Za trávník na sídlišti chtěli miliony. Ústavní soud restituenty odmítl

Novou kapitolu do kroniky restitučních sporů napsali ústavní soudci. Ve při o travnatý pozemek na sídlišti u parkoviště v pražské Troji se postavili na stranu hlavního města. Restituenti, kteří chtěli od Prahy za využívání parcely desítky milionů, ji podle Ústavního soudu vůbec neměli dostat zpět. Případ teď bude vodítkem pro desítky obdobných sporů.

Sporná parcela má výměru zhruba 1300 metrů čtverečních. Jde o dlouhý travnatý pás, který odděluje vozovku v Mazurské ulici od sídlištního parkoviště. Praha ji získala na začátku 90. let, kdy stát ze zákona převedl část svých pozemků do vlastnictví obcí. Na pozemek ale úspěšně uplatnili restituční nárok Diana E. a Radomír U. jako dědicové původních vlastníků. Pozemkový úřad jejich nárok uznal v roce 2007.

Majitelé se následně na městu domáhali desítek milionů korun jako náhrady „bezdůvodného obohacení za obecné užívání pozemku“. Praha se ale u soudů snažila restituční nárok zpochybnit. Podle města jde o silniční vegetaci a ne o zemědělsky využitelnou půdu. A na tu se zákon o půdě, na základě kterého se restituce vypořádávaly, vztahovat prý neměl.

Problémy s veřejně přístupnými parcelami, které už získali restituenti zpět, by podle soudců měla ideálně vyřešit dohoda mezi obcemi a restituenty. A i když by soudci dohodu viděli nejradši, nevyloučili ani řešení v podobě vyvlastnění parcel státem.

Praha svůj postoj zdůvodňovala obdobným sporem o pozemek u Jeremiášovy ulice ve Stodůlkách. V něm dal přitom Nejvyšší soud za pravdu městu, zatímco v tomto případě se postavil na stranu restituentů. Podle hlavního města jasný příklad odlišného rozhodování ve sporech, které jsou si podobné. Soudy tak podle Prahy porušily mimo jiné garanci právního státu a ochranu majetku.

Ústavní soud dal argumentaci metropole za pravdu. „Pozitivní určení vlastnictví ve prospěch restituenta by odporovalo účelům zákona o půdě,“ prohlásil soudce zpravodaj Ludvík David. Problémy s veřejně přístupnými parcelami, které už získali restituenti zpět, by podle soudců měla ideálně vyřešit dohoda mezi obcemi a restituenty. A i když by soudci dohodu viděli nejradši, nevyloučili ani řešení v podobě vyvlastnění parcel státem – zřejmě s finanční náhradou.

Ústavní soudci nerozhodovali jednotně. Hlasovali 2:1

Zákon o půdě z roku 1991 podobné situace výslovně neupravuje. Rozhodnutí jednotlivých pozemkových úřadů i soudů se proto rozcházejí. Ústavní soud se podle Davida snažil nález formulovat co nejobecněji, přesto nepokrývá všechny situace z praxe.

Tříčlenný senát přitom nebyl při rozhodování jednotný. Ludvík David s Kateřinou Šimáčkovou přehlasovali Ivanu Janů, která sepsala odlišné stanovisko. V něm kritizuje nový, extenzivní výklad zákona o půdě. Práva restituentů podle ní mají prioritu a sporné případy má citlivě vyřešit justice.