Vlivové akce BIS. Selhání médií v kauze Zemanova Hradu

ÚHEL POHLEDU: Referování řady zpravodajských médií o sporu BIS–Hrad je jedno velké novinářské zklamání. Považuji to za selhání nové generace žurnalistů píšících v oboru zpravodajských služeb.

Myslím, že kyvadlo objektivity se v posledních letech vychýlilo (ve prospěch šéfa BIS Michala Koudelky) až nezdravě a příliš. Ať je Miloš Zeman jakýkoli (a já ho nemilosrdně kritizuji), je to v tomto případě za hranou.

Je to do očí bijící a šokuje mě, že to prochází v redakcích bez zjevného kritického přístupu – editory počínaje a šéfredaktory konče.

Zeman a jeho poradci jsou „rudá divnoparta“, která si zaslouží důkladnou pozornost zpravodajských služeb i médií. Stejně tak by ovšem měli být pod pečlivou kontrolou médií tajné služby, v tomto případě ředitel BIS a jeho nejbližší personál.

V celém příběhu jde o to, že tajná služba sbírala od roku 2016 informace o dění na Hradě, což je samozřejmě dobře – pokud motivem bylo ochránit zemi před bezpečnostními riziky pramenícími z aktivit Hradu směrem k Moskvě či Pekingu. Ale druhá věc je, že BIS zřejmě použila při monitorování Hradu také metody, které nemají oporu v zákoně. Podezření, jež se nad případem vznáší, je jednoduché: BIS odposlouchávala telefony tří blízkých spolupracovníků Miloše Zemana, a protože prezident používal k hovorům jejich mobily, slyšela tajná služba i vše ostatní, o čem mluvila a s kým si co domlouvala hlava státu. A to včetně vnitropolitických debat, které neměly s bezpečnostními riziky Číny a Ruska nic společného. Přepisy těchto politických hovorů pak dostával na stůl podle hradní verze celého případu i bývalý premiér Andrej Babiš, který toho využíval při vyjednávání politických obchodů se Zemanem.

Tohle všechno jsem popsal v říjnu 2022 v rozsáhlé reportáži v časopise Reportér a nutno dodat, že to bylo po pečlivé víc než půlroční práci na tomto tématu.

Spor Zemana s BIS tu probíhá od roku 2016. V médiích se od té doby objevují převážně jen kritické články o chování Hradu s jedním podtextem: Miloš Zeman a jeho toxické ruské prostředí. S tím, že BIS na tom všem dělá, a tedy koná dobro. Nebýt toho, že teď známe podstatu problému sporného vztahu Zemana s Koudelkou, mohli bychom žít i nadále v černobílé představě: dobrý Koudelka – zlý Zeman.

Je velmi zajímavé sledovat, jak o sporu Hrad–BIS referují některá média. Často to působí dojmem, jako by existoval jeden zdroj z BIS, který vždy, když je třeba, obejde pár redakcí a roznese zajímavé tipy, co je nového v hradních kauzách. Tu a tam se pak v médiích objeví zpráva, která posunuje dopředu jednotlivé případy, na nichž BIS ukazuje, jak velké zlo jsou zemanovci a jak je dobré, že BIS bojuje proti „zloduchům Hradu“.

Je samozřejmě možné, že jde o cílenou pátrací práci novinářů a informace „z útrob BIS“ jsou výsledkem jejich dovedného investigativního snažení. Pokud je zdrojem takových informací někdo na úrovni whistleblowera, je to naprosto čisté a redakce se chovají správně. (Whistleblower je člověk, který chce upozornit na nekalosti v případech, na kterých pracoval, ale vzhledem k tomu, že vyčerpal všechny možnosti, jak na nekalosti upozornit, nezbylo mu než se obrátit na média.) Obstojí i jiný novinářský přístup – třeba dovedně vydolovaná informace od skutečného zdroje, na který byl v minulosti spoleh a u něhož je vysoká pravděpodobnost, že nepouští informace jen proto, aby ovlivnil probíhající šetření a děje ve prospěch svého zaměstnavatele.

Pokud je ovšem dodavatel informací „zdroj blízký vedení BIS“, je namístě být obezřetný, protože může jít o přímé zneužití médií v zájmu ředitele BIS, který vede „válku s prezidentem“ a chce tím získat ve veřejném prostoru převahu. Jedním z motivů takového jednání by pak mohlo být i vytváření tlaku, aby se odvedla pozornost od podstaty problému – tedy od nelegálního odposlouchávání, jak o něm mluví prezident.

Pod takovým tlakem BIS se pak ocitají i lidé z aparátu Kanceláře prezidenta republiky. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že pokud BIS monitoruje podezřelé aktivity hradního kancléře Vratislava Mynáře a Zemanova šéfporadce Martina Nejedlého, je to srozumitelné a dává to smysl. Všechny další aktivity BIS směřující k dalším lidem kolem Hradu jsou přinejmenším sporné. Nesou známky toho, že jsou vyvíjeny ne proto, aby byl stát ochráněn proti rusko-čínskému vlivu, ale aby pomohly řediteli Koudelkovi „přežít“ problémy, které by na něj mohly vyplavat – včetně podezření z nelegálního odposlouchávání.

Přístup řady mainstreamových médií a vládních politiků jako by kopíroval v tomto případě zjednodušené schéma pohledu: Koudelka je dobrý, Zeman je zlý. Že Zemana BIS odposlouchávala? To je přece dobře. A že by to mělo být nelegálně? Na to nejsou důkazy. A laická veřejnost dokonce na sociálních sítích volá po jakési amnestii Koudelky ve smyslu: „Kdyby ty odposlechy byly nelegální, tak bych to Koudelkovi odpustil.“ To je samozřejmě extrémní názor laika, ale celkově vzato je na celé aféře mrazivě zarážející, jaký přístup zvolili v této kauze politici, média, policie a státní zastupitelství – tedy že nemá smysl vyšetřovat Koudelku, protože větší zloduch je tu Zeman.

Vyrovnat se s kauzou konstatováním, že Zeman je nedůvěryhodný, lze považovat za alibistické. Zvláště pak tehdy, když tu žijeme v atmosféře, že tajná služba BIS opanovala veřejný prostor a šíří v médiích jen svou verzi případu, čímž tlačí politiky a úřady k tomu, aby vnímali celý příběh kolem Zemana jen optikou BIS, která ovšem nemusí být vůbec objektivní.

Pokud bude v médiích platit dvojí metr, je to cesta do pekel. Nevzniká tu totiž objektivní žurnalistika. Ale jen novinařina poplatná jedné straně sporu.

Stranění jedné či druhé straně svědčí o nevyváženosti médií a také o nekvalitní reportérské práci jednotlivých novinářů.
Kdo z toho pak těží?

V konkrétní kauze BIS–Hrad je to v prvé řadě Hrad, který pak může poukazovat na nevyváženost kritiky a tím se vyviňovat z reálných excesů a prohřešků. V druhé řadě z toho má prospěch tajná služba BIS, které pak procházejí nestandardní metody práce v těchto kauzách.

Nejhůře z toho všeho ale vycházejí média, která se stávají jen nástrojem jedné strany sporu – tedy v tomto případě tajné služby v politické válce s Hradem. Média nemají stranit ani jedné straně.