Držet ‚pevnost Evropa‘ za každou cenu a snít sen o českém Česku

Česká debata o přijímání uprchlíků a vůbec přistěhovalectví je v něčem přepjatá, nepřiměřená. Míra její vášnivosti jako by neodpovídala významu jejího předmětu pro život země. Uprchlíků je tu – vzhledem k celkovému počtu obyvatel – zatím jen pár. A pokud perspektiva příchodu pár stovek či tisíců dalších v části zdejších lidí probouzí hrůzu z nějaké zásadní proměny země, islamizace třeba, dokládá to především jejich nevíru v pevnost kořenů českého životního stylu a českých hodnot, případně v samotnou jejich existenci.

Část stoupenců opačného, maximálně velkorysého přístupu k přicházejícím svojí věci zrovna nepomáhá agresivním zdůrazňováním toho, že najde-li někdo na masové imigraci jakoukoli problematickou stránku a dává přednost nějakým omezením přistěhovalectví, staví se tak plus mínus na roveň Hitlerovi. Není to asi ten nejspolehlivější způsob jak přesvědčit nepřesvědčené, nanejvýš tak sebe ohledně vlastní morální nadřazenosti.

Těch 525 uprchlíků, již by do Česka měli přijít podle kvót určených Evropskou komisí, je nicotný počet. Odmítavá reakce vlády (v tomhle případě shodná i s postojem opozice) se dá pochopit pouze v tom procedurálním, kompetenčním smyslu, ve vztahu k suverenitě státu v rozhodování o tom, kdo bude přijat na jeho území. Hlásí-li se premiér Sobotka zároveň k pomoci a solidaritě s těmi evropskými státy, na něž problém s přicházejícími uprchlíky dopadá nejsilněji, není to snad jen rétorika. Projevit v téhle situaci dobrou vůli by totiž bylo i pragmatické (ponecháme-li stranou morální ohledy). Nakonec i v rovině běžných mezilidských vztahů to tak funguje, partnery, kteří se v krizových situacích zachovají egocentricky a bezohledně, mají druzí tendenci si pamatovat a v okamžiku, kdy se někdejší sólista sám začne dožadovat podpory druhých, ta vzpomínka vytane dost výrazně.

Čtěte také: Ostuda a drzost, kritizuje exministr české odmítání uprchlíků

Představa, že český ostrov by uprchlická vlna mohla nějak obtéci, je navíc hodně naivní. Protože možnosti evropských států i Evropy jako celku přijít s nějakou všestranně uspokojivou odpovědí na uprchlický problém jsou minimální. Ideální řešení by muselo dosáhnout toho, aby se sociální realita evropských zemí nijak nezměnila, uprchlíci by přesto neriskovali život při nebezpečné plavbě, nestávali se oběťmi převaděčských gangů, nebyli internování v táborech a kdesi vedli spokojené a šťastné životy, byli by tu a vlastně nebyli, asi nejlepší by bylo, kdyby se radostně a dobrovolně vrátili do svých domovských zemí, jež by se mezitím změnily v harmonická a prosperující místa – zařiďte to někdo.

Možnosti zemí Evropy nastavší situaci ovlivnit jsou v mnoha ohledech dost omezené, představa, že Západ je všemocný, když se mu zamane a opravdu chce, je stejně mylná jako rozšířená. Každé řešení krize kolem uprchlíků bude dílčí, sporné a z nějakého důvodu třeba taky hluboce neuspokojivé, bude mít pro Evropu taky nějaké negativní důsledky. Ty nejhorší by, myslím, přineslo odhodlání držet „pevnost Evropa“ za každou cenu. Společnost nemůže strpět či přehlížet lodě nacpané lidmi v ohrožení života u svých břehů, aniž by ji to zevnitř výrazně a negativně nepoznamenalo.

Většina v Česku žijících lidí se narodila do společnosti, která byla národnostně homogenní, teď tuší možnost nějaké změny, zhusta ji nevítá. Nějaké, třeba i výraznější, snížení té homogenity, již mnozí (třeba exprezident Václav Klaus), považují za velkou hodnotu, ale v kontextu české historie neznamená revoluční změnu, ale jistým způsobem spíš návrat k normálu. Tahle země byla vždycky spíš mnohonárodnostní, unifikaci do ní přinesly katastrofy druhé poloviny minulého století. Představovat si, že za současného vývoje ve světě by bylo nějak možné tu „čistotu“ českého území udržet, je sen možnostem reality dost vzdálený. A z mnoha důvodů ani nestojí za snění.