Musí to být Trump

ÚHEL POHLEDU - Americké prezidentské volby jsou ukázkovým soubojem dvou světů, koncepcí, hodnotových soustav, národně konzervativního a liberálně progresivistického.

Na jedné straně Kamala Harrisová, kandidátka woke křídla demokratů a establishmentu, která symbolizuje kompletní převzetí Demokratické strany liberálním progresivismem a je příslibem pokračování úpadku Ameriky. Na druhé straně Donald Trump, který proměnil GOP v národně konzervativní, anti establishmentovou stranu a jeho vítězství může přinést tolik potřebný obrat v řadě zásadních oblastí americké politiky i potvrdit novou podobu GOP. Jeho vítězství je tak zásadní pro Ameriku i pro západní národně konzervativní pravici.

Boj s imigrací

Jsou čtyři oblasti, které je nutno vypíchnout. První je imigrace. Trump hovoří o invazi a má de facto pravdu. Za Bidena se do Spojených států dostal rekordní počet nelegálních imigrantů. Podle odhadů až deset milionů lidí přišlo do USA bez snahy federální vlády je zastavit anebo následně deportovat.

Kamala Harrisová se dnes tváří, že chce nelegální imigraci omezit, ale tuto úlohu měla svěřenou už ve stávající administrativě, a neudělala doslova nic. Naopak dlouhodobě prezentovala extrémně proimigrační postoje jako dekriminalizace nelegální imigrace, de facto zrušení imigrační policie (ICE), ukončení detencí zadržených ilegálních imigrantů anebo bezplatnou zdravotní péči pro ilegální imigranty včetně transgender operací.

Pro Trumpa je boj s imigrací ústřední volební téma. Chce okamžitě po zvolení uzavřít hranice, dostavět zeď, zpřísnit podmínky pro udělován azylu a především zahájit masové deportace nelegálních imigrantů v rozsahu, který se v Americe konal naposledy za prezidenta Eisenhowera. Pokud by takové deportace skutečně proběhly, byl by to skutečný gamechanger v debatě o imigraci a velká inspirace pro Evropu, kde stále panuje konsensus, že rozsáhlé deportace nejsou možné.

Kulturní války

Druhou oblastí je tvrdý postup v kulturních válkách. Trump nabízí totální dewokizaci – nejen zastavení, ale vymýcení extrémně progresivistické agendy, která se stala ústředním programem demokratů a postupně prorůstá Amerikou ve státní správě, byznysu, školách a univerzitách i v kultuře.

Jde o šíření kritické rasové teorii (CRT), podle které je Amerika strukturálně rasistická země a bílá většina dědičně rasistická, a agendy DEI (diverzita, rovnost a inkluze) a afirmativních akcí, které znamenají preferenční přístup k vybraným menšinám a obyčejně diskriminaci bílých Američanů, ale v některých případech i Asiatů a Židů. Jde o všechny ty DEI oficíry, white privilige školení, diversity statement na pracovištích, návrhy na reparace černochů, volání po defund police, dekolonizaci osnov a přepisování historie, které do společnosti zasévají rasovou nenávist a vedou k barbarizaci společnosti.

Dále jde o prosazování genderové ideologie, která popírá relevanci biologického pohlaví a společnost se snaží uspořádat kolem fluidního, volitelného genderu. Mimo jiné vede k mužům v ženském sportu, šatnách a záchodech, ale také k nevratným transgederovým operacím předpubertálních dětí a to i bez souhlasu rodičů (tak to prosadil demokratický kandidát na viceprezidenta Tim Walz jako guvernér v Minesotě). A samozřejmě omezování svobody slova a vládní cenzuru prostřednictvím sociálních sítí ve jménu boje s hate speech a dezinformacemi.

