V pohádkách není prostor pro ego. Ta vánoční je královskou disciplínou

Kavčí hory se potácely v ranní mlze, mrzlo a lehce sněžilo, když jsem stoupal k domu České televize. Co letos představí divákům o Vánocích? Ostravské studio již uvedlo pohádku Tomáše Pavlíčka Tři princezny a „Kavky“ dnes na Boží hod odpremiérují slovensko-českou pohádku Čarovné jablko v režii Jakuba Machaly. Kreativní producentkou za Českou televizi je Barbara Johnsonová, která stojí i za řadou štědrovečerních pohádek. Původní profesí etnoložka říká, že vánoční pohádka je královskou disciplínou filmařů.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Je to pro mě pohádkový čas. Na jedné straně kvůli tomu, že sama pracuji na pohádkách, které k českým Vánocům neodmyslitelně patří. Na druhé straně je to pohádkový čas i v duchovním slova smyslu. Pohádky zdůrazňují vítězství dobra, lásky a důležitost hezkých vztahů mezi lidmi. A já bych řekla, že se tyto hodnoty v tento čas projevují o to víc. Vánoce mi připomínají, že bychom k sobě měli být laskavější a měli bychom se k sobě chovat lépe. Je to čas naděje a víry v lepší budoucnost.

Jak vnímáte svátky jako producentka?

Určitě má člověk trochu zkreslený pohled. Vánoční pohádky se připravují několik let dopředu. Po celou tu dobu děláte vše pro to, aby se pohádka povedla a získala si své diváky. Uvědomuji si, že s touto prací vstupujeme lidem do domácností během nejkrásnějších večerů roku. Očekávání diváků jsou obrovská, s tím roste i zodpovědnost. Často je to stresující, protože neustále myslíte na to, jak pohádka dopadne, kolik lidí ji uvidí a jak se bude líbit.

Prozradíte recept na úspěšnou štědrovečerní pohádku?

Vánoční pohádka má svá specifika. Musí být univerzální, aby oslovila široké publikum, protože se na ni dívají nejen děti, ale také dospělí. Pohádka by měla vycházet z klasického a tradičního rámce, být srozumitelná, ale zároveň přinášet originální příběh a nové nápady. Nesmí být příliš temná nebo drastická. To se k Vánocům nehodí. Největší výzvou je asi vyvážit klasiku a moderní prvky. V pohádce musí být láska, dobrodružství, boj dobra se zlem, vítězství dobra a ideálně také humor. Ten je pro české pohádky typický.

Pohádky mají kromě zábavy také etický rozměr…

Pohádky v sobě vždy nesly etický náboj. Už od pradávna sloužily k předávání hodnot – ukazovaly, co je správné a co špatné. Byly to příběhy, které lidem nabízely návody na dobrý život. Pohádky nám připomínají, že zlo může být poraženo, a dávají naději, že svět může být lepším místem. To je důvod, proč jsou pohádky na Vánoce tak oblíbené. Dávají nám pocit jistoty a klidu v době, která je plná nejistot a obav. Navíc velmi dobře zapadají do poselství Vánoc – radost, naděje a víra v lepší budoucnost.

Jak dlouho probíhají práce na štědrovečerní podívané?

Celý proces je poměrně zdlouhavý, ale radost z dobře přijaté pohádky všechny starosti nakonec vždycky převáží. Od prvotního námětu až po premiéru to obvykle trvá několik let. Vývoj scénáře trvá minimálně rok, ale často i déle, klidně tři roky. Nejdřív oslovujeme autory, ale přijímáme i náměty od veřejnosti prostřednictvím centrální evidence ČT. Některé náměty přijdou od profesionálních autorů, jiné od nadšenců. Ty amatérské pokusy jsou sice mnohdy milé, ale většinou nemají parametry devadesátiminutového filmového příběhu. Námět je jen první krok – pokud nás zaujme, začínáme na něm s autorem spolupracovat a postupně vzniká scénář. Oslovujeme jak zavedené autory, tak mladé scenáristy nebo autory dětských knih. Pokud jde o režiséry, většinou je vybíráme až ve chvíli, kdy máme hotovou první verzi scénáře. Někdy autoři už dopředu navrhují, kdo by mohl jejich pohádku režírovat. Režiséra se snažíme přizvat co nejdřív, aby mohl zasahovat do přípravy a přinést vlastní pohled na příběh. Na jedné verzi scénáře se může pracovat i několik měsíců. Obvykle vzniká několik verzí, protože málokdy je první návrh bezchybný. Když je scénář hotový, předkládá se programové radě ČT ke schválení. Rada projekt hodnotí na základě scénáře, režijní explikace, posudků od dramaturgů a dalších příloh. Následně přichází samo natáčení, které probíhá ideálně na jaře nebo začátkem léta, protože jsou dlouhé dny a panuje většinou krásné počasí. Natáčení obvykle trvá několik týdnů a následně probíhá postprodukce – střih, trikové úpravy, skládání hudby a další práce. To zabere několik měsíců a pohádka bývá hotová těsně před Vánocemi, často až v prosinci.

