Lichtenštejn v Sasku je nenápadné kopcovité místo s bílým renesančním zámkem, který vypadal, jak má zámek v Německu vypadat, trochu jako kulisa k nějaké romantické truchlohře.
Foto: Jiří Peňás
4
Evropská komise má problém. Snaží se regulovat výměnu zpráv a debaty na sítích, ale platformy náhle vypovídají spolupráci. Po Facebooku a Instagramu – a předtím ...
Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství, kdy jsme bydleli na druhé straně kopců a od nás se jezdilo do NDR na „předvánoční nakupovací zájezdy“, což spočívalo v nenápadném rabování východoněmeckého maloobchodu, který byl v něčem přece jen trochu lépe zásobovaný. Třeba se tam daly koupit mandle a rozinky a strouhaný kokos, neboť tam zůstaly takové malé krámky, které enderácký socialismus nezrušil. V nich prodávali paní a pánové: ti měli na hlavě čepici s průhledným kšiltem, pod nosem knír, ale možná taky protézu a na ruce jim chybělo několik prstů jako památka na východní frontu
, neboť bylo sotva třicet let po válce a já si ve své dětské fantazii představoval, že ta vlastně ještě úplně neskončila a že ti lidé pořád na to myslí a mají třeba někde doma za skříní pancrfaust nebo něco podobného. Ale zároveň mě uklidňovalo, že to jsou přece ti hodní Němci, kteří jsou s námi, jak jsem jako pionýr dobře věděl.
A vedle těch nostalgických důvodů tady byly ještě ty vánoční, které se ale také zakládají na sentimentalitě. Vánoce, ty středoevropské, jsou totiž do jisté míry krušnohorský vynález. Tedy samozřejmě Vánoce, jak se slavily a zdobily asi tak od poloviny devatenáctého století zhruba do konce století dvacátého i u nás, se stromečkem a s ozdobami prostého typu, těmi skleněnými nebo perleťovými cingrlátky, která se začala vyrábět opravdu tady v Erzgebirge, v saském Rudohoří, v malých manufakturách, kam se uchýlili na stará kolena horníci a kde od mládí pracovaly jejich ženy, jež na to měly šikovné prsty a sicflajš, což když si přeložíte, znamená sedací maso, tedy zadek. Ty kouzelně titěrné výrobky se pak odsud vozily do přilehlých zemí, kde je začali napodobovat a dělat si cingrlátka vlastní. Většinou už se to všechno importuje z Číny, ale tady na saské straně něco zůstalo, třeba zde pořád udržují dílny, kde vyřezávají dřevěné panáčky, takové ty barevné figurky, jejichž údy lze pohybovat a jejichž trup lze rozšroubovat a vložit do něj zapálenou purpuru čili františka, takže figurka pak dýmá z fajfky jako ponocný nebo hajný nebo policajt. Takovým panáčkům se říká Räuchermänner, kouřící mužíčci, všichni samozřejmě dobráci od pohledu. Jinou skupinu zastupuje Nußknacker čili Louskáček, což je zubatá figurka z německé mytologie, kterou do německých hlav vpravila povídka geniálního E. T. A. Hoffmanna, německého H. Ch. Andersena. Figurku Louskáčka v podobě pruského vojáčka dostane v té povídce na Štědrý večer jako dárek holčička Klárka, ale její bratr Bedřich s ním tak usilovně drtí ořechy, že se mu ty zuby vylomí, takže ho Klárka schová mezi ostatní panďuláky a pak usne a Louskáček se dostane do jejího snu, kde se bojuje s Myším králem, který se pak promění v prince – a ještě mnoho věcí se tam stane. Ráno se Klárka probudí s Louskáčkem v náručí, mezitím se v noci sám dal do pořádku. No, velmi to zjednodušuji, ale tak nějak to je, Čajkovskij podle toho velmi neruského příběhu složil balet, který Louskáčka proslavil po světě, ale původ těch figurek je krušnohorský! Tam na vánočních trzích stojí narovnány v disciplinovaných řadách, přičemž ty vpředu jsou za čtvrtinu ceny těch figurek v zadních řadách, a když se zeptáte proč, tak vám paní, co to prodává, řekne polohlasem: Sind aus China. Ale ty vzadu, ty kolem stovky eur nebo ještě dražší, jsou pravé, hergestellt im Erzgebirge, a když se člověk trochu pozorně podívá, tak to přece jen pozná, ale musí se trochu snažit. A pak se třeba i odhodlá, že si to koupí, snad to někdo ocení, a když ne, tak aspoň podpoří vymírající evropská řemesla.
Na vánočních trzích stojí krušnohorští panáčci v disciplinovaných řadách, přičemž ti vpředu jsou za čtvrtinu ceny figurek v zadních řadách, a když se zeptáte proč, tak vám paní, která je prodává, řekne polohlasem: Jsou z Číny.
