Ďábel se vrací do Moskvy

V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech.

Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil (podobně jako jeho románový hrdina), po Bulgakovově smrti knihu dokončila spisovatelova manželka, kniha v Sovětském svazu poprvé vyšla v šedesátých letech (v mírně okleštěné podobě), dnes Mistr a Markétka patří mezi nejznámější a nejčtenější ruské romány, v zemi původu i v zahraničí. Sílu toho textu potvrdilo i dění kolem jeho nové filmové adaptace.

Film režiséra Michaela Lockshina měl v ruských kinech premiéru letos v lednu, přišly na něj čtyři miliony diváků. Rychle se ale dočkal i ostře odmítavé reakce z oficiálních míst. Pověstný propagandista Solovjov ve svém televizním pořadu volal po vyšetřování toho, jak film mohl vůbec vzniknout, a vyvození „drastických závěrů“, o snímku se debatovalo ve Státní dumě a podobně. V současné době není uváděn mezinárodně a z různých důvodů se nezdá pravděpodobné, že by k tomu mohlo vbrzku dojít, nemá ani nijak velkou publicitu (v českých médiích o něm obsáhleji referoval jen Martin Ryšavý v Revolver Revui – doporučuji k přečtení nejenom kvůli působivé závěrečné citaci z korespondence s autorovou ruskou kamarádkou). Lockshinův film je ovšem možné „vypirátit“, za daných okolností je to cesta, která by mohla být přijatelná i pro diváka, který má s takovou praxí jindy etický problém.

Z USA do SSSR a zpátky

Už jenom to, že se do ruských kin dostal, je udivující. Jeho režisér žije v Los Angeles, je ale s Ruskem celoživotně spojen. Lockshinův otec Arnold došel v roce 1986 k názoru, že je ve Spojených státech pronásledován kvůli svému komunistickému přesvědčení, a přesídlil s rodinou, včetně tehdy pětiletého Michaela, do SSSR. Z Lockshinových se v Sovětském svazu staly propagandisticky využívané „celebrity“. Sovětské existence si ale moc neužili, SSSR se rozpadl pět let po jejich příjezdu. Michael Lockshin pendloval mezi Ruskem a Amerikou, natočil první ruský film pro Netflix. Na základě toho byl v roce 2017 osloven producenty, kteří chystali adaptaci Bulgakovova románu. Se spoluscenáristou Romanem Kantorem přišel na způsob, jak komplikovanou předlohu do filmu dostat, snímek měl na ruské poměry velkorysý rozpočet (17 milionů dolarů) a mezinárodní obsazení. Pak ale přišel ruský vpád na Ukrajinu a s ním další a veliké utužení poměrů v Putinově státu. Režisér Lockshin se navíc vyslovil proti válce. V Los Angeles se mu ale podařilo dokončit střih a postprodukci, nepočítal s tím, že film bude v Rusku uveden, ale nakonec se tak stalo – s podmínkou, že jméno režiséra nebude uváděno v propagačních materiálech. Lockshin to vysvětluje tím, že Bulgakovův román je v Rusku masově oblíben, zákaz jeho adaptace by proto režimu neudělal dobře, o Lockshinově filmu se navíc v době jeho natáčení dost psalo, vědělo se o něm. Jeho „zmizení“ by proto bylo široce zaznamenáno. Po premiéře měl snímek nečekaný ohlas – vyznění Lockshinovy adaptace se přesně potkalo s atmosférou Moskvy v době uvedení jeho díla. Prudce odmítavá oficiální reakce se dala čekat, režisér se do Ruska hned tak nepodívá.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Best of Echo 2024. Koupit si jej můžete ZDE.