O štědrovečerní pohádce se mluví jako o královském žánru pro filmaře. Souhlasíte?

Štědrovečerní pohádka je skutečně královský žánr. Režiséři, kteří točí pohádky, musejí mít nejen zkušenosti, ale i určitou dětskou duši. Pohádka je žánr, který vyžaduje pokoru a respekt k tradicím. Není tu prostor pro velká ega.

V posledních několika letech se v titulcích objevují i zahraniční partneři a televize…

Na některých štědrovečerních pohádkách se podílí například německá televize KiKA nebo slovenské stanice. Spolupráce s KiKA začala poté, co Karel Janák vyhrál se svou pohádkou Korunní princ na filmovém a televizním festivalu pro děti a mládež Schlingel v německém Chemnitzu. Německá strana často koprodukuje naše pohádky, ale nezasahuje do naší dramaturgie. Scénář jim sice posíláme, ale většinou ho akceptují bez připomínek. Podmínkou koprodukce je účast německých herců, které si ale můžeme vybrat sami. Podobně tomu je i s pohádkami ze Slovenska. Někdy také točíme za hranicemi, například pohádka O vánoční hvězdě se točila právě na Slovensku ve skanzenu Zuberec, kde jsme měli jistotu, že bude sníh, který jsme do pohádky potřebovali.

Jaké bývají rozpočty vánočních pohádek?

Výsledný rozpočet tvoří řada položek a ovlivňuje ho mnoho faktorů, mimo jiné i to, zda jde o koprodukční pohádku, a je tam tedy i vklad dalšího partnera. Přesně se definuje velmi těžko, jelikož některé náklady pokrývají interní zdroje České televize. Do toho spadá například poskytnutí kamerové techniky, práce maskérů, kostymérů, postprodukce atd. Konkrétní čísla se u každé pohádky mohou lišit, v každém případě ale můžeme říct, že výroba vánoční pohádky rozhodně není levná záležitost a pohybuje se v řádech několika milionů korun. Zároveň ale patří mezi pořady s největším reprízovým potenciálem, takže je to z mého pohledu investice, která se určitě vyplatí.

Historie televizních pohádek sahá takřka k sametové revoluci…

Filmové pohádky, jako je například Pyšná princezna Bořivoje Zemana, tady byly už dlouho, ale tradice štědrovečerních televizních premiér vznikla později. Československá televize přišla s první vlastní vánoční pohádkou v roce 1990. Stala se jí pohádka O Janovi a podivuhodném příteli. Tradici vlastních vánočních pohádek, jak je známe dnes, založila Česká televize v roce 1993, když nabídla na Štědrý večer premiéru pohádky Sedmero krkavců. Poprvé se štědrovečerní pohádka stala nejsledovanějším pořadem na ČT1 v roce 2001, byla to Princezna ze mlejna 2 od Zdeňka Trošky, rekord drží Anděl Páně z roku 2006. Od roku 2011 je štědrovečerní pohádka (s výjimkou pohádky Krakonošovo tajemství, která běžela na Boží hod) pravidelně nejsledovanějším pořadem roku. Vánoční pohádky jsou specifikem veřejnoprávní televize, navíc je to české unikum. Mají své stálé místo v srdcích diváků, což nás motivuje udržovat jejich vysokou kvalitu.

Proč se do štědrovečerního klání nepouštějí i soukromé televize? O sledovanost očividně není nouze…

Myslím, že jedním z důvodů je, že pohádka je nákladná a časově náročná na výrobu. Česká televize má výhodu, že má dlouhodobou tradici a zázemí pro tento typ tvorby. Navíc kdyby se na Štědrý večer vysílaly dvě pohádky ve stejný čas, tak by to rozdělilo diváky a nikdo by z toho neměl skutečný užitek. Soukromé televize spíš koprodukují filmové pohádky, ale na štědrovečerní televizní pohádku se zatím nesoustřeďují. Česká televize si v tomto žánru vytvořila tak silnou pozici, že pro ostatní nedává smysl pokoušet se o konkurenci.

Poslední dobou natáčejí pohádky stejní režiséři jako například Karel Janák, Jiří Strach nebo Ivo Macharáček. Čím to je?

