Český ministr zahraničí Jan Lipavský v sobotu na okraj summitu k potravinové bezpečnosti v Kyjevě jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Témate ...
Jeden český vládní činitel, který pro podporu Ukrajiny odvádí patrně nejvíc, již loni v prvních měsících války zmínil v soukromé diskusi vynalézavou představu koncovky ukrajinské války – nazval ji „variantou Adenauer“. Co měl na mysli?
Když se Německo po válce rozpadlo na západní a východní část, byl to neřízený proces a nikdo nedeklaroval, že jde o definitivní stav. Za této situace se západní Německo pod Adenauerovým vedením rozhodlo stát se členem NATO, integrovat se do západního světa a vykročit k de facto suverenitě – tak, jak bylo. Přičemž se ambice, že má existovat jeden německý stát, formálně nevzdalo, jen ji odložilo stranou na neurčito. Adenauer se toho nedožil, ale ta ambice se nakonec naplnila.
Není jasné, jakou má Ukrajina šanci vyhnat Rusy ze svého území, na něž vtrhli po loňském únoru, natož pak z Krymu. Ale pokud se Ukrajincům podaří uhájit na bojišti co nejvíc a dotlačit Rusy k příměří, nemohli by Ukrajinci de facto přistoupit na dělicí čáru a na území, které mají pod kontrolou, budovat demokratický, evropský stát? Nároku na východní území by se nevzdali, považovali by je za okupované a s nimi celý rozumný svět. To, že by se zdála navždy ztracená, by neznamenalo, že se to třeba za čtyřicet let nemůže změnit – kdo může předvídat či ovlivnit, co se v Rusku stane? Byl by pro Zelenského tak špatný odkaz, kdyby byl nazýván ukrajinským Adenauerem?
Ten český činitel pochopitelně měl naléhavější praktické úkoly než tuto vizi podrobněji rozepsat. Ale teď před vilniuským summitem to udělal známý francouzský stratég François Heisbourg. V textu Jak ukončit válku: Některé historické lekce pro Ukrajinu popisuje, jak by taková „adenauerovská volba“ – výslovně ji tak nazývá – mohla vypadat a proč.
Nejdříve ty špatné zprávy. Vilniuský summit NATO nijak směrem k adenauerovské variantě nevykročil. Že Ukrajina nedostane pozvánku do Aliance, to bylo jasné. Opravdovým zklamáním byla poslední věta odstavce, jenž je v komuniké tématu věnován: „Budeme v pozici, že budeme moci Ukrajinu pozvat, aby se stala členem Aliance, až s tím budou spojenci souhlasit a budou splněny podmínky.“ V NATO se rozhoduje jednomyslně, rozumí se samo sebou, že s tím musí všichni členové souhlasit. NATO považovalo za nutné takto zdůraznit, že teď s tím všichni členové nesouhlasí. Kdopak na tom asi trval?
Co víc, zklamání a neshody pronikly na veřejnost. Zelenskyj na Twitteru teprve druhý den povinně diplomatickým jazykem zahlazoval úterní rozčarování, vysocí činitelé ze zemí, které Ukrajině dodávají nejvíce zbraní – z USA a Británie –, veřejně promluvili o tom, že ukrajinský zvyk neděkovat a požadovat se leckomu zajídá. Celý ten velký a drahý aparát summitu se svými nekonečnými přípravami se neorganizuje primárně kvůli atraktivním vizuálům, ale kvůli tomu, aby si všichni vyjasnili, co mohou čekat, a nedávali pak veřejně průchod rozladům.
Což je přesně situace, jež může Ukrajince demotivovat, a ztížit tak dosažení toho, co Heisbourg považuje za výchozí podmínku adenauerovského řešení. A tím je ukrajinský úspěch na bojišti. Heisbourg mluví výslovně a opakovaně o „návratu k vojenské situaci před 24. únorem 2022“. To je velká výzva a v tuto chvíli vůbec nelze říct, jestli současná ukrajinská ofenziva může něčeho takového docílit. Jenže to, že letošní ukrajinská ofenziva je její poslední příležitostí zlepšit si pozici, než ji spojenci začnou tlačit k jednání, je názor, který zaznívá z více míst. Heisbourg ovšem jasně vysvětluje, proč jinak Putin nemá motiv začít vyjednávat. Protože ten bude mít, jen když se Krym stane zranitelným.
