Hnědneme a tragédie se přesunuly do Evropy, bilancuje Šibík
Uplynulá dekáda očima Jana Šibíka
UVNITŘ FOTOGALERIE
Podnikl na 250 cest do válečných zón, těch nejchudších oblastí postižených přírodními katastrofami nebo nesvobodné Severní Koreje. V poslední době ho přitom nejvíce zaměstnávala uprchlická krize. Po světě jezdí proto, aby fotil „pesimistické a drsné, ale důležité události s přesahem“. „Fotit hezký věci mě nebaví, navíc to neumím,“ říká reportážní fotograf Jan Šibík, který ve své nejnovější knize reflektuje uplynulých deset let své tvorby.
Reportážní fotografii se věnujete 35 let. V čem byla ta uplynulá dekáda, kterou reflektuje vaše nejnovější výstava a kniha, jiná nebo něčím charakteristická?
Dříve se tragédie odehrávaly jakoby daleko od nás. Ať už to byly hladomory v Africe, války v Asii nebo na Blízkém východě. A najednou se to přeneslo do Evropy. To je asi ta nejpodstatnější změna, proto se nás to tak bytostně dotýká. Vždycky jsem měl pocit, že je Evropa bezpečné místo, ale ta poslední dekáda nás významně zasáhla. Žijeme ve společnosti, kde nám v současné době hrozí víc rizik než dřív. To je neoddiskutovatelný fakt.
V čem je podle vás ta změna vidět nejvíc?
Staly se věci, které byly před deseti lety nemyslitelné. Třeba zabrání Krymu Putinem. Taky vidíme, jak posiluje extremismus a to takovým způsobem, že nevíme, jak dopadnou volby ve Francii, zato už víme, jak to skončilo v USA. Nejhorší je, že díky uprchlické krizi naše společnost zhnědla. Zdá se mi, že jsme víc nesnášenliví a méně tolerantní, než jsme byli.
Sám jste tu nesnášenlivost na vlastní kůži pocítil. Třeba když jste se na svém Facebooku uveřejnil, jak jste vezl uprchlíky. Později jste ale podle svých slov změnil svůj skoro sluníčkářský přístup a začal vidět věci černobíle. Upozornil jste na to, jak uprchlíci plýtvají jídlem, že po nich zůstává nepořádek. Jak se na to díváte zpětně? Nelitujete toho, že jste se do uprchlické krize takhle zapojil?
Nelituju. Naopak. Uvědomil jsem si, že ač ve mně je nějaké sociální cítění, tak pokud chceme pomáhat, musíme pomáhat na rovinu, nemůžeme nic zatajovat. Spoustu lidí mi psala, že děkují za snahu o objektivní zpravodajství. Zkrátka tam zrovna v jednu chvíli bylo tolik pomoci, že se jí plýtvalo. Přijel rakouský kamion plný sendvičů, které tam shnily, kdežto na jiných místech Balkánské trasy uprchlíci trpěli hladem. Mohla za to nekoordinovaná pomoc humanitárních organizací a taky jejich nevyzrálost a nezkušenost. Víte, řadám organizací se nedá upřít, že dělají skvělou práci. Třeba v Idomeni, kde se seskupilo 15 tisíc lidí, brzy začalo docházet dříví, které uprchlíci potřebovali každý večer k vaření. A jednu organizaci napadlo dovést tam nasekané špalky. To podle mě byla skvělá pomoc. Zase jsem ale na druhou stranu zažil, jak v létě na Lesbu, kde byla přes den teplota přes třicítku, jim dovezli bundy a svetry.
Do humanitárních organizací jste se pustil, když jste je kritizoval za to, jak naváděly uprchlíky k přechodu řecko-makedonské hranice řekou se silným proudem, že tak hazardovaly s jejich životy.
V tomhle případě mě zklamala reakce lidí, kterým jsem hrozně fandil a kteří to neskousli. Oni totiž v některých mailech používali stejný slovník jako ti lidé z extremistických skupin, kteří mi kvůli uprchlíkům nadávali. Možná je iritovalo, že jsem to o nich řekl já, protože kdyby to řekl kdokoliv jiný, třeba pan Okamura nebo náš pan prezident, od kterých nikdo nic jiného nečeká, nepřekvapilo by je to.
Čtěte také: Humanitární organizace hazardovaly s životy uprchlíků, říká Šibík
Vraťme se ještě k bilancování uplynulých deseti let. Co vám z vašich cest nejvíce utkvělo v paměti?
Jeden z nejhrůznějších pohledů jsem zažil v centru Port-au-Prince po zemětřesení na Haiti v roce 2010. Za zdí jediné fungující nemocnice nabíral bagr kovovou radlicí těla a házel je do přistavených náklaďáků, které mrtvoly odvážely pryč. Haiťané bojovali o čas. Hrozila tam epidemie, proto museli jednat rychle. Sice jsem to vyfotil, ale už nic takového fotit nechci. Pak jsem dlouho zvažoval, jestli tu fotku vůbec publikovat, což jsem nakonec udělal. Na výstavu a do knihy jsem ji ale nedal. Já se na to prostě nechci dívat. A když se na to nechci dívat já, tak asi ani nikdo jiný. Možná bych se rozhodl jinak, kdyby se mi tu fotku, i když hrůznou, podařilo zachytit výtvarně, ale to se mi prostě nepodařilo.
Jakou konkurenci pro vaši práci představují moderní technologie? Myslím to, že si dneska může dobrý snímek vyfotit každý a ještě ho hned nasdílet na sociálních sítích.
Fotožurnalismus pomalu končí – alespoň v té tištěné podobě. Už se jím nedá uživit, protože je potřeba mít všechno co nejrychleji venku, hned to aktualizovat. Už nezbývá prostor pro čtrnáctidenní reportáže, které se pak otisknou na několika stranách. Ubývá prostor pro publikování hlavně zahraničních reportáží. I proto se českým médiím nevyplatí mít vlastní fotografy, když můžou mít levnější agenturní fotky. Takže ano, občanská žurnalistika konkuruje zpravodajství, ale nemyslím si, že by konkurovala kvalitním fotkám. Lidi to sice špatně, zato okamžitě vyfotí a sdílí na sociálních sítích, čímž informují. Ale kvalitní fotka s přesahem má něco víc. V ideální podobě v ní je symbolika. Všichni se snaží zachytit snímek, na který se podíváte a aniž byste na tom místě byla, zamrazí vás. Pak stačí jen jedna fotka, která dokáže vyjádřit celou tragédii konfliktu. Například ta fotka malého mrtvého uprchlíka na turecké pláži. To je příklad fotky, která má sílu a dokáže konkurovat videu. Sám se snažím, aby moje fotky měly přesah, ale bohužel si myslím, že v tom často selhávám. Z mnoha cest, kde jsem byl, nemám ani jednou silnou fotku.
Bojujete někdy s tím, jestli pořízení té skutečně silné fotky ospravedlní hyenismus?
Při focení událostí bilancujete na hraně hyenismu. To tak je. Můžete si to omlouvat řečmi typu, že ty fotky pomůžou, což se třeba u fotek k humanitárním sbírkám i stává, nicméně míru hyenismu řeším silně. Jenže abych měl šanci pomocí fotek zasáhnout, musím jít po vyhrocených momentech. Jen těmi dokážu upoutat. Sice se hodně mluví o tom, že by měly být i fotky pozitivní, ale to je podle mě strkání hlavy do písku.
Fotíte vůbec někdy takové obyčejné, prvoplánově hezké fotky?
Ty mě nebaví. I proto, že je neumím. Fotograf se musí zaměřit jen na něco, nemůže dělat všechno. Teď třeba narážím na akty krásných žen, při kterých bych měl trému a byl bych v rozpacích. Ale jinak hezké věci fotím rád, používám na to mobil. Chodím třeba na náplavku, na Staromák. Tohle street foto je pro mě způsob relaxu, ale jinak pro mě takové fotky nemají význam. Aspoň si namlouvám, že fotím pesimistický, drsný věci, který jsou ale důležitý. Navíc na náplavce nezískám tolik zkušeností jako při focení ve válce.
Když už jste zmínil válečné konflikty, do válečných zón nejezdíte tolik jako dřív. Proč?
Za prvé o reportáže z válek už není takový zájem. Taky je to finančně náročnější. Došlo ke zhoršení bezpečnostní situace v Sýrii, v Iráku, proto potřebujete stovky dolarů na spolehlivého řidiče i průvodce. Druhá věc je, že se obávám únosu, což dřív tolik nebylo. Dřív jsem řešil jen vojenský nebezpečí, ale únosy jsou mnohem horší. Proti střelbě se můžete chránit, víte, kde se schovat, ale unést vás můžou všude a není proti tomu obrany. Už prostě nechci tolik riskovat, což souvisí i s tím, že stárnu. Můj strach se postupem let zvětšuje. Uvědomujete si, že už nejste ochotný podstupovat riziko.
Takže neplatí, že čím víc tragédií člověk na vlastní oči vidí, tím je otrlejší?
Bylo by dobrý, kdybych postupem let získal nějakou otrlost, ale na některé věci se zvyknout nedá. Jen už nejsem tak vyjukanej a překvapenej, už vím, že když jedu do války, budou tam oběti. Nedovedu si ale představit, že uvidím tělo dítěte a bude mi to lhostejné. Přitom pro fotografa platí, že pokud by chtěl udělat skutečně dobré fotky, bylo by potřeba, aby se ho to moc nedotýkalo, aby se zaměřil jen na to hledání výtvarna, na kompozici. Jenže já to ani po těch letech nedokážu potlačit.