Proti této woke agendě roste odpor již nyní, ze strany lidí (bojkotu woke společností jako Budweiser či Disney), byznysu (rušení DEI oddělení), republikánských guvernérů (antiwoke legislativa) nebo osobností (Elon Musk). Formální i neformální postup prezidenta proti woke je však stále nezbytný pro finální úspěch. Proti woke agendě je potřeba nasadit plnou moc státu (exekutivní, legislativní i byrokratickou) - veškerá přímá opatření tam, kde federální vláda dosáhne, a alespoň tlak tam, kde přímo nedosáhne. A Trump se na to chystá.

Tyto volby jsou součástí širšího boje o to, zda se Amerika vrátí k hodnotám jako objektivita a racionalita, excelence, meritokracie, svoboda slova, colorblindess a patriotismus a úcta k tradičním kolektivním i individuálním identitám anebo bude dál prorůstat společností důraz na subjektivitu, pocity, posuzování člověka primárně na základě rasy, pohlaví a sexuality, rovnost výsledků a omezování svobody slova.

Kulturní války nevyhrávají volby, proto jsou často ze strany řady konzervativců zlehčovány. Rozhodují však o charakteru a hodnotové soustavě společnosti, proto jsou nakonec nejdůležitější. Posledním republikánským prezidentem, který si to uvědomoval a o něco se snažil, byl Ronald Reagan. A po třiceti letech od něj Trump.

Drill, baby, drill

Třetí oblastí je obrat v energetické politice a odmítání hysterické klimatické politiky. Trumpovým cílem je totální energetická dominance, Amerika se má stát energetickou velmocí. Hlavním úkolem bude podpora hospodářského růstu, nízké ceny energii pro spotřebitele a průmysl a energetická nezávislost a export, nikoliv uhlíková neutralita a prevence klimatické změny.

Hodlá proto zastavit Bidenův program ekologické transformace a s tím spojené dotace, daňové úlevy a programy, zredukovat Bidenem zavedené regulace, omezení (na těžbu ropy a plynu) a standardy energetické efektivity (emisní normy), odstoupit od Pařížské klimatické politiky, zrušit podporu na elektromobily a omezit podporu větrné a solární energetice, protože ji považuje za nespolehlivou a drahou. Naopak chce masivně navýšit těžbu ropy a plynu (nové vrty, rozšiřování rafinérií, nové ropovody) a nadále podporovat rozvoj jaderné energetiky.

Toto nemá pomoci jen spotřebitelům a průmyslu, energetická dominance se má stát i nástrojem zahraniční politiky. Katie McFarland (zástupkyně poradce pro národní bezpečnost za Trumpa, která sloužila i pod Reaganem) připomíná, že Sovětský svaz zkolaboval i díky tomu, že Reagan přiměl Saudy masivně navýšit těžbu ropy, čímž poslal ceny dolů a zásadně podseknul příjmy Sovětů. Dnes je Amerika teoreticky schopna ceny ropy stlačit sama a Trump chce tuto páku používat nejen na Rusko ale i na Irán, který je rovněž těžce závislý na těchto příjmech.

Konec neoliberalismu

Třetí oblastí je ekonomika. Trump a jeho lidé odmítají neoliberální ekonomický konsensus, který s sebou přinesl hyperglobalizaci, offshoring, dovoz levné pracovní síly, financializaci ekonomiky preferující spekulaci nad investicemi do reálné ekonomiky a free trade dogmatismus. Nejlépe vystihl neoliberální doktrínu poradce prezidenta Bushe staršího Michael Boskin výrokem Computer chips, potato chips – what´s the difference? Neboli, je jedno kdo, co vyrábí, hlavně, že to vyrábí levně. Zvlášť v případě čipů to dnes zní jako absurdní výrok, ale právě toto myšlení dlouho představovalo nezpochybnitelný ekonomický konsensus napříč Západem.

Neoliberalismus s důrazem na efektivitu jako nejvyšší kritérium oslabil průmyslovou moc Ameriky a naopak z Číny díky přijetí do WTO a americkým investicím v rekordně krátkém čase vyrobil supervelmoc a seriózního vyzyvatele americké hegemonie. Jak říká JD Vance, Amerika vyměnila levné výrobky z Číny za vlastní deindustrializaci, vzestup Číny a rozklad sociální stability working class, na jejíž úkor se v důsledku globalizace a financializace obohatily americké elity.

