Předplatné
Můj účet
Přihlásit se
Zapomněli jste heslo?
Založit nový účet
Týdeník Echo
Můj účet
Odhlásit
Rubriky
Úvodní strana
10 let Echa
Domov
Komentáře
Svět
Ekonomika
Rozhovory
Podcasty
Panorama
Blogosvět
Politická aréna
Aréna názorů
Úhel pohledu
Auto
Speciální přílohy
EchoTV
Kontakty
Předplatné
Inzerce
O nás
About us
Zásady ochrany osobních údajů
Obchodní podmínky
Prohlášení o souborech cookies
Navštivte také
Echo Prime
Tydeník Echo
Echomedia eShop
Website by
Coolpany SE
Domov
Přihlásit se
Předplatné
Domov
Komentáře
Svět
Ekonomika
Panorama
Echo Prime
Týdeník Echo
Podcasty
Monitor
Předplatné
Do Německa! (Idomeni, Řecko, 2016): "Balkánská cesta se definitivně uzavřela a v řeckém Idomeni se nahromadilo dvanáct, možná čtrnáct tisíc lidí, většinou žen a dětí. Žijí v šílených podmínkách. Takřka neustále prší a všudypřítomné mokro a vlhko jsou horší než mráz. Nikdo jim zatím neřekl: „Je to beznadějné, seberte se a běžte pryč!“ A tak pořád věří, že se jednoho dne probudí, hranice bude otevřená a oni se dostanou do Německa. Pořád se jenom ptají: „Kdy otevřou hranici?“ A když jim náhodou někdo po pravdě odpoví: „Už nikdy!“, jen se na chvíli zarazí a pak dál jako kolovrátek opakují: „My chceme do Německa.“ Kdo ví, co je vlastně čeká? A co čeká nás?"
-
FOTO: Jan Šibík
Zapomenutá bouře (Tacloban, Filipíny, 2013): "Tajfun Haiyan se stal největší katastrofou způsobenou větrem v lidských dějinách. Okamžitě začal boj o čas, v němž bude těm, co na Filipínách přežili, dopravena pomoc. Diváci po celém světě spatřili a slyšeli tolikrát spatřené a vyslovené – slova o humanitární pomoci mající obvykle význam pouhého gesta, záběry distribuce vody a potravinových balíčků tisícům zoufalých lidí (jenže opravdu zoufalí lidé netvoří fronty) a po několika dnech i senzační zprávy o posledních přeživších nalezených kdesi v troskách. Pak rituál provázející každou přírodní katastrofu elektronického věku skončil. Na filipínskou provincii Leyte a město Tacloban se rychle zapomnělo."
-
FOTO: Jan Šibík
Země ponížených (Severní Korea, 2007): "Jakýkoliv kontakt se zdejšími obyvateli je prakticky nemožný, jakékoliv údaje o této zemi nedostupné. Reportáže z KLDR, pokud se nějaké objeví, se tak nejčastěji uchylují k líčení podivností a bizarních okolností, jež provázejí zdejší život, a zejména kult severokorejských vládců. Vlastně to ze všeho nejvíc nutí k pousmání. Za tímhle vcelku zábavným líčením se ovšem ztrácí fakt, že tu bezmála 25 miliónů lidí žije v izolovaném, lidsky nedůstojném režimu. Že tu statisíce dalších trpí v kárných a převýchovných táborech. Zábavné vyprávění o podměrečném vládci a jeho směšných výstřelcích se pak mění v horor."
-
FOTO: Jan Šibík
Prostitutky z Kibery (Keňa, 2007): "Mají pevnou taxu. Své tělo prodávají za dolar. Sex za jeden dolar. Muži, kteří se uchylují k HIV pozitivním prostitutkám, by stejně víc nemohli zaplatit a jim to umožní aspoň trochu nakrmit hladové děti. Manželé je dávno opustili – ano, co s nakaženou ženou, která rodí zase jen nakažené děti? A tak bez léků a jakékoliv péče nebo lidské náklonnosti, uprostřed téměř miliónového nairobského slumu Kibera, brzy umírají. Zůstávají po nich jen ty děti – většinou HIV pozitivní. Čeká je podobný osud…"
-
FOTO: Jan Šibík
Lidé z Majdanu (Kyjev, Ukrajina, 2014): "Jedni jsou prý teroristé (rozuměj proruští separatisté) a druzí fašisté (tedy vzbouřenci z Majdanu a poté stoupenci centrální vlády v Kyjevě). Na východě volí občas propaganda krajní výrazy, nutné pro zjednodušený obraz, který šíří jedna i druhá strana. Na jedné straně stojí absolutní dobro. Na druhé zlo. Jako ve Velké vlastenecké válce, od níž se většinou tyhle příměry odvíjejí. Fašisté z Majdanu a ruští teroristé teď stojí nějakých dvanáct kilometrů od sebe u východoukrajinského města Slovjansk (rusky Slavjansk). Sedí na svých tancích a transportérech, kouří a čekají, co bude dál. Co bude za hodinu, zítra, za týden? Občas to vypadá, že nemají dostatek vlastní vůle a rozhodnosti a jenom čekají na rozkazy někoho v pozadí. Někoho neviditelného, kdo sídlí stovky kilometrů daleko, v Moskvě nebo Kyjevě."
-
FOTO: Jan Šibík
Arabské jaro (Káhira, Egypt, 2011): "Vzpoura proti autoritativním vládcům a diktaturám se rychle rozlila arabským světem, aby se na několik dnů, možná dokonce týdnů stala příslibem všeho lepšího – svobody projevu, vyznání, tolerance k odlišnosti. Záhy se však ukázalo, že domnělá svoboda, kterou vzpoury nastolily, nepřinesla (až na výjimky) ani o trochu víc svobody skutečné. Naopak, křehký řád, jenž na Blízkém východě panoval a zajišťoval alespoň nějakou stabilitu, byl nahrazen utrpením, bídou a chaosem. Po několika letech zbyla na arabské jaro jen trpká vzpomínka. A z mnoha dalších idealistů se stali realisté, skeptici…"
-
FOTO: Jan Šibík
Zpět na článek