„Transgender je největší podvod. Lidé se mrzačí a pak hořce litují, jako já“

Walt Heyer se v čtyřiceti letech stal ženou, po sedmi letech se však vrátil k původní, mužské identitě. Po osmdesátce vidí smysl svého života v tom, aby odradil co nejvíc lidí, kteří tak jako kdysi on uvažují o změně pohlaví. V domovských USA má masivní odezvu – jak pozitivní, tak vysloveně negativní až cenzorskou. Jeho web Sexchangeregret.com má vysokou návštěvnost, s prosbou o pomoc se na něj obrátily tisíce lidí, současně na YouTube byla jeho vystoupení stahována z oběhu a Heyer byl zařazen mezi význačné představitele tzv. transfobie. V USA žije na utajované adrese.

Podle stěžejní Heyerovy myšlenky je diagnóza genderové dysforie, tedy pocitu člověka, že se narodil do špatného pohlaví, chybná sama o sobě. Lidé prý hormonální terapii a chirurgické operace kvůli změně pohlaví podstupují z různých jiných důvodů. Heyerovou specialitou jsou tzv. Adverse Childhood Experiences, česky nepříznivé zkušenosti z dětství: sexuální nebo emoční zneužívání, život v rozvrácené rodině, alkoholismus rodiče, bití, oblékání do šatů opačného pohlaví (cross-dressing) a další. Relevantních ACEs je deset. V rozhovoru ponecháváme tuto anglickou zkratku, jak jí Heyer při běžné mluvě užívá.

Kolik ACEs jste u sebe objevil vy?

Tři. Když mi byly dva roky, praštila mě máma velkým předmětem. Otec mě jednou zmlátil prknem z podlahy, to mi bylo pět šest let. Zadruhé mě sexuálně obtěžoval adoptivní bratr otce, můj strýc. Zatřetí, to je nejdůležitější, mě babička oblékala do holčičích šatů. Byla švadlena a z nějakého důvodu si usmyslela ušít mi purpurové šatičky. Lidé většinou nechápou, že oblékat kluka do dívčích šatů a rozplývat se pak nad tím, jak rozkošně v nich vypadá, je normální zneužití dítěte, psychologické a emoční. Takové psychologické trauma s vámi zůstane déle než tržná rána nebo modřina. Babička mě takhle trénovala dva a půl roku, aniž o tom rodiče nebo vůbec kdokoli věděli. Jednou jsem si dívčí šaty vzal s sebou domů, a když jsem byl sám, začal jsem se do nich oblékat.

Proč? Líbilo se vám to?

Z toho, co dnes víme o fungování mozku, usuzuji, že tím, že jsem byl jako chlapec bit a sexuálně zneužíván, zatímco u babičky mě nikdo nebil, jsem podvědomě došel k tomu, že purpurové šaty mi dávají bezpečí. Obleču se do dívčích šatů – nikdo mě nebije. Z výzkumů víme, že ACEs mohou měnit dětský mozek v místě, kde se utváří identita. Současně s tím vy jako malé dítě absolutně nejste vybaven k chápání něčeho tak abstraktního, jako jsou budoucí následky vašich činů. A přitom v tomto případě byly ohromné. Ještě po 78 letech jsem tím poznamenán, koneckonců proto jsme se dnes sešli.

Takže v útlém věku jste byl oblékán jako holčička, načež jste vyrostl v mladého muže, založil rodinu, měl dvě děti. Kdy pak přišel pocit, že nejste ve své kůži?

Do holčičího jsem se oblékal sám a tajně v podstatě od chvíle, kdy mě to naučila babička. Když mi bylo třináct, začal jsem si hrát s ženským jménem, privátně, nikomu jsem se s tím nesvěřoval, ženskou identitu jsem žil sám pro sebe. Poprvé jsem to řekl až psychoterapeutovi, který mi pak právě doporučil hormony a operaci. To mi bylo 42. Ve veřejném prostoru tehdy nebyl nikdo, kdo by tak jako já dnes před změnou pohlaví varoval. Svému terapeutovi jsem pochopitelně věřil.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat zde.