Nový konsensus vychází z přesvědčení, že Amerika musí vyrábět, musí mít průmyslovou základnu, musí se reindustrializovat. Nejde jen o efektivitu, ale také o bezpečnost, nezávislost a odolnost. Struktura ekonomiky je důležitá, nejde jen o celkový růst HDP, ale také z čeho se tento růst skládá a jak je rozložen. Symbolicky jde o „návrat ekonomiky do společnosti“ po tom, co neoliberalismus podřídil společnost globální ekonomice.

V praxi půjde o neortodoxní ekonomickou politiku kombinující tradiční pravicové instinkty (nízké daně, víra v osobní iniciativu a byznys, redukce regulací a důraz na efektivitu veřejné správy) se silným státem, který naplňuje hospodářskou politiku chránící strategické sektory, směřující k posilování amerického průmyslu a ochraně pracovních míst i zaměstnanců. Příkladem jsou Trumpem navrhované vysoké tarify a snižování daní. K tomu je nutno zmínit i posun v sociálních otázkách, kdy Trump opustil dlouholetý republikánský sen o privatizaci Social Security (mezi voliči velmi nepopulární), naopak chce podpořit rodiny s novorozenci přímou finanční asistencí.

Zahraniční politika

Čtvrtou oblastí je zahraniční politika, která se nese k duchu odmítnutí neokonzervativního přístupu, který dlouho v GOP dominoval, ale Americe ani světu nic dobrého nepřinesl. Trumpova zahraniční politika se dá shrnout do čtyř bodů. Za prvé, je to skepse k zahraničním intervencím kombinovaná s velice silovým a agresivním postojem, pokud se už k intervenci odhodlá – nebouchat často, ale když už, tak ať je to pořádná rána. Za druhé, je to přesvědčení, že v nastupujícím multipolárním světě Amerika nemůže být světovým četník, nemůže řešit vše a už vůbec ne za ostatní, Amerika musí prioritizovat. Trump tedy není izolacionista, je to realpolitik.

Za třetí, hlavní prioritou je Čína, která přestavuje daleko největšího vyzyvatele americké hegemonie. Naopak Rusko pro Ameriku není hrozba a musí se s ním vypořádat hlavně Evropa - Amerika nepovede válku na Ukrajině za Evropany, aby si oni mohli fantazírovat o klimatické neutralitě, namísto toho, aby dostatečně zbrojili. A za čtvrté, Trumpův přístup k zahraniční politice je ryze transakční a základní metoda je variace na Nixonovu madmann strategy kombinující určitou nepředvídatelnost a nejednoznačnost s vůlí a schopností dělat drastické kroky, což drží spojence na uzdě a odstrašuje nepřátele.

Zde stojí za zmínku, že Trumpovo první prezidentské období bylo obdobím pozoruhodného klidu a stability ve světě. Rusko na nikoho nezaútočilo. Čína nevyhrožovala obsazením Taiwanu. Irán se bál. Blízký východ pod Trumpovým vedením směřoval k historické dohodě mezi Izraelem a Saudskou Arábií. A to vše aniž by Trump začal jakoukoliv válku.

Co Evropa?

Co Trump bude znamenat pro Evropu? Co se týče NATO, Trump Ameriku z NATO nevyvede, ale bude na Evropany brutálně tlačit na zvyšování výdajů na obranu, což je jenom dobře. Co se týče Ukrajiny, Trump často funguje jako hromosvod frustrace pro ty podporovatele Ukrajiny, kteří si odmítají připustit, že Západ nemá vůli Ukrajině pomoci tak, aby porazila Rusko. To se prokazuje od prvních dní války a Trump s tím nijak nesouvisí. Západ konzistentně postupuje tak, že nenechá Ukrajinu padnout, ale nenechá ji ani úplně vyhrát.

