1

Procitli jsme ze sna o dobré vládě

Témata: , ,

Průzkumy preferencí mají většinou jasno. Naposledy hlásila agentura STEM, že strany vládní koalice dostanou ve volbách dohromady 53 procent hlasů. Jinými slovy, o vítězství si to rozdají mezi sebou a jde jen o to, jestli na první pohled suverénní hnutí ANO ohrozí sociální demokraté, anebo ambiciózní koalice lidovců se starosty. Jak to ale jde dohromady se zjištěním Eurobarometru, podle kterého české vládě důvěřuje osmnáct procent lidí? Vysvětlení je nejspíš v tom, že se úplně změnila politická krajina a že průzkumy, které ze setrvačnosti opakují stále stejný model volebních preferencí, nedokážou její obrysy postihnout.

Výsledky experimentu

Nejméně důvěřují své vládě, parlamentu a také Evropské unii dva národy, vedle Čechů ještě Řekové. To ukazuje poslední Eurobarometr a v obou případech není příliš divu. Řekové jsou dosud vystaveni drsným rozpočtovým reformám a Češi právě v době průzkumu zažívali hlubokou vládní krizi. Čas tuzemský konflikt neuklidnil a neuklidní, protože ho podle očekávání rozhodnou až volby. Důvěra k politikům nebyla ani dříve v Česku příliš velká, přesto se v uplynulé polovině roku snížila pod úroveň zemí, které měly či dosud mají nejhlubší ekonomické problémy a které zároveň dosud nepřekonaly s tím spojené politické karamboly, konkrétně pod úroveň Španělska a Itálie.

Ve všech popsaných zemích měly z celé Evropské unie nejblíže populistické strany, přesněji řečeno jde o levicový populismus. Španělskému hnutí Podemos unikla účast ve vládě jen těsně po opakovaných parlamentních volbách, italské Hnutí pěti hvězdiček přišlo o status nejoblíbenější strany během červnových komunálních voleb. Španělé a Italové levicové populisty do vlády nepustili, a také proto se tam důvěra v politiku v časech ekonomického oživení aspoň o málo zlepšila. Řekové a Češi jsou však unikáty v tom, že populisty do vlády už před pár lety pozvali, a tím jako by vyloučili, že se politické poměry mohou významněji zlepšit.

Fakticky přistoupili na chaotický model vlády. Vládnoucí garnitura nezvládá běžnou správní ani politickou agendu, dostává se do defenzivy a za každou cenu se snaží posílit prostředky výkonné moci, s jejichž pomocí chce odvrátit hrozící nebezpečí. Vrchní tuzemský populista Andrej Babiš by nemusel řídit média ani posilovat vliv v justičně-policejním aparátu, kdyby se nemusel chránit před potenciálními či skutečnými korupčními skandály, které poslaly do politického důchodu jeho předchůdce Víta Bártu. Nemusel by zavádět fakticky policejní dohled nad živnostníky, kdyby nepotřeboval před veřejností zakrýt nedostatky ve výběru daní a v rozpočtu vůbec. Nebyla by nutná ani permanentní volební kampaň, s jejíž pomocí se lídr hnutí ANO průběžně ujišťoval podporou voličů. Chyba koaličních partnerů spočívala v tom, že mu v takovém chování nedokázali zabránit.

V období sebestředné vlády přirozeně rostla obecná nespokojenost, která se pak ventilovala při vládní krizi. Při ní se definitivně ukázalo, že vládní politika nemá směr, na kterém by se členové koalice dohodli. Jako by bylo možné domluvit se na čemkoli s populistou a věřit, že dohodu splní.

Nejen sny, jsou i reálné možnosti

Účet za chaotické vládnutí už dostal premiér Bohuslav Sobotka. Stále častěji bývá zpochybňováno, že lidovci a starostové mají nárok na víc než deset procent, a v uctivé vzdálenosti od této hranice se s výjimkou komunistů drží ostatní opoziční strany. Pochybovat jde o věrohodnosti průzkumů, které setrvale slibují populistům z ANO přes třicet procent. Politická krajina Česka se po vládní krizi stala vzduchoprázdnem, ve kterém není snadné umístit voličské hlasy. Proto se nabízejí jenom dvě zřetelné alternativy, jak mohou říjnové volby dopadnout. Češi ještě na poslední chvíli identifikují nabídku, která poskytne reálnou perspektivu těžko zkoušené republice. Anebo bude frustrace z chaosu posledních let natolik hluboká, že lidé znovu vsadí na populistickou kartu, i když už je zavedla do současného patu. Konečný výsledek se dá čekat někde v prostoru mezi těmito dvěma extrémy.

Populisté ztrácejí tam, kde se ekonomika vzpamatovala. Tato věta se v poslední době osvědčila v řadě evropských zemí. Česko patří mezi deset členských států Evropské unie s největší důvěrou v národní ekonomiku. Když lidé dají i v této situaci přednost populistickému snění o tom, jak by mohlo být ještě lépe, pak už to bude vyžadovat studii o dosud nepopsaném rysu národního charakteru.

/
komentátor

Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.