Dantovo peklo s diskotékou. Necitlivá recenze Taušova filmu Amerikánka

Film Amerikánka režiséra Viktora Tauše není jednoduché nějak definovat. Normální divák k tomu také nemá důvod. Ale kdybychom se o to tady přece jen pokusili, tak je to sociálněkritický snímek z prostředí dětského domova za socialismu, do kterého někdo, tedy tvůrci, nakapali odvar z námelu, prostě nějaký derivát kyseliny lysergové, tuzemské verze LSD.

Zasazení do období asi osmdesátých let a do totalitního Československa je vágní a neurčité, i když nutné, aby nějak „fungovalo“ v příběhu. Otec hlavní hrdinky, nevšedního děvčete, zmizel prý do Ameriky, čemuž děvčátko věří, tato víra mu pomáhá překonávat strázně, kterým bude vystaveno. Proto tedy Amerikánka. Imaginární otec za sebou nechal rozvrácenou rodinu, tři děti a v rauši se permanentně potácející matku, hraje ji Lucie Žáčková. Obývají hroutící se pelech na sídlišti a žijí způsobem, jenž se Amerikánce bude po čase jevit jako idyla („žili jsme tehdy šťastně“), ale jenž by nenechal chladnou žádnou sociálku v jakémkoli trochu civilizovaném státě.

Úřady tedy zakročí, děti jsou matce odebrány a umístěny do dětských domovů. Jazykem ducha filmu by se mohlo napsat, že nelidský systém vztáhne svá temná chapadla a nevinnou holčičku vrazí do chřtánu dehumanizovaného molochu, jenž chce semlít každého tvora na masokostní moučku. Děvče se ale semlít nenechá a od začátku se heroicky vzpouzí: „Jsem útes, jsem skála, kterou nezlomí,“ syčí a pak i křičí odhodlaně devítileté dítě, něco mezi Pipi Punčochatou a Johankou z Arku.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.