Člověk druhému do hlavy vidí

„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk.

Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný. Co mě zarazilo, byl nárok, že mě paní zná díky datům. Chvíli mi dokonce vysvětlovala, jakéže zastávám stanovisko.

Data právě píší technologickou i filozofickou historii. Spojnicí je, co znamená být člověkem, respektive proměny tohoto porozumění. Tradičně se mělo za to, že člověk je nadán svobodou. Což je obtížně definovatelný a empiricky neověřitelný pojem. Není jasné, jak moc, dokonce zda vůbec jsme svobodní. Instituce západní společnosti se zakládají na otazníku. Právo, etika, demokracie předpokládají osobní svobodu. Ale jsme svobodní?

Jak to souvisí s daty? Je-li člověk svobodný, druhý mu nikdy dokonale neporozumí. Což není vada, ale zdroj svobody. Zrušíme-li tuto nepoznatelnost, ocitáme se mimo rámec moderní demokracie.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.