Šedá eminence odchází, Sobotka vítězí
Vybičovat se při pondělním dopoledni k zájmu o obsah denního tisku není zrovna ten nejjednodušší úkol a ten denní tisk mi dnes jeho plnění neusnadňuje. Asi že to léto. Tak alespoň fotbal. A na Slovensku mají nového prezidenta.
Lidové noviny na první straně mimo jiné hlásí odchod známého plzeňského zákulisního bosse ODS Romana Jurečka. „Tento západočeský Richelieu je znám právě i svou silnou vazbou na Jiřího Pospíšila.“ Vůči Richelieuovi je to srovnání, myslím, dost nespravedlivé – jasně, byl „šedá eminence“. Ale nebyl to snad jenom technolog moci. Rozdíl ilustruje i celostránkový rozhovor s Jurečkou, který občas působí jako hromada halabala přes sebe naházených slovních prefabrikátů. „Moje osoba je vnímána kontroverzně, nynější odchod upustí tlak z hrnce. Z lidského hlediska to nebylo pro mě příjemné, politika je ale umění možného. Z toho důvodu si myslím, že bylo dobré takovou situaci zažít. Zatím to na mě nedolehlo, možná to teprve přijde, obavy jsem měl ale daleko větší. Uvidíme, třeba se rozdají nové karty. Nikdy samozřejmě neříkám nikdy.“
Právo se obšírně věnuje jednání Ústředního výkonného výboru ČSSD, předsedovi Bohuslavovi Sobotkovi tam prý „zvítězil nad svými odpůrci“. Prosadil totiž vnitrostranické referendum o volebních primárkách, zvýšení kvót pro ženy a o přípravě zákona proti kumulaci veřejných funkcí. Prapor odporu pozvedl Jeroným Tejc, který na volební lístek chtěl mimo jiné dostat i zdanění výnosů církevních restitucí, já vím, že jsou to důležité věci, ale tohle se fakt nedá, při pondělku, vůbec nikdy se to nedá, omlouvám se, zjistěte si to samostudiem, máte-li zájem.
V Hospodářských novinách komentuje Jiří Leschtina návrh Nejvyššího soudu, který žádá odstranění odstavce II. zákona o archivnictví, který umožňuje volný přístup k materiálům bezpečnostních složek komunistického režimu. Protestuje proti tomu petice, kterou zorganizovali lidé kolem organizace Post Bellum, jež shromažďuje svědectví pamětníků totalitních režimů. „Je neuvěřitelné, že s něčím takovým přichází jedna z nejvyšších soudních instancí v zemi. Argumentuje vyděračsky, že chce zabránit, aby se na veřejnost dostávaly citlivé osobní údaje obětí komunistického režimu. Ale kdo jiný než oběti perzekucí má větší zájem, aby se svobodně zkoumalo, kdo byli a co prováděli jejich udavači, soudci, bachaři, věznitelé? Návrh Nejvyššího soudu zapadá do nové vlny bagatelizování, vytěsňování a popírání nepohodlné minulosti.“ K té „nové vlně“. Pamatuju, jak se lidé plus mínus mojí generace a starší, kteří porevoluční éru skutečně nevnímali jako čas drtivé antikomunistické dominance, let utěšovali tím, že jednou přijdou ti mladí a ti se k minulosti a jejímu dědictví postaví skutečně nesmlouvavě, „jako v Německu“. A hle... Smířlivější vnímání minulého režimu nebo alespoň chuť zdůrazňovat jeho údajná pozitiva ve srovnání s poměry po roce 1989 je mezi mladší generací veřejně vystupujících o dost rozšířenější než bylo dřív (to neznamená, že je většinové). O důvodech by se toho asi dalo napsat dost, pro dnešek se omezím na konstatování, že život občas překvapí.
Ještě jedna s komunistickými archivy související zpráva. Podle Lidových novin ukázala kontrola digitalizace svazků bezpečnostních složek minulého režimu, že v procesu dochází k vážným chybám. „Zprávy zevnitř ústavu dokonce mluví o chybovosti v řádu jednotek procent. Například by se tak mohlo stát, že u svazku vedeného Státní bezpečností by bylo digitalizováno vše kromě ‚drobnosti‘ – vázacího aktu, který dotyčného usvědčuje z vědomé spolupráce s tajnou policií. V důsledku by to znamenalo obrovský problém. Badatelům, kteří navštíví archiv, se dostane do rukou pouze digitalizovaná podoba, nikoliv listinný originál.Výsledkem by bylo, že při svém výzkumu by vycházeli z neúplných dokumentů a logicky by tak mohli dospívat ke zkresleným závěrům o minulosti.“ Nejsem s to posoudit, do jaké míry je tahle zpráva výsledkem války uvnitř ÚSTRu a Archivu bezpečnostních složek. Přijde mi ale podivné to akcentování toho, co by se prý stát mohlo, jeden by spíš ocenil příklady toho, co se skutečně stalo, pokud se tedy vůbec stalo.
V příloze Práva Koktejl je půlstránkový rozhovor s česko-americkým hudebníkem Ivanem Králem. Neříká v něm nic, co by neřekl už dřív. Vlastně chci jenom říct, že jsem rád, že jsem měl kdysi možnost se s ním párkrát setkat, a že se mu teď daří dobře – alespoň podle toho interview soudě.
Mladá fronta Dnes zas vyzpovídala Bohdana Škodu, což je majitel serveru Mimibazar, jenž se v určitých (a docela širokých) kruzích těší statusu až kultovnímu. Hodlá expandovat na knižní trh s „mimibazarovou“ kuchařkou. „Chceme zvrátit ten negativismus, na kterém stojí návštěvnost mnoha webů. Například Módní peklo, tam lidé kritizují, co by si oni nevzali ani do sklepa. A negativismus se šíří dál. Klub neúspěšných si udělá uzavřenou diskusi na okoun.cz a téma blafy z Mimibazaru. Teď si vybírají dort, který by v životě nedali do pusy. To tam jede od rána do večera.“
V rozhovoru pro Právo se zpěvák Aleš Brichta svěřuje s příhodami z těžkého života novodobého disidenta. Ehm. Jsa dotázán na svoje tvrzení z roku 2004, že v případě špatných výsledků voleb emigruje, odpověděl: „Nic jiného by mi nezbylo. Nejmenovaný známý, který se dostal jako úředník na ministerstvo vnitra, nám po naší akci myslíme to upřímně – Grosstapo zavolal a řekl, že má od vedení ČSSD na stole příkaz, že pokud vyhrají volby, má iniciátory sebrat a zavřít. Dodal, že jediné, co by pro nás mohl udělat, je dát nám osmačtyřicet hodin, abychom odjeli mimo republiku. Umíte si představit, jak jsem se cítil?“ V žádném případě. Představit si, jak se cítí Aleš Brichta totiž umí pouze a jedině Aleš Brichta. Hnidopich by se možná podivil nad praštěností temných sil, které vydávají příkazy typu, „jestli ty volby vyhrajem, tak ho zavřete“ (jeden by si spíš počkal na vítězství a pak řekl pouhé „Zavřít!“) a předávají je úřadníkům ministerstva vnitra, již nemají pravomoc kohokoliv zavírat. Ti češí spiklenci... Hlavně že tu je Brichta. Protože dokud tu je Brichta, je tu i naděje... Nebo tak něco.