Je zřejmé, že válka na Ukrajině směřuje k jednání o míru či alespoň příměří, ať už bude americkým prezidentem kdokoliv, protože ani jedna strana není schopna dosáhnout vítězství. Jednání o míru ovšem neznamená, že Trump Ukrajinu předhodí Putinovi. Trumpovi příliš nezáleží na Ukrajině, záleží mu ale na postavení Ameriky, a mír, který by byl ve výsledku pro Ameriku ponižující a dal by se interpretovat jako porážka Ameriky, nepodpoří. Pokud se Trump vloží do mírových jednání, pravděpodobně použije americkou pomoc Ukrajině jako páku na obě strany, aby dosáhl svých cílů. Lze si tak představit i situaci, že Trump bude hrozit vystupňováním pomoci Ukrajině, pokud se Rusové budou zdráhat jednat.

V každém případě platí, že Trump není proruský, jak se nám snaží namluvit liberální média. Neexistují pro to žádné důkazy. Celá Russiangate údajně dokazující Trumpovo napojení na Rusko byl v podstatě hoax ze strany Demokratů vydatně živený médii. Trump inicioval sankce proti Rusko za Nordstream 2 a stojí za připomenutí, že Rusko na Ukrajinu nezaútočilo za domněle proruského Trumpa, ale nejprve za Obamy a pak za Bidena.

Prvoplánově tedy může Trumpův ekonomický nacionalismus i jeho přesvědčení, že Ukrajina je především evropský problém, způsobit Evropě potíže. Pokud však Trump donutí Evropu opustit sebevražednou klimatickou a energetickou politiku a začít investovat do vlastní obrany, z dlouhodobého hlediska jí jenom prospěje. Pokud jí přivede k rozumu, bude to pro ní nakonec ten nejlepší americký prezident od Reagana. Evropa potřebuje léčbu Trumpem.

Pro evropské národní konzervativce bude případné Trumpovo vítězství obrovská vzpruha a inspirace. Získají mocného ideového spojence, který může ukázat, že liberální moloch lze porazit, že lze zvrátit pochod institucemi, že lze vyhrát kulturní války, že lze provádět rozsáhlé deportace, že lze mít energetickou politiku, která nelikviduje domácí průmysl.

Nová GOP

Nakonec Trumpovo vítězství stvrdí přerod GOP z neokonzervativní, libertariánské a plutokratické strany hájící zájmy elit, vyhýbající se kulturním válkám, smířené s masovou imigrací a posedlé nekonečnými zahraničními intervencemi v národně konzervativní, populistickou working class stranu, která se neštítí kulturních válek, vystupuje tvrdě proti imigraci, je realistická v zahraniční politice a celkově vystupuje proti liberálnímu establishmentu a jeho konsensu, který je ekonomicky neoliberální a společensky progresivistický.

Trump v roce 2016 odstartoval národně-konzervativní revoluci, která chce zásadně překopat podobu americké pravice, Republikánské strany a posléze Ameriky jako takové. Z počátku šlo o spíše instinktivní útok na zkrachovalá dogmata GOP a zoufalé stínování demokratů ve většině kulturních otázek, s čímž republikáni směřovali k marginalizaci. Trump provedl realigment voličů a přivedl k GOP nové voliče, nejen ze strany tradiční bělošské working class, ale také ze strany menšin, zejména Hispánců. Z Republikánské strany udělal alternativu demokratům, ne jejich slabý odvar.

Trump je však jen začátek velkého intelektuálního přerodu, ke kterému dochází na americké pravici. Pod jeho křídly v GOP vyrostla nová národně konzervativní elita (Vance, Hawley, Rubio, DeSantis a další), která Trumpově instinktivnímu tažení dodává intelektuální a institucionální zázemí a systém.

