Nácviky v netečnosti. Zachraňovat lze leda z odstupu

„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí.

Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.

Jakkoli je postoj pochopitelný, ne-li přirozený, svědčí o přepjatosti. Ostatně naše doba se vyznačuje sklony k extrémům, ve zlém i v dobrém. A je otázka, jestli se v krajnosti i dobro nezvrátí v něco pochybného. Třeba absolutní nárok na účast a soucit. Rakouská spisovatelka Eva Menasseová má za to, že pocit všeobecné odpovědnosti je „morálním parkinsonem“. Člověka trpícího touto nemocí, latinsky paralysis agitans, svírá třes ústící do ustrnutí. Podle Menasseové prý dosud neexistoval lidský rod, který by toho věděl tolik jako my. Během jediného dne zpracováváme množství informací, k jakému se středověký člověk nedostal za celý život.

I kdyby byl poměr méně nápadný, pravda bude, že informací máme nesrovnatelně víc, a asi je přesvědčivé, že se člověk nikdy dřív nestýkal s tolika neznámými lidmi, místy, nikdy nevěděl o tolika problémech, které se jej netýkají. Jak naložit s dotěrným světem? A jak ten svět nakládá s námi?

Jakkoli jsme se ocitli ve zvláštní informační situaci, přemíra světského tlaku není nová. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století nazvali lékaři stav duševní rozjitřenosti pojmem neurastenie. Doslova jde o „slabost nervů“. Trpí jí člověk neschopný vyrovnat se se záplavou vzruchů, jíž moderní svět útočí na obyvatele velkoměsta.

Ale obtíž je starší než moderna. S určitou pravidelností se jí zabývali myslitelé, kteří žili v přelomových dobách. Třeba antičtí stoici, v současnosti tolik oblíbení, nabízeli lidem duchovní cvičení, která měla vést ke specifické disciplíně: stoik se má zabývat jen tím, co je v jeho moci, vše ostatní nechť se naučí vypouštět.

V této souvislosti bývá citován Epiktetos: Nezneklidňují nás věci samy, ale názory na ně. Pokračuje: „Nevzdělaný člověk se projevuje tím, že jiným dělá výčitky za to, že se jemu vede špatně; kdo se začal vzdělávat, tím, že dělá výčitky sobě samému; kdo je plně vzdělán, tím, že nic nevyčítá ani jinému, ani sobě.“ Není divu, že se to snadno řekne, ale hůř žije. Vzdělanost a moudrost bývají obtížné disciplíny. Stoikové navíc zdůrazňovali, že jádro filozofie tkví přinejmenším stejnou měrou v životosprávě jako v argumentaci. Proto se krátké sentence učili zpaměti, aby si je mohli neustále zpřítomňovat.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2024. Koupit si jej můžete ZDE.