Polské národní spiknutí

Před 75 lety vznikla v Němci okupovaném Polsku Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), organizace, která spojila stovky malých odbojových skupin utvořených po německé invazi v roce 1939. Zkratka AK se brzy stala označením jedné z největších vojenských i civilních odbojových organizací v Evropě během druhé světové války a později také významným symbolem pro budoucí generace Poláků.

Na rozdíl od francouzské Résistance nebo odbojového hnutí v Norsku či Belgii její příslušníky po válce nikdo vyznamenáními nezasypával. Dokonce i v Československu zažili „nekomunističtí“ odbojáři téměř tři roky slávy, než na ně dopadly poúnorové represe. V Polsku byli vojáci AK perzekvováni od první minuty, kdy německou okupaci nahradila ta sovětská. V tzv. lidovém Polsku se režim snažil nahradit legendu AK mýtem o komunistické Lidové gardě – ve skutečnosti marginální síle, již většina Poláků během okupace odmítala jakožto Stalinovy poskoky. Během své 45 let trvající vlády nebyli komunisté schopni vzpomínku na podzemní armádu věrnou exilové vládě vymazat. Dnes je legenda AK tradicí, která spojuje polskou, v mnoha ohledech rozdělenou společnost.

Nepřetržitý odboj

Dne 27. září 1939, přesně čtyři týdny poté, co Německo zaútočilo na Polsko, se Varšava stále bránila, ale bezmála celá země již byla v rukou aliance dvou okupantů: třetí říše a Sovětského svazu. Navzdory této hořké porážce však právě v tento den generál Michał Tokarzewski-Karaszewicz vytvořil tajnou odbojovou organizaci Služba vítězství Polska. O den později Varšava kapitulovala. To znamená, že odpor nezanikl ani na jediný den. Bezprostředně po vojenské porážce začali Poláci budovat struktury konspiračního státu, za nímž stála autorita exilové vlády na Západě. Další dva a půl roku se stovky samostatně vzniklých odbojových skupin postupně shromažďovaly do jedné vojenské organizace – Svazu ozbrojeného boje. V čele této akce stál zkušený důstojník předválečné armády Stefan Rowecki, krycí jméno Grot. 14. února 1942 se Svaz přejmenoval na Zemskou armádu, aby zdůraznil své postavení oficiální ozbrojené síly státu, rovnocenné vůči polské armádě na Západě.

Rychlý rozvoj, síla a teritoriálně rozsáhlý vliv AK byl výsledkem tří faktorů, které Polsko odlišovaly od dalších zemí okupované Evropy. Zaprvé, v Polsku nevzniklo žádné silné kolaborační hnutí. Ojedinělí zastánci „realistického přístupu k okupantům“ nereprezentovali žádné seriózní skupiny. Brutální teror navíc Poláky v odporu proti Němcům sjednotil. Zadruhé, odboji od počátku napomohla polská tradice boje za nezávislost v 19. století. Étos společenské solidarity a sebeobětování pro společnou věc se v podmínkách nové okupace ukázaly jako nedocenitelné. Tichou, ale cennou pomoc konspiračním sítím poskytovala církev. V čele odboje stanuli profesionální důstojníci, kteří přešli do konspirace ještě před skončením bojů v roce 1939. Před kapitulací bylo také ukryto mnoho zbraní, nevyplněných dokladů totožnosti a finančních prostředků, bez nichž by byly počátky odbojového hnutí mnohem těžší.

Posledním faktorem, který zároveň připomíná československý fenomén generace první republiky, pak byla mladá generace narozená v letech 1915–1925, jíž se dostalo vlastenecké výchovy v obnoveném nezávislém Polsku a která přijala étos oddanosti a sebeobětování za svůj. Tato generace se chtěla vyrovnat tradici svých otců – legendě o Piłsudského legiích a vítězství nad bolševiky v roce 1920. Podobné emoce poháněly české děti Masarykovy éry, které odcházely do Francie a Anglie, protože nemohly snést pokoření kapitulace.

Celý rozsáhlý text Piotra Semky čtěte již nyní na EchoPrime nebo v pátek v Týdeníku Echo.

Z polštiny přeložila Anna Plasová