Do Německa! (Idomeni, Řecko, 2016): "Balkánská cesta se definitivně uzavřela a v řeckém Idomeni se nahromadilo dvanáct, možná čtrnáct tisíc lidí, většinou žen a dětí. Žijí v šílených podmínkách. Takřka neustále prší a všudypřítomné mokro a vlhko jsou horší než mráz. Nikdo jim zatím neřekl: „Je to beznadějné, seberte se a běžte pryč!“ A tak pořád věří, že se jednoho dne probudí, hranice bude otevřená a oni se dostanou do Německa. Pořád se jenom ptají: „Kdy otevřou hranici?“ A když jim náhodou někdo po pravdě odpoví: „Už nikdy!“, jen se na chvíli zarazí a pak dál jako kolovrátek opakují: „My chceme do Německa.“ Kdo ví, co je vlastně čeká? A co čeká nás?" -
Zapomenutá bouře (Tacloban, Filipíny, 2013): "Tajfun Haiyan se stal největší katastrofou způsobenou větrem v lidských dějinách. Okamžitě začal boj o čas, v němž bude těm, co na Filipínách přežili, dopravena pomoc. Diváci po celém světě spatřili a slyšeli tolikrát spatřené a vyslovené – slova o humanitární pomoci mající obvykle význam pouhého gesta, záběry distribuce vody a potravinových balíčků tisícům zoufalých lidí (jenže opravdu zoufalí lidé netvoří fronty) a po několika dnech i senzační zprávy o posledních přeživších nalezených kdesi v troskách. Pak rituál provázející každou přírodní katastrofu elektronického věku skončil. Na filipínskou provincii Leyte a město Tacloban se rychle zapomnělo." -
Země ponížených (Severní Korea, 2007): "Jakýkoliv kontakt se zdejšími obyvateli je prakticky nemožný, jakékoliv údaje o této zemi nedostupné. Reportáže z KLDR, pokud se nějaké objeví, se tak nejčastěji uchylují k líčení podivností a bizarních okolností, jež provázejí zdejší život, a zejména kult severokorejských vládců. Vlastně to ze všeho nejvíc nutí k pousmání. Za tímhle vcelku zábavným líčením se ovšem ztrácí fakt, že tu bezmála 25 miliónů lidí žije v izolovaném, lidsky nedůstojném režimu. Že tu statisíce dalších trpí v kárných a převýchovných táborech. Zábavné vyprávění o podměrečném vládci a jeho směšných výstřelcích se pak mění v horor." -
Prostitutky z Kibery (Keňa, 2007): "Mají pevnou taxu. Své tělo prodávají za dolar. Sex za jeden dolar. Muži, kteří se uchylují k HIV pozitivním prostitutkám, by stejně víc nemohli zaplatit a jim to umožní aspoň trochu nakrmit hladové děti. Manželé je dávno opustili – ano, co s nakaženou ženou, která rodí zase jen nakažené děti? A tak bez léků a jakékoliv péče nebo lidské náklonnosti, uprostřed téměř miliónového nairobského slumu Kibera, brzy umírají. Zůstávají po nich jen ty děti – většinou HIV pozitivní. Čeká je podobný osud…" -
Lidé z Majdanu (Kyjev, Ukrajina, 2014): "Jedni jsou prý teroristé (rozuměj proruští separatisté) a druzí fašisté (tedy vzbouřenci z Majdanu a poté stoupenci centrální vlády v Kyjevě). Na východě volí občas propaganda krajní výrazy, nutné pro zjednodušený obraz, který šíří jedna i druhá strana. Na jedné straně stojí absolutní dobro. Na druhé zlo. Jako ve Velké vlastenecké válce, od níž se většinou tyhle příměry odvíjejí. Fašisté z Majdanu a ruští teroristé teď stojí nějakých dvanáct kilometrů od sebe u východoukrajinského města Slovjansk (rusky Slavjansk). Sedí na svých tancích a transportérech, kouří a čekají, co bude dál. Co bude za hodinu, zítra, za týden? Občas to vypadá, že nemají dostatek vlastní vůle a rozhodnosti a jenom čekají na rozkazy někoho v pozadí. Někoho neviditelného, kdo sídlí stovky kilometrů daleko, v Moskvě nebo Kyjevě." -
Arabské jaro (Káhira, Egypt, 2011): "Vzpoura proti autoritativním vládcům a diktaturám se rychle rozlila arabským světem, aby se na několik dnů, možná dokonce týdnů stala příslibem všeho lepšího – svobody projevu, vyznání, tolerance k odlišnosti. Záhy se však ukázalo, že domnělá svoboda, kterou vzpoury nastolily, nepřinesla (až na výjimky) ani o trochu víc svobody skutečné. Naopak, křehký řád, jenž na Blízkém východě panoval a zajišťoval alespoň nějakou stabilitu, byl nahrazen utrpením, bídou a chaosem. Po několika letech zbyla na arabské jaro jen trpká vzpomínka. A z mnoha dalších idealistů se stali realisté, skeptici…" -