To je tedy ta nepříjemná část jeho úvah, nicméně sledujme je dále. Ideálním bezpečnostním ukotvením Ukrajiny by bylo členství v NATO z toho důvodu, že Sovětský svaz ani Rusko nikdy na území NATO nezaútočily. Je to bezpečnostní garance, kterou se neodhodlaly testovat. To, že Gruzie a Ukrajina projevily o členství zájem, byly odmítnuty, načež na ně Rusko zaútočilo, nic nedokazuje, nicméně naznačuje. Mluví se o tom, že by skupina zemí poskytla Ukrajině bezpečnostní garance, ale nikdo zatím nevymyslel, jak by to mohlo fungovat. K obdobě s Izraelem, kterou zmínil prezident Biden, Heisbourg připomíná klíčový rozdíl – Izrael má sice nepřiznaný, nicméně velmi reálný jaderný arzenál.
Pokud by tedy NATO přijalo za člena zemi v tak problematické situaci, vypočítává Heisbourg, že to s přijetím západního Německa do NATO v roce 1955 má společného víc, než si myslíme.
Každý ví, že do NATO nelze přijmout zemi ve stavu války. Německo v roce 1955 bylo stále formálně ve válečném stavu se Sovětským svazem. Byla podepsaná jen kapitulace, a ta válečný vztah nekončí. Jistěže to bylo formální, okupační orgány už nefungovaly, ale válečný vztah ukončila až Adenauerova návštěva Moskvy v roce 1955, kdy obě země navázaly diplomatické vztahy.
Německo mělo dokonce hranice mnohem nevyjasněnější než Ukrajina. Nejenže se hodlalo sjednotit se sousední NDR, ono dokonce formálně trvalo na platnosti hranic německé říše z roku 1937. Ty už samozřejmě neexistovaly, Stalin je šoupnul na linii Odra–Nisa. Formálně si ji ale Německo ponechávalo v ústavě až do sjednocení, a dokonce ještě po něm! Mírová smlouva 4 + 2 umožňující sjednocení Německa byla uzavřena v říjnu 1990, kdežto polsko-německá smlouva, jíž Německo definitivně uznalo hranici, až v listopadu toho roku. A, mohli bychom dodat my, nevyjasněné záležitosti s Českem přetrvávaly ještě déle, až do podpisu Česko-německé deklarace v roce 1997.
Ani se nedá říct, že to byly všechno takové formality. Ti z nás, kdo pamatují západní Německo, tak znají tuto zemi již po Ostpolitik, civilizovanou zemi, která zřeknutí se nároků dávala najevo jasně. Ale v roce 1955 ta záležitost byla docela živá a Adenauer musel čelit značné domácí opozici.
A tady právě spojenci od Německa něco získali. Na konferenci západních spojenců v říjnu 1954 v Londýně se Německo zavázalo, že „se nikdy neuchýlí k použití síly k dosažení znovusjednocení Německa“, a USA, Británie a Francie naopak deklarovaly, že kdyby Německo něco takového podniklo, tak tím přichází o „všechny záruky a vojenskou pomoc vyplývající ze Severoatlantické smlouvy“.
Souvislost s Ukrajinou je pro Heisbourga jasná. Má-li Západ garantovat ukrajinskou bezpečnost, potřebuje vědět, že se může spolehnout na modus vivendi s Ruskem. Tedy že ani Rusko, ale ani Ukrajinu časem nenapadne, že by mohly zkusit opět štěstí na bojišti. Heisbourg cituje Henryho Kissingera, který členství Ukrajiny v NATO nyní podporuje s tím, že „by Ukrajinu nejen ochránilo, ale zároveň omezilo“. A od Ukrajiny by to chtělo ještě něco víc. Přijmout to, co zatím tvrdili, že v žádném případě – že Krym a asi i některé další kusy území jsou a v dohledné budoucnosti zůstanou ruské.
A konečně, Heisbourg jako Francouz naznačuje jen decentně, ale jasně: Jestliže se dnes díváme na ukrajinskou věc s jistými pochybnostmi, nezapomeňme, co byli Němci v době přijetí do NATO zač. Národ, který se deset let předtím dopouštěl neslýchaných zločinů.
Sluší se tedy Françoisi Heisbourgovi poděkovat, jak adenauerovskou variantu pěkně rozepsal, se vším dobrým i zlým.
00:08
