Drahá nelegrace zelených. Chce to dávat nůžky
Jak obejít ruské sankce. A především – jak vyhrát kámen, nůžky, papír. Věda našla odpověď.
Lidové noviny otevírají zprávou o triku, který se nabízí těm zdejším firmám, jichž se dotkl ruský zákaz dovozu evropských potravin a chtěly by ho obejít. „Založit firmu v Hongkongu či Singapuru a přes ni dovážet do Ruska zakázané potravinářské výrobky. Takovou nabídku na reexport dostává v Česku stále víc producentů. Návod, jak obejít ruský zákaz dovozu ovoce, zeleniny, ryb, masných nebo mléčných výrobků, se šíří celou Evropou. Nabídky na zprostředkování takového obchodu přicházejí i z dalších zemí, které nejsou na černé listině rusů. Jde o pololegální obchod a málokdo je ochoten ho otevřeně komentovat.“ K tomu ve sloupku Zbyněk Petráček: Můžeme sledovat, zda tradiční spojenci Moskvy (myšlen třeba Lukašenkův režim – pozn. aut.) se budou držet pevné ideové linie, či ziskové role reexportérů – zda budou hlasovat peněženkou.“ Napadla mě ne úplně související otázka. Navíc čistě hypotetická otázka – z článku nevyplývá, že by tuhle cestu nějaký český výrobce zvolil. Jak by se měl nějaký zdejší producent, třeba obchodník se zeleninou, a zároveň přesvědčený putinovec k takové možnosti postavit? Respektovat vůli Kremlu a přestat do Ruska vyvážet? Nebo si na základě pevného ideového postoje udělit dispens a svoje okurčičky v Rusku kamuflovaně prodávat? Těžká volba.
Alexandr Mitrofanov v komentáři pro Právo staví do kontrastu dvě vyjádření ke zdejším reakcím na sankce vůči Rusku – formulovali je Karel Schwarzenberg a ministr zemědělství Marian Jurečka. Obsahově si byla dost blízká, vlastně totožná. Stýskat si v dané situaci, že některé firmy třeba přijdou o peníze, je projev malosti. O Schwarzenbergovi Mitrofanov píše: „Otázka ovšem zní, koho tím oslovil. Stejně smýšlející lidi přesvědčovat nemusí. A drtivá většina těch, jejichž pozici označil Havlovým termínem čecháčkovství, Schwarzenbergovi nikdy sluchu nedopřeje. Potomek šlechticů byl vychováván jinak než potomci plebejců. Zásadovost se dobře pěstuje tam, kde není v popředí holé živobytí. Navíc ministr Schwarzenberg nebýval tak odvážný vůči porušování práva spojenci Česka.“ Na druhou stranu. „Zemědělce Jurečku lze stěží mlátit klackem ‚nečešství‘ a ‚nelidovosti‘. (...) Jurečka zareagoval tak, jak by mohla vystoupit celá vláda. Vyzval lidi, aby kupovali české potraviny. Ale neuhnul ze stálé lidovecké pozice, která je ve vládě vůči Kremlu nejpevnější. (...) Když dva dělají totéž... však víte.“ Moc nechápu, co měl podle kolegy Mitrofanova Schwarzenberg dělat. Říct si – jsem z bohaté rodiny, tak budu radši zticha? Proč? Divné.
Mladá fronta Dnes referuje o pozoruhodném autorskoprávním sporu. Strana zelených měla v roce 2010 v severních Čechách volební slogan „A co děti? Mají si kde hrát?“, což je citace známé písně skupiny Katapult. „Soudkyně teď musí rozhodnout, zda přizná textaři písně Až Ladislavu Vostárkovi půl milionu korun a omluvu v deníku Blesk, jak požaduje Vostárek, nebo jen 75 tisíc, které je za neoprávněné použití sloganu z písně ochotna zaplatit Strana zelených. ‚Jednoduché to rozhodně není,‘ říká soudkyně Jaroslava Lobotková o podobných sporech týkajících se autorského práva.“ To věřím. Takhle popsána vypadá ta kauza jako... pardon... Strana zelených v kostce. V charakteristickém svatém nadšení zjevně nikoho nenapadlo, že v některých situacích se třeba sluší se zeptat. A hlavně: alespoň z mého pozorovacího stanoviště to vskutku nevypadá tak, že by se skupina potenciálních voličů Zelených nějak významně překrývala se skupinou fanoušků Katapultu. Výsledkem je – po klausovsku řečeno – drahá nelegrace.
A ještě jednou z MFD. Na titulní straně deník informuje o nové policejní munici, prý se neodráží a je tudíž bezpečnější ve vztahu k okolí cíle. Je-li tím cílem ale člověk, uvízne mu v těle a způsobí tak těžší zranění, než kdyby jím jen prolétla. ‚„Dochází k rozsáhlejším zraněním. Nejsou to však značně devastující zranění jako u puškové střely, tedy žádné vytržené kusy masa nebo utržené končetiny, jak uvádějí některá neznalá média,‘ uvádí se na serveru policista.cz.“ Aby byla informace kompletní, potřeboval bych slyšet intonaci toho člověk, který to vyjádření formuloval. Byla věrohodně uklidňující? Nebo falešně vlídná? Nebo hluboce smutná ve smyslu Ach jo, zase žádné utržené končetiny?
Zásadní materiál přináší Právo v příloze Věda. Titulek celostránkového textu slibuje odhalení „Jak vyhrát hru kámen, nůžky, papír“. Byly v mém životě časy, kdy by mě znalost tohoto tajemství ušetřila mnoha nepříjemných chvil a možná mě i učinila bohatším o nějaké ty žádané statky. A autor jde na věc zostra. „Hráči se však řídí strategií. Když se vám ji podaří odhalit, je vaše šance na vítězství vyšší.“ To jako fakt, že by k vítězství prostě stačilo vědět, co udělá ten druhý? Že mě to nenapadlo už tenkrát. Další tvrzení si ale už dovolím označit za troufalé: „Při volbě pozice vycházejí z výsledku minulé hry, zjistili vědci. Kdo vyhrál, má tendenci pozici opakovat, kdo prohrál, bude docela určitě měnit.“ Docela určitě? Nevím, jak v Číně, kde popisovaný průzkum probíhal. Ale v té naší partičce bylo opakování v minulém kole prohrávající pozice docela běžnou strategií. Asi jsme totiž anticipovali vědecké poznání a naše strategie byly kontraintuitivní nebo tak něco. Nějaké věci ale v textu skutečně zajímavé jsou, třeba zjištění, že vítězství hráče, který nevidí soupeře, je o trochu pravděpodobnější – vzhledem k automatické tendenci napodobovat. Taky se tam něco píše o „Nashově rovnováze“. A na ní musí něco být, když Johna Nashe hrál ve filmu Russell Crowe. No nic. Podělím se s vámi o svou strategii. Spočívala v tom, že jsem dopředu ohlásil: „Dám nůžky.“ A pak je dal, spoléhaje na to, že protivník nebude věřit, že bych mohl být až takový pitomec. A byl jsem. A když ve druhém předpokládali, že přece ten hloupý trik nezopakuju, zopakoval jsem. Z toho vyplývá poučení: kdo se rozhodne hrát pitomce, musí být důsledný.
