Prezident, který lidi nerozděloval, ale jen spojoval? Jak koho

Politik má lidi spojovat, a ne rozdělovat, říká se. Po Miloši Zemanovi to chtějí jeho kritici. Teď tuto frázi použil někdejší kancléř prezidenta Václava Havla Ivo Mathé. „Byl přátelský a lidi nerozděloval, naopak je spojoval. A myslím, že i to rozdělení společnosti na ty, kteří ho milovali, a ty, kteří ho nenáviděli, bylo zásluhou někoho jiného než jeho, třeba médií a jeho následníků. Myslím, že nevytvářel nikomu důvod pro obrovské kritiky či nenávisti. On lidi stmeloval. Dělal to, co má dělat nadstranický prezident s nadhledem,“ řekl o svém šéfovi v rozhovoru pro Českou televizi.

Ano, Václav Havel byl přátelský a, jak Mathé rovněž připomíná, velmi dobře vychovaný. Ještě spíš však povahou tíhl k harmonii a nenacházel zalíbení v konfrontaci tváří v tvář. Jsou lidé, kteří znají pravidla slušného chování, ale občas jim to nedá. A Havel sám uměl být v některých svých textech velmi polemický a jedovatý. Ovšem vychutnávat si urážky či se ustavičně naparovat jako Miloš Zeman či Jiří Paroubek, na to Havel nebyl. A to, jak si v roce 1989 dokázal do té doby většině zcela neznámý Havel získat důvěru nesmírného množství lidí, byl skutečně malý zázrak.

Ale přesto kupodivu Havel lidi taky rozděloval. A nebylo to zásluhou médií, jak uctivě soudí Mathé. Byl by div, kdyby politik, který byl prezidentem v době, kdy naše společnost prošla tak převratnými změnami, někdy nepopudil nějakou složku společnosti proti sobě. A tak od počátku Havla nesnášeli komunisté – víc než jeho nástupce, který se přitom ideologicky vymezoval mnohem vyhraněněji pravicově než Havel, jehož srdce i intelekt vždy bylo vždy nalevo. Velmi záhy například někteří lidé zjistili, že Havel má jiný názor na funkci výkonu trestu odnětí svobody, a důsledky prožívali osobně. Když se Havel v souvislosti s pohledem z letadla na sídliště zmínil o „králíkárnách“, popudil proti sobě část lidí, kteří v těch králíkárnách žili a buď si na to bydlení z nezbytí časem zvykli, anebo jim dokonce právě takové bydlení vyhovovalo. To, že Havel nijak neútočil přímo na ně, v nich mohlo ještě posílit dojem, že pro něj vůbec neexistují. A to jsou jen dva příklady, kdy Havel rozděloval bezděky. Jeho rudolfinský projev pak byl vysoce rozdělující – každý nezaujatý pozorovatel ho musí označit za klasický vysoce polarizující politické vystoupení, které nutně musí zanechat hluboké příkopy. Havel celou jednu politickou garnituru odepsal pomocí často nefér argumentů; dotčení politici a jejich stále ještě nezanedbatelné řady příznivců si hlavně pamatovali, že se je Havel, léta víceméně loajální k vládě, odhodlal kopnout, když byli dole. Tehdy Havel rozdělil společnost docela jednoznačně.

Stejně podstatné je i to, že takový Václav Klaus, prototyp rozdělujícího politika, si po nemalou část svého funkčního období dokázal udržovat vysokou podporu veřejnosti. Nedůvěra té nedůvěřující části veřejnosti zůstávala dosti intenzivní – ale není to tak, že by tzv. stmelující politici žádnou takovou menšinu neprovokovali. Když říkáme, že nějaká osobnost lidi nerozděluje, ale naopak je spojuje, nejčastěji to znamená, že ta osobnost říká věci, se kterými zrovna souhlasíme. Pokud to říká dostatečně zdvořile a s úsměvem, je snadné pustit ty, kteří se budou právem cítit dotčeni, ze zřetele.

Před posledními prezidentskými volbami argumentovali zastánci Karla Schwarzenberga tím, že prezidentem má být osobnost, která nerozděluje, ale spojuje. Nebrali ale na vědomí, že rozdělovat může nejen Zeman (jemuž tuto schopnost nikdo neupírá), ale i Schwarzenberg. Despekt, s jakým mluvívá o tomto národě, přijde někomu vtipný více, někomu méně. A někteří ho považují za politika jen pro bohaté, což si on sám jistě nemyslí.

Jistěže někdo svou povahou vzbuzuje intenzivní loajalitu u svých spolupracovníků, a někdo i mezi svými nejbližšími povzbuzuje intriky. Některý politik neváhá vědomě používat polarizující témata (v politickém marketingu se jim říká klíny, tzv. „wedge issues“), jiní nastavují konsensuální tvář. Asi by bylo dobré, kdyby se prezidenti přenesli nad osobní spory a snažili se občas si cvičně představit, jak se nějaká záležitost jeví z perspektivy jejich oponentů. Ale i tak budou vždy nějakou dělící čáru vytvářet. Jde hlavně o to, na jaké straně té dělící čáry se cítíme být. Taková je politika. Radostná zvěst určená opravdu všem lidem, to je parketa jiné organizace a hodí se jen ve sváteční čas. Ale hleďme, jak se papež František, těšící se všeobecným sympatiím, obul do římského duchovenstva! A jaký má se svým rozdělujícím projevem úspěch!