Foto: Jiří Peňás
Vlak, do kterého jsem nasedl, po dvaceti minutách přijel do Lichtensteinu, ale světla už moc nebylo. Lichtensteinů nebo případně Liechtensteinů je po německé Evropě více, ale alpská zemička Lichtenštejnsko se tak vlastně jmenuje až od začátku 18. století po „našich“ Lichtenštejnech, kteří mají jméno po hradě na jih od Vídně a ke Švýcarsku se z jižní Moravy, kde měli nejvíce zámků, přemístili z velmi prozíravých důvodů, neboť tam bylo klidněji. S těmito knížecími Liechtensteiny nemá ovšem tenhle saský Světlý Kámen nic společného, podobně jako blízké městečko krušnohorské Schwarzenberg nemá nic společného s našimi pány z Černé Hory, to jsou jen takové shody jmen. Tenhle Lichtenštejn v Sasku je nenápadné kopcovité místo, kde se mi hned ale zalíbilo, neboť již od nádraží se otvíral pohled na protilehlý bílý zámek, který vypadal, jak má zámek v Německu vypadat, trochu jako kulisa k nějaké romantické truchlohře. Kunsthistoricky to byl příkladný kus saské renesance, která se pozná podle bílých volutových štítů s tasenými ozdobnými kameny a břidlicových střech. Stál na kopci, přitom uprostřed města, vedly k němu příkré schody, po kterých jsem druhý den vylezl. Ale teď, jak pomalu světla ubývalo, se propadal víc a víc do šera, které zespodu osvětlovaly pouliční svítilny, takže to vypadalo jak v nějakém šerosvitném obraze, do nějž se všechno noří. Sestupoval jsem od nádraží k tomu výjevu, který se tím pádem ztrácel, a přišel jsem na staré náměstí, které se zvedalo směrem ke kostelu se špičatou, šedou, břidlicí pokrytou věží, jenž tvořil se zámkem druhou dominantu městečka. To bylo vpodvečer tiché a jakoby opuštěné, což zcela vyhovovalo mým záměrům.
Foto: Jiří Peňás
Ten zámek, na který teď nebylo vidět, patřil hraběcímu rodu Schönburgů, o kterých jsem psal minule v Glauchau, kde měli ve dvojzámku centrálu, dalo by se říct. Tady to bylo sídlo poboční linie Schönburg-Waldenburg, kteří to tady užívali až do roku 1945, po němž v téhle části Německa žádná šlechta už nezůstala. Potomci přežili socialismus na Západě, v zámku byl domov důchodců, po roce 1989 ho koupil (ve východním Německu žádné restituce nebyly) jeden hrabě Schönburg a od té doby se nekonečně opravuje, prý tam má být jednou hotel, čemuž moc nevěřím. Za zámkem je ale pěkný park, geometrický francouzský, divoký anglický. Město tam má též muzeum v docela vkusné budově ze skla a oceli, kam jsem druhý den zašel. Jako v každém tom městě, v nichž jsem se ocitl, tam měli vánoční výstavu, betlémy, vánoční pyramidy, vánoční ozdoby, fotografie, jak to vypadalo u stromečku v letech dvacátých, třicátých, padesátých… Němci u stromečku, vláček pod ním, prskavky, rodiče v nových svetrech a papučích. K mé staré tezi, že rodinný životní styl ve východním Německu byl tomu českému nejbližší, by mi ty fotografie dobře posloužily. V něčem, ne ve všem, ale v mnohém, to, myslím, platí doposud.
Foto: Jiří Peňás
Měl jsem objednaný nocleh v jednom penzionu na okraji města, ale ještě předtím jsem chtěl někde něco pojíst, nikoli však v kebabu, což bylo jediné zařízení, na které jsem zatím narazil. Jediná restaurace otevírala až v sedm, ale jen v sobotu a v neděli. Naštěstí byla otevřená pekárna propojená s řeznictvím, obojí velmi obstarožní, takže kdybych se tam ocitl třeba v roce 1975, nijak bych se nedivil. Ale mým sklonům i toto zcela vycházelo vstříc. Za pultem stály ženy velmi předmoderního typu, německé hausfrau s dobráckými, ale přísnými výrazy, s účesem z ovčích spirál s lehkých přelivem, na růžových tvářích brýle zvýrazňující bledou modř jejich očí. Spořádaně jsem jim přednesl své přání, nakombinoval koláč s drobenkou s houskou, kterou mi ochotně paní prodavačka rozřízla a naplnila sýrem a takovým tím enderáckým kořeněným salámem. Sedl jsem si ke stolku, pil čaj, jedl tu skromnou večeři, ten Abendessen, a pozoroval, jak na městečko, kde se zastavil čas, už zcela padl soumrak.
00:08
