Sbohem, videorekordére. Poslední firma přestala vyrábět přehrávače VHS
1
Definitivní konec nostalgie z 80. a 90. let i podivování se nad skutečností, že byly i v době současných technologií stále mezi námi. Symbolicky 40 let od první vyrobené VHS kazety skončila poslední japonská firma na videorekordéry s jejich produkcí a svět tak vzpomíná na jeden z nejlegendárnějších formátů, který zrevolucionizoval pojetí domácí zábavy.
Dnešní generace už ani nebude vědět, o co jde, doma se na ně kupí vrstvy prachu a přesto jsou stále staré VHS přehrávače a desítky kazet k vidění v řadě domácností po celém světě. A i když přetrvávající nostalgie plná pozitivních i negativních zkušeností s používáním videokazet některým bránila v jejich vyhození, mnohé by asi překvapilo, že se do nedávna vyráběly zbrusu nové videorekordéry.
Tomu je nicméně definitivně konec s oznámením konce výroby této dnes již dávno zastaralé technologie japonskou firmou Funai Electric. Stane se tak 40 let od první vyrobené videokazety firmou JVC a 30 let od začátku výroby Funai Electric, která byla poslední svého druhu na světě stále produkující nové videorekordéry.
Dále na západ sice není název firmy moc známý, její produkty se totiž v Evropě i Americe proslavily pod licencí značek Sanyo nebo Philips. Funai Electric začala s výrobou kazetových přehrávačů a rekordérů v roce 1983 poté, co bylo jasné, že tehdejší formátovou válku vyhrály právě kazety VHS.
Konec let 70. a začátek 80. byl ve znamení souboje množství podobných formátů nahrávání a přehrávání audiovizuálních obsahů a nešlo pouze o známé duo rivalů Betamax a VHS. Sama Funai Electric neuspěla se svými kompaktnějšími kazetami CVC, Philips a Grunding neprorazily se svým Videem 2000 neboli VCC a většího povědomí se nedočkaly ani Cartrivison od Avca nebo V-Cord od Sanya.
Pomohlo porno
Po zúžení soupeřů na VHS vyvíjené JVC a Betamax od Sony se naplno rozhořel souboj mezi oběma tábory této formátové války. Zprvu se zdálo, že Betamax musí uspět. Nabízel větší kvalitu téměř ve všech ohledech jako byl 250řádkový obraz na místo 240řádkového, o něco lepší zvuk i celkově stabilnější obraz. Videorekordéry na Betamax byly navíc kvalitnější konstrukce.
JVC ale VHSky nakonec protlačilo díky celkové větší univerzálnosti. Sony totiž narazilo díky své klasické tvrdohlavosti a odmítalo udílet cizím firmám licence na výrobu Betamax kazet a přehrávačů. JVC naopak vypisovalo licence jako na běžícím pásu, což sice způsobovalo nižší kvalitu u některých výrobků, celkově to formát VHS ale pomohlo rozšířit do všech koutů světa.
K úspěchu videokazet takových, jak je známe, přispěl i fakt, že VHS nabízel dvouhodinovou dobu nahrávání oproti standardizované hodině u Betamaxů. Větší dostupnost méně kvalitních ale univerzálnějších VHS si nakonec získala veřejnost. Sony už nezachránila ani snaha o rozšíření licencí firmám jako Sanyo nebo Toshiba na výrobu produktů Betamax a definitivní konec tohoto formátu znamenalo rozšíření VHSek v pornografickém průmyslu a obecně začátek jejich používání pro distribuci filmů koncovým divákům.
Od 80. let se pak dá mluvit o zlatém věku domácí zábavy, kdy jako houby po dešti rostly všemožné videopůjčovny a kiosky umožňující lidem si za drobný obnos filmy zapůjčit. Kazety se do našich končin začaly postupně dostávat už před revolucí ze západních kapitalistických států, byly ale spíše vzácností a jejich projekce se tak pro úzké skupiny staly téměř svátkem.
Kazety kam se podíváš
S pádem komunismu se naplno rozšířil trend videopůjčoven a domácího sledování filmů díky videokazetám i u nás. Pro veřejnou distribuci neexistovala k VHS varianta a štosy kazet se v domácnostech začaly kupit. Firmy jako Funai Electric v této době vyráběly až 15 milionů videorekordérů ročně, videokazet se vyrobilo nepočítaně, odhadovaným stamilionovým sumám přispívá i zcela nemonitorovaný černý trh s okopírovanými nosiči. Ty mohl vyrábět prakticky kdokoli s videorekordérem a s VHS tak přišli i první případy profesionálního pirátství a nelegálního obchodu s filmy.
V porovnání s obdobím největší produkce vyrobili loni ve Funai Eletric „pouhých“ 750 tisíc VHS rekordérů, což se může v době cloudových a flashových úložišť jevit stále jako poměrně vysoké číslo. Nadšenci se ale najdou napříč formáty, kdy svou fanouškovskou základnu má stále i Betamax, kterému podpora skončila oficiálně až v roce 2002. Kromě nadšenců žije částečně Betamax i díky z něho vyvinutému Betacamu, který se i dnes stále používá v audiovizuálních médiích.
I tak se ale zdá skončení VHS až dnes po dvou následujících všeobecných formátech DVD a Blu-ray jako téměř neuvěřitelné, což dále dokumentuje oblibu videokazet. Ve Funai Electric se k tomuto kroku rozhodli poté, co již neshledávali výrobu videorekordérů za smysluplnou kvůli drahým součástkám a obecně kvůli poněkud mrtvému trhu s kazetami.
Zážitek z VHS ale stále neztrácí na půvabu a řada sběratelů i znalců kinematografie na tento starší méně kvalitní systém nedají dopustit. Argumentují oldschoolovým zážitkem jako ze starých biografů a tím, že v dnešních Ultra HD filmech je vidět více chyb jako špatný makeup a obecně provedení titulu. I proto se někteří režiséři jako například Quentin Tarantino ve svých dílech schválně k odkazu kultu videokazet a grindhousových filmů vrací záměrným použitím méně kvalitního obrazu nebo zvuku.
