Dva roky na ulici, myl jsem se pod mostem. Amerikánka mi dodala sílu, říká režisér Tauš
ROZHOVOR
Pokud jste ten film ještě neviděli, určitě jste o něm slyšeli. Amerikánka vtrhla po extatickém premiérovém týdnu do kin a vyráží i na mezinárodní kolbiště. Její protagonistka už zdolala dětský domov, pěstounskou péči i pasťák – to vše v době, kdy proti ní stál i totalitní režim tehdejšího Československa. Vizuálně a obsahově výjimečný film Amerikánka o jedné cestě za svobodným dospělým životem přivedl na svět režisér Viktor Tauš. Jeho Amerikánku přímo inspirovala dívka, kterou potkal v 90. letech na ulici.
Do závislosti na heroinu jste před více než dvaceti lety spadl dvakrát. Právě díky Amerikánce jste z ulice odešel?
Zjednodušeně se to tak dá říct. Závislost totiž znemožňuje lidskou interakci, uzavírá člověka do sebe, izoluje jej od vnímání kontextu. A mě vyprávění skutečné Amerikánky tak zasáhlo, že to uzavření zbořilo. Amerikánka ve mně znovu zažehla zájem o druhého člověka. Vzplanula ve mně touha porozumět, co se v ní děje. Od té chvíle jsem věděl, že na ulici nemám co dělat.
Jak dlouho jste byl bezdomovec?
Při recidivě dva roky. S Amerikánkou jsme si na ulici vymýšleli fiktivní příběhy z dětství, které se nám nikdy nestaly. Hráli jsme si na to, že jsme bratr a sestra, to nám dodávalo sílu. Byli jsme součástí první generace obětí svobody – lidé bez domova, to byly v devadesátých letech především tisícovky dětí, které pár let předtím vyrůstaly samy, bez rodičů, v socialistických dětských domovech.
V čem vás Amerikánka, ta reálná, tak fascinovala?
Je skvělá vypravěčka: uměla s neuvěřitelnou přesností pojmenovat detaily, které ji přivedly do situace, v níž se ocitla. Uměla na sebe nahlédnout, ale tehdy se podle toho neuměla chovat a svoji situaci změnit. To jsem vnímal jako zajímavý rozpor. Známe se už pětadvacet let, jeden druhému jsme se během toho čtvrtstoletí ztráceli – tu na dny, tu týdny, měsíce i roky, ale pořád jsme o sobě nějak věděli. Kdykoli jsme se potkali, bylo to, jako bychom se rozešli včera. Teď jsme v kontaktu téměř každodenním: reálná Amerikánka, která je předobrazem hlavní hrdinky, je totiž důležitou součástí filmového týmu, ostatně ve filmu i hraje.
Její příběh, drastický případ zanedbání péče o dítě, se kdysi v 80. letech minulého století dostal až do hlavních zpráv Československé televize…
Je to tak, její příběh byl šokující i na tehdejší dobu: v bytě zůstaly mnoho dní zavřené dvě děti, ona se starala o mladšího brášku, přebalovala jej, krmila zbytky… Její vzpomínka ve filmu, že ho „nemůže unést“, je reálná.
Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.
