Návod na nejhorší selfie všech dob
Tiché dny ve všeobecném klinči. Kde jsi, návode na kouzlo s koblihami? Jiří Langmajer z titulky magazínu MFD hlásí: „Už nejsem morous!“ Asi po něm přebírám štafetu. Někdo to zkrátka dělat musí. No nic.
Mladá fronta Dnes. Přináší mimo jiné rozhovor se svým novým šéfredaktorem Jaroslavem Pleslem, říká v něm věci, které se v podobných situacích říkávají. „Mladá fronta DNES je list, který má nejširší zásah na trhu, je to lídr, takže bude pestrá, bude dravá a bude zajímavá. Prostě jako vždycky – bude dobrá. (...) Já se teď soustředím především na to, aby byla naplněna strategie, kterou připravila moje předchůdkyně. Tuto strategii považuji za velice kvalitní...“ Reflexe výměny v šéfredaktorské pozici nejčtenějšího zdejšího, odpusťte klausismus, nebulvárního deníku, mi přijde symptomatická. Moc se o ní nepíše (jasně, hodnotím brzo, třeba někdo něco důkladnějšího chystá), přestože to je významná událost v odvětví, které přeci jenom má nějaký společenský význam. Navíc proběhla docela překvapivě. Jenomže – nějaká (sebe)reflexe mediálního světa se tu zas až tak nenosí, zřejmě ji mají kompenzovat časté a někdy až epické výměny invektiv na Facebooku. Je to snadnější, bezpečnější a jeden si během nich může připadat tak nějak silně. Chápu.
Hospodářské noviny otevírají zprávou o dohodě koaličních stran ve věci složení dozorčí rady ČEZ. V titulku ji označují za prohru Andreje Babiše. „Ministr financí Andrej Babiš zažil první větší prohru od svého vstupu do politiky. Včera večer neustál nátlak koaličních partnerů z ČSSD a KDU-ČSL a po jejich dramatických intervencích bude muset měnit složení dozorčí rady polostátního gigantu ČEZ. (...) V ČSSD a KDU-ČSL začal kvůli Babišovu vytrvalému odporu vznikat plán na odvetu. Situace hrozila vyústit v to, že ministrům za ANO nebudou na vládě procházet návrhy zákonů z jejich šesti resortů. Že šéf hnutí Babiš neprosadí svého náměstka na lidoveckém ministerstvu zemědělství a v jemu podřízených podnicích jako Lesy ČR. Nebo že koaliční partneři Babišovi zablokují jmenování na neobsazený post řádného šéfa finančního ředitelství. Ještě dramatičtější varianta hovořila o tom, že sociální a křesťanští demokraté by mohli ve sněmovně podpořit návrh zákona z dílny TOP 09, podle kterého správa všech společností s majetkovým podílem státu přechází na ministerstvo průmyslu a obchodu.“
Deník taky přináší statistiku odposlechů, loni jich mělo být nejvíc od roku 2009 (ale o dost méně než v roce 2004). Komentuje Petr Fischer: „... není proč dělat z nárůstu počtu odposlechů sebemrskačské závěry. Odposlechy ještě zdaleka nedosáhly úrovně z doby Stanislava Grosse a ani struktura trestných činů, na kterou se v Česku odposlechy nasazují, není nijak senzační – většinou jde o běžnou kriminalitu, suverénní jedničkou jsou drogové delikty. Rovněž mezinárodní srovnání ukazuje, že Česko není žádný latentní orwellovský ostrov v demokratickém moři. V Nizozemí je odposlouchávání telefonů na stejné úrovni jako u nás, povolování odposlechů je navíc mnohem snazší. Podobné je to ve Velké Británii. Na jihu Evropy rostou odposlechy rychleji než v Česku a zásahy do soukromí jsou mnohem rozsáhlejší.“ Přípodotek: český problém s odposlechy podle mě netkví primárně v tom, že by policie chtěla odposlouchávat každého, ale v tom, jakým způsobem se ty odposlechy ze sledovaných kauz někdy používají a (možná především) v hladu veřejnosti vědět všechno včetně věcí, po nichž jí nic není, nebo alespoň udržovat se v iluzi vševědoucnosti bez ohledu na cenu, jakou to může stát. Tak.
V Lidových novinách píše Zbyněk Petráček o vznikajícím novém českém konsensu na zahraniční politice a změnách, které anoncoval první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, jenž mluví o korekci „havlovského“ konceptu a vůči Spojeným státům je o dost zdrženlivější. „Od listopadu 1989 se zdálo, že komunistická éra byla jakýmsi vybočením z normální linie. Z pohledu nového konsensu pro zahraniční politiku by se však mohlo zdát, že vybočením z linie bylo naopak uplynulých 25 let. A že teď se po přechodném pominutí smyslů vracíme k normálu. K zásadním posunům nejsou třeba revoluce či úplný konsensus lidu. Exministr Alexandr Vondra nedávno připomněl, jak se v 90. letech vytvářel konsensus pro spojenectví s USA, Německem a Polskem. To nebylo na přání lidu, ale navzdory tradiční vůli lidu a jejím stereotypům. Pro byla asi třetina (elity), třetina byla proti (ale po revoluci ještě kušovala) a netečná třetina se přiklonila k vítězům. Tak nějak by to mohlo být i teď: Třetina bude pro nový konsensus, třetina proti (ale zahltí ji vnitřní spory o EU) a netečná třetina (typicky hnutí ANO a ti, kteří ho volí) se přidá k vítězům.“
I Blesk se dal na dávání užitečných prázdninových rad. Čtenářům poskytl obsažný návod, jak vyfotit selfie. Vybírám „Držte mobil nebo foťák správně. selfie je autoportrét, musíte ho tedy vyfotit vy. (...) Upravte se. Stejně jako na všech ostatních fotografiích chcete i na selfie vypadat dobře. (...) Buďte taktní. Jsou situace, při kterých není vhodné selfie pořizovat. Pokud se zvěčníte před hořícím autobusem, ve kterém zemřeli lidé, zavání to digitálním hyenismem. Stejně tak je nevhodné se fotit před umírajícím příbuzným a podobně.“ To všechno je dobré vědět. Navíc to navozuje obraz nejhorší selfie všech dob: neučesaný muž s povolenou kravatou se fotí před autobusem, v němž právě dohořívá jeho teta a ještě ten mobil drží špatně.
