který je někdy popisován jako návrat domorodé mysli (the return of native mind).

- Pragmatičnost je systémově doprovázena nějakou iracionalitou, zatvrzelostí či pověrou. Jsou chvíle, kdy se dosud milý zahradník stává neústupným hádavcem. Musí mít totiž víru, že věc dělá dobře. Nese svoji kůži na trh a při sklizni se to pozná.

- Zahrádkáři aktivně spolupracují, zdarma si vyměňují informace i semena a neustále experimentují. Jsou tradicionalisté a novátoři zároveň.

- Základem je práce, naděje a radost. Zahrádkáři sice stále pracují, ale také mají skoro neustále radost, protože vždy něco vyklíčí, naleznou novou chuť, objeví novou barvu květiny či způsob, jak z topinamburů připravit bramboráky.

Zkusme tyto principy aplikovat třeba na současnou hudbu s klasickým melodickým základem, etnickými prvky, radostí a uvědomění si sociálního prostředí – tedy vědět a respektovat, pro koho skládám, přidat trochu tajemství ze vzdálených časů a zemí a zjistíme, že kulturní základ obojího, dnešní muziky i zahrádky, je prakticky stejný. Jak by asi vypadala světová ekonomika se svými pevně zabudovanými autodestruktivními mechanismy, kdyby se řídila podobnými zásadami jako zahrádka? Ale třeba se to jednou po dalších dvou či třech ekonomických krizích skutečně stane.

Toto je 22. díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Čtěte druhý díl: Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Čtěte třetí díl: Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu. Ale pěkně od začátku

Čtěte čtvrtý díl: Svět včerejška. Vzpomínky na zahrádky našich babiček

Čtěte pátý díl: Přežije ten, kdo má brambory, zelí a cibuli

Čtěte šestý díl: Jak přežít zhroucení civilizace

Čtěte sedmý díl: A proč umělci už nemalují květiny?

Čtěte osmý díl: Chudý impresionista maluje zeleninu, bohatší květiny

Čtěte devátý díl: Co je důležitější než hanebný intelektuální provoz?

Čtěte desátý díl: Vyspělý svět zchudne. Čeká nás veselá chudoba?

Čtěte jedenáctý díl: Kuchařka pro časy budoucí

Čtěte dvanáctý díl: Proč létat ke hvězdám, když se mohu zahrabat do hlíny?

Čtěte třináctý díl: Co se děje se světem?

Čtěte čtrnáctý díl: Kdo se zbavuje starých stromů, zbavuje se starých lidí

Čtěte patnáctý díl: Nejsme v divočině. Evropa zdůrazňuje jiný řád světa

Čtěte šestnáctý díl: Nejdřív umřeli chudí, za pár let i elity

Čtěte sedmnáctý díl: Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí

Čtěte osmnáctý díl: Znuděná generace. A bez obalu říkám: přijde vlna sebevražd

Čtěte devatenáctý díl: Je těžké prožívat štěstí bez rostlin, pokud nejste beduín

Čtěte dvacátý díl: Člověk může být šťastný jenom ve šťastném prostředí

Čtěte dvacátý první díl: Tajemné černé zrcadlo. Matoucí optika smrti