Televizní fiasko s Protektorátem. Jinak to dopadnout nemohlo

O víkendu skončivší reality show České televize Dovolená v Protektorátu, dostala tuhle zemi po čase opět na mapu, svět se o nás zajímal a lehce si poklepával na čelo. A ano, moc rád bych byl svědkem porady, na níž byla brilantní idea tohoto pořadu dobroušena do jeho brilantního tvaru (v příštím čísle týdeníku Echo se mu důkladně bude věnuje kolega Lukáš Novosad). Kromě ne zrovna lichotivé zahraniční pozornosti se Česká televize dostala do řečí i doma, ze samotného pořadu se sice zrovna divácký hit nestal, část publika ale povzbudil ke značnému množství více či méně vtipných komentářů. Konkurovat jim nehodlám, dovolím si jen pár přípodoteků.

Ta vysmívaná reality show se dá brát taky jako ukázka fungování velkých institucí typu ČT, respektive toho,, jak to vypadá, když se uvnitř nich něco zvrtne. Ten výsledek taky mohl vzniknout jakýmsi samospádem. Jednou se něco schválilo, tak se to taky dokončí, protože nic jiného se vlastně dělat nedá. Samozřejmě ,nebyl jsem u toho, ale tipnul bych si, že při tom schvalování došlo taky na nějaké to „výborové myšlení“, pro něž je charakteristické posuzování podle toho, zda projekt obsahuje požadované elementy, jednotlivosti a otázka, zda dává smysl jako celek, snadno sejde ze zřetele. Vlastně všechno, co člověk potřebuje o tomto způsobu uvažování vědět, je obsaženo v té epizodě Simpsonových, v níž kancelář plná chytrých hlav vymýšlí novou postavu do seriálu o Itchym a Scratchym, výsledkem je jakési frankensteinovské psisko sešité z protichůdných výsledků analýzy trhu, které navíc, bůhvíproč, dabuje Homer. Asi tak nějak to občas chodí.

Čtěte také: Dovolená v Protektorátu. Co když ti lidé prohrají? ptají se Američané

Dalším faktorem může být specificky český sklon dělat věci tak nějak po svém a ještě se za vynalezení nějaké té specificky české cesty pochválit, aniž by se považovalo za nutné zvládnout alespoň základy dané disciplíny v její jaksi standardní či univerzální podobě. V tomhle případě se to, řekl bych, projevilo absencí úvahy o tom, co se na poli reality show dá pojmout, co je nějakým smysluplným (to neznamená úplným nebo stoprocentně hodnověrným) způsobem před kamerou rekonstruovatelné.

Asi je možné lidi poslat na „dovolenou“ třeba na plachetnici, která v sedmnáctém století vyráží na obchodní plavbu – protože v takovém případě jde především o úkol pro tělo, jež musí zvládnout nějakou zátěž, naučit se nějaké dovednosti. Neznamená to sice, že účastníci a tím méně diváci budou vědět jaké to bylo na palubě obchodní plachetnice před čtyřmi stoletími, existuje ale slušná pravděpodobnost, že vznikne něco, na co se bude dát dívat nebo to alespoň nebude příliš křiklavě urážet vkus. Co dělá Protektorát Protektorátem je ale především stav ducha, jejž při natáčení navodit nelze, nejde se k němu ani přiblížit. Tíseň a vědomí reálné hrozby, vnitřní drama nelze navodit tím, že o sobě někdo na place bude tvrdit, že je gestapák. Jinak než jako fraška to dopadnout nemohlo.

Čtěte také: Příště: Dovolená v normalizaci! Nabízím se za poradce

A pokud by snad někdo chtěl v tom televizním fiasku najít ještě něco dalšího, než příklad toho, jakými podivnými cestami se může ubírat uvažování instituce, je možné vidět v Dovolené v Protektorátu ilustraci bezmyšlenkovitý projev kultu prožitku. Představy, že prožitek je jaksi nejvíc, že v posledku nakonec to nejpodstatnější je jak prožíváme – ať už coby publikum nebo jako účastníci. Protože zřejmě máme kapacitu prožít a přes prožitek poznat úplně všechno úplně všechno, vidět to zevnitř.

Není potřeba uvědomovat si nějaká omezení, pokoušet se třeba o zdrženlivou empatii, díky níž by jeden třeba mohl zahlédnout záblesk světa spatřeného jinýma očima. Dovolenkáři v Protektorátu jsou tak jakousi fraškovitou a jistě i nezamýšlenou karikaturou všech těch, kdo jsou o sobě schopni se smrtelnou vážností tvrdit, že „jsou“ tím či oním, Charliem, africkým uprchlíkem, kýmkoliv si zamanou.