Jak přežít zhroucení civilizace

Témata:

Následující příběh mi řadu let vrtal v hlavě. V roce 1956 napsal sovětský spisovatel Nikolaj Michajlovič Verzilin knihu „Ve stopách Robinsonových“, která o několik let později vyšla v češtině a dnes se stala jednou z tzv. „kultovních“ knih lidí připravujících se na zhroucení západní civilizace. Verzilin vzpomíná na starý příběh ruských revolucionářů-děkabristů, kteří byli na dvacet let uvrženi do vězení a zbaveni podobně jako Robinson Crusoe toho nejnutnějšího. Podařilo se jim však chovat si v cele kuřátka a dokonce pro potěchu vypěstovat konvalinky, které si jako zvláštní dárek dávali k narozeninám.

Jeden z vězňů četl starý časopis „Ruský archiv“ a všiml si přitom, že na jednu stránku se přichytilo drobné semínko. „Co by to asi mohlo být?“ spekulovali vězni. Semínko zasadili, ale dlouho neklíčilo. Už ztráceli naději, když se objevil drobný výhonek a první lístek. Teprve když lístků bylo víc, tak poznali, že se jedná o lesní jahodu. Květináč zůstal v cele a vězni jej každý den pozorovali. Na podzim to byla statná rostlina, ale nekvetla. Přesadili jej do země a rostlina dobře přezimovala. Druhý rok již sklidili první úrodu – dva tucty opravdových jahod, jaké neměli již devět let… Na jahodníku vyrostlo šest šlahounů, ze kterých vybíhaly další výhonky. O rok později již obden sbírali jahody a také ostatní vězni je začali pěstovat.

Za druhé světové války se v postavení robinsonů odříznutých od okolního světa ocitlo celé město – Stalingrad. Letecké útoky zničily většinu skladů a v městě zavládl krutý hlad. Na jaře, když mezi dlažbou vyrážela jemná tráva, dali se obyvatelé do hledání jedlých rostlin, jako byl například penízek rolní (Thlaspi arvense), z jehož semen lisovali olej. Pracovníci Botanické zahrady Akademie věd zjišťovali výživné hodnoty rostlin a psali recepty, jak je upotřebit k jídlu. Ve školách a obchodech se objevily květináče s názvy jedlých rostlin a návody, jak je připravit. Podobně i sovětští vojáci na frontě sbírali houby a museli se živit vším, co dokázali nalézt, připravit či jakkoliv sehnat. Byla to krutá doba. Ale i v samotné Vídni zbyl po obou světových válkách takový hlad, že se městské parky a dokonce i zahrada samotného Hofburgu stala velkou zeleninovou zahradou, aby uživila své obyvatele. Bukové lesy kolem Vídně jsou mladé, protože stromy byly vykáceny na topení. Jen malý, dodnes udržovaný záhon uprostřed bývalé císařské zahrady připomíná tyto doby, ale jen málokdo chce vzpomínat.

Poválečné socialistické režimy si byly vědomy toho, že pokud by vypukla další válka, tak nemají dost zásob, aby dokázaly uživit své obyvatelstvo. Proto jako součást civilní obrany podporovaly zahrádkářství. Ve státní správě hmotných rezerv tehdy bylo jídlo na 6-12 měsíců, ale dnes má většina evropských států jen jednoměsíční zásoby potravin. Nějaká forma hospodářské blokády či přerušení mezinárodního obchodu by pro část populace znamenala riziko hladomoru, jaký dnes ohrožuje například Sýrii. Ve válečných dobách jako za napoleonských válek či dokonce ještě v roce 1916 bylo v Rakouské monarchii nařízeno sbírat žaludy, propírat je vápennou vodou a připravovat z nich mouku. Rovněž důležité knihy o jednoduché, téměř přírodní stravě, jako byla u nás monografie Marie Úlehlové-Tilschové „Česká strava lidová“ (1945) či pozoruhodný soubor německých návodů na přežití pro civilní obyvatelstvo (od roku 1941) nejčastěji vycházely v neklidných dobách.

Verzilinova kniha určená pro život běžných lidí v těžkých podmínkách a vzdálených krajích má dva zajímavé rysy. Ten první spočívá v tom, že hojně cituje americké autory, jako je i v Čechách milovaný E. T. Seton či J. F. Cooper. Myslím, že kulturní výměna opačným směrem – z východu na západ funguje mnohem méně. Druhým, v 60. letech ještě přirozeným rysem podobných zahradnických knížek bývaly četné citáty z poezie či dokonce celé básně. V bývalém Sovětském svazu vycházely sbírky básní v nákladech až několika set tisíc kusů (v bývalém Československu běžně 20-40 tisíc kusů). Dnešní prodeje klesly na pouhých několik set kusů. Verzilinova doba věděla, že lidem je nutné nabídnout víc než jídlo, a protože to nemohlo být náboženství, tak dávala poezii. Příběh o traktoristovi, který jede na pole a bere si sebou Puškinovy verše, není přehnaný.

Když jsem se svých amerických kolegů ptal, jaká poezie se čte na Wall Street, tak jen vrtěli hlavou, protože i pouhé vlastnictví podobné knihy by profesionálního ekonoma v očích svých kolegů diskvalifikovalo. Naproti tomu je dovolené číst Clausewitze a „Umění války“.

Šestý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Čtěte druhý díl: Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Čtěte třetí díl: Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu. Ale pěkně od začátku

Čtěte čtvrtý díl: Svět včerejška. Vzpomínky na zahrádky našich babiček

Čtěte pátý díl: Přežije ten, kdo má brambory, zelí a cibuli

Přejít na diskusi