Lidé jako Vance přesně vědí co chtějí a co dělají. Konzervativní pravici chtějí dát nový obsah a vrací se přitom před liberálně-konzervativní fúzi. Vrací se ke kořenům konzervatismu, pro který býval hlavním soupeřem liberalismus. Intelektuálně je ovlivnil spíše Patrick Deneen, Rod Dreher a katolická sociální nauka, než Ayn Rand, Milton Friedman a globální neoliberalismus, jejich politickým vzory jsou spíše Theodor Rooselvelt, De Gaulle nebo Eisenhower spíše než, při vší úctě k nim, Reagan nebo Thacherová.

Pochod institucemi

Zbývá tedy otázka, zda Trump dokáže v případě svého vítězství přetavit svůj program do reality. Ono totiž dneska není na Západě obecně až takový problém vyhrát s národně konzervativním programem, ta poptávka je veliká, problém je ho reálně prosadit.

Protože jak se národní konzervativci dostanou do úřadu, zjistí, že jsou opředeni těžko prorazitelnou sítí institucí (a lidech v nich), které kolem volených úřadů upředli liberálové. Celého toto soukolí pak proti nim začne pracovat, pokud se pokusí o něco zásadního. Proto se konzervativci dělí na ty, kteří to prokoukli a zařídili se podle toho, a ty kteří to nepochopili a nechávají se unášet proudem liberálního mainstreamu.

Trump je jedním z těch, který prokoukl. Přiznává, že největší slabinou jeho prvního mandátu byly personální kapacity. Neměl připravené lidi do institucí, kteří by naplňovali jeho program, a neměl pod kontrolou vlastní stranu, kterou stále ovládala stará neokonzervativní garda, která Trumpa považovala za nepříjemný, leč přechodný jev.

GOP má dnes Trump plně pod kontrolou. Stejně tak se připravují personální kapacity pro Trumpovo převzetí moci. V rámci Projektu 2025 jde o tisíce lidí připravovaných na převzetí pozici ve státní správě, které Trump nepochybně využije (od programové části Projektu 2025 se Trump distancoval, protože v některých ohledech jde proti jeho programu). Nejde o žádný převrat, jak straší Trumpovy kritici. Jde o přirozenou věc, pokud chce prosadit svůj program, musí mít ve státní správě lidi, kteří jej budou realizovat a ne aktivně mařit.

Trump není ohrožení demokracie, ale liberálního establishmentu

Trump je řadou lidí stále považován za anomálii, klauna, který neví, co dělá, anebo naopak za nebezpečného autoritáře, ohrožení demokracie. Obojí je úplně mimo. Oba tábory v hodnocení Trumpa dělají chybu, kterou nejlépe vystihl Sohrab Ahmari výrokem, že lidé Trumpa stále neberou vážně, ale pořád ho berou doslova, přitom by to měli dělat přesně naopak.

Trump je největší politická osobnost GOP od Reagana. Má neuvěřitelný politický instinkt, obrovské charisma a nevídanou houževnatost. Ví, co dělá, i když to mnohdy vypadá, že neví. Svým uvažováním v jednoduchých kupeckých počtech řadu procesů pochopil lépe než liberální establishment a jeho experti.

Pochopil, že liberální konsensus a neokonzervativní intervence fungují proti zájmům velké části Američanů. Měl pravdu, když kritizoval Německo za jeho závislost na ruském plynu. Správně odhadl Čínu, že je největším vyzyvatele americké moci v době, kdy stále převládali hlasy, že Čína může být americký partner. Ustál enormní tlak proti jmenování konzervativních soudců Nejvyššího soudu, i když mu řada „konzervativců“ radila, ať zvolí kompromisnější kandidáty, čímž pro institucionální sílu konzervatismu udělal víc, než kdokoliv za posledních třicet let.

Stejně tak Trump není žádným ohrožením demokracie. Je ohrožením liberálního establishmentu a jeho dominance nad americkou demokracií, je ohrožením jeho politického konsensu a jejich žebříčku hodnot, ale to je jenom dobře. Trumpovo vítězství je největší nadějí v boji proti liberálnímu progresivismu, stejně jako by bylo potvrzení národně konzervativního směřování GOP. Obojí je nesmírně důležité.

Trump musí vyhrát.