Kdo nedá, nedostane

Podněcujte svou vášnivost! je titulek rozhovoru Terezy Matějčkové s jedním z nejvýznačnějších psychoanalytiků současnosti Luigim Zojou. Tento přední italský intelektuál se zamýšlí nad mezilidskými vztahy, které se pochopitelně promítají do nastavení společnosti.

Samozřejmě se mluví především o změnách hraničících s hédonismem, dekadencí a eklekticismem, které rozleptávají hodnotovou konzistenci euroamerické civilizace. Tato ztráta orientace a elementárních instinktů kontrastuje s nastavením muslimských nebo asijských kultur, které se mohou zdát zaostalé až barbarské, ale z historie víme, že civilizovanost o přežití nerozhoduje. Naštěstí tu máme digitální revoluci, která je globální a způsobuje „digitální demenci“ bez výjimky všem společenským kulturám.

Západní, křesťansko-židovská společnost a státní uspořádání se po tisíciletí opíraly o rodinu. Říkávalo se, že rodina je základ státu, dnes jde spíš o historický relikt, menšinový fenomén. Model otec a matka, kteří spolu přivedou na svět děti a spolu je vychovávají, nahrazují různé jiné formy, v nichž se setkávají potomci z jiných vztahů, roste počet dětí vychovávaných jen jedním z rodičů, převážně matkou, jsou tu různé typy střídavé péče, děti rozvedených párů...

Postavení rodiny ztrácí společenskou hodnotu, ten, kdo ji hájí, je označován v krajním případě za extremistu. V posledních desetiletích vstupují do života děti, které si prošly zkouškou rozpadu rodiny, tedy rozvodu rodičů, které žily v neúplné rodině a zcela pochopitelně nemají důvěru v partnerský vztah, vnímají ho jako vysoce rizikový a pomíjivý. Nevidí hodnotu, která roste s tím, že když chceš dostávat, musíš také dávat.

Luigi Zoja říká, že lidé přestávají věřit svým citům: „Dokola analyzují svůj vztah. Chodíme spolu? Pokud ano, měl bych v tomto vztahu setrvávat? Co mi dává a bere?“ Zoja to tvrdí ve spojitosti se ztrátou existence lásky, která kromě toho, že je instinktivní, fyzická a hormonální, také vyžaduje čas a vytrvalost. Zcela nepřekvapivě se ztráta citů, emocí projevuje na jednom základním životním pudu – sexualitě.

V těchto podmínkách je rozpad rodiny spojen také s krizí otců. V Zojově tezi, že „mužská identita je méně jistá než ženská“, se snad najde většinová shoda. Jen žena je schopna přivést na svět dítě (zvrácené experimenty medicíny nelze přijmout) a role otce je sice následná, ale může být zásadní. Otce ale ohrožuje ekonomický systém západní společnosti, který je na takové úrovni, že jeho roli živitele vlastně nepotřebuje. Sám Zoja ale připouští, že role otce není jen živitel a ochránce. Někde dokonce v souvislosti s tím rozhovorem zaznělo, že matka učí děti žít, otec umírat.

Ať jsou nyní vztahy mezi lidmi v jakékoli fázi společenského diskurzu, stejně nakonec vztah, důvěra v cit, což není nic jiného než důvěra v sebe sama, důvěra jako taková, je nejcennější hodnota, kterou pozná ten, kdo chce, ale také umí dávat.

Editorial vychází v novém vydání Týdeníku Echo, který bude na pultech ve čtvrtek.