Často to souvisí s jejich osvědčenou spoluprací s konkrétními scenáristy. Například tandem Karel Janák a Petr Hudský fungoval velmi dobře. Natočil Korunního prince, což byla jedna z nejúspěšnějších pohádek. Nebyl tedy důvod měnit úspěšný tým pro další projekty, jako byla například loňská pohádka Klíč svatého Petra. Jiří Strach zas rád spolupracuje s Markem Epsteinem. Ale není pravda, že by šanci nedostávali další režiséři – například v letech 2022 až 2025 se vystřídají na štědrovečerních pohádkách čtyři různí režiséři. Mimochodem, vánoční pohádka je obtížný žánr i pro režiséry, ne každý to umí a ne každý si na ni troufá.

Vaše pohádka Krakonošovo tajemství, kterou jste napsala i produkovala, měla výrazný etnografický rozměr. Kde jste se inspirovala?

Jsem původně etnoložka, pohádky a krkonošské příběhy mě vždycky fascinovaly. Odmalička mám k těmto horám hluboký vztah a ráda se tam vracím. Knížky o Krakonošovi sbírám už léta, je to postava, která je nesmírně zajímavá nejen z etnografického, ale i z literárního hlediska. Jeho charakter se v průběhu století velmi proměňoval, než se ustálil na Krakonošovi, jak ho známe a máme rádi dnes. Vnímáme ho i jako typicky českého, i když se o něj ve skutečnosti dělíme s Němci a Poláky. Večerníček sice jeho příběh naznačil, ale podle mě zůstalo mnoho nevyřčeno. Snažila jsem se inspirovat ostatní autory k tvorbě na toto téma, ale nedařilo se. Nakonec jsem si řekla, že zkusím Krakonošův příběh napsat sama.

Jak náročné bylo přejít z role dramaturgyně a producentky do role scenáristky?

Přiznám se, že to nebylo jednoduché. Dramaturg sice pracuje s textem a pomáhá autorovi doladit scénář do finálního tvaru, ale psaní scénáře od začátku je přece jen něco jiného. Tentokrát jsem se ale rozhodla pracovat sama. Ještě na škole jsem napsala pár krátkých pohádek, takže úplně cizí mi to nebylo. Psala jsem scénář přibližně rok a půl, sbírala materiály a snažila se vše promyslet do detailu. Když jsem scénář dokončila, přinesla jsem ho svému tehdejšímu šéfovi. Byla jsem nervózní, ale naštěstí byl Krakonošův příběh přijat velmi pozitivně.

Krakonošovo tajemství působí oproti ostatním vánočním pohádkám temněji. Byl to záměr?

Myslím, že temnější tón k příběhu o Krakonošovi patří. Je to duch hor, což s sebou nese majestátnost i jistou vážnost. Není to příběh o veselém Honzovi v královském městečku. Zároveň jsem chtěla, aby pohádka měla určitou hloubku, a do děje jsem zakomponovala i prvky pověstí. Přesto si myslím, že si zachovává i pohádkový humor.

Není tajemstvím, že se na tvůrce sesype obrovské množství kritických reakcí krátce po premiéře…

Já jsem byla naopak velmi mile překvapena množstvím pozitivních reakcí. Psali mi lidé, které jsem dlouho neviděla. Chválili příběh i režii Petera Bebjaka. Velkou radost jsem měla z reakcí na obsazení Davida Švehlíka do role Krakonoše. Všichni mě dopředu strašili, že panu Peterkovi jako Krakonošovi se nikdo nevyrovná, ale David Švehlík to s přehledem dokázal. Do pohádky jsem vložila hodně osobního a tíha zodpovědnosti byla opravdu veliká. O to větší byla moje radost, že se divákům líbila. Jak už jsem řekla, Krakonošovo tajemství mělo premiéru až na Boží hod, ale se sledovaností přes tři miliony diváků se stalo jednou z nejsledovanějších pohádek vůbec.

V současné době je velkým tématem zvýšení televizních poplatků. Podepíše se to i na štědrovečerních pohádkách?

Navýšení poplatků je pro veřejnoprávní televizi naprosto zásadní, zejména pro dětskou tvorbu. Bez nich by bylo velmi obtížné udržet současnou kvalitu a objem tvorby, natož je dál rozvíjet. Dětský kanál ČT Déčko už nyní funguje v omezeném režimu, a pokud by ke zvýšení nedošlo, dopad by byl obrovský. Řekla bych, že štědrovečerní pohádku se televize bude snažit zachovat za každou cenu, ale například dětské pořady mohou být